Surová tantra

Surová tantra

Tantra, režie Benjamin Tuček, ČR, 2011 (2010), 81 minut
Scénárista a režisér Benjamin Tuček (*1972) dokázal proniknout do zákulisí kontroverzního fenoménu eklektické (neo-)tantry a široce jej představit, nikoli však uchopit a analyzovat.
Jako by si autor dokumentu nevěděl s natočeným materiálem rady, raději po­slepoval koláž a do distribuce poslal film, který působí jako amatérský polotovar a nedodělek (nebo bylo záměrem, zprostředkovat pohled na kurzy tantry v surové, nekomentované a co nejnatura­lističtější podobě?). Jedinou „tvrdou“ informací ve snímku je slovníkové heslo stručně vysvětlující pojem „TANTRA“, ve filmu jinak zcela chybí jmenovky představující „osoby a obsazení“. Chce-li divák zjistit, s kým měl tu čest, je nucen jména „chytat“ až ze závěrečných titulků (a s pomocí internetu je posléze přiřazovat ke tvářím). Dokument vykresluje atmosféru několika tantrických seminářů, konajících se zpravidla na nějaké vesnické usedlosti. Sleduje příběhy jednotlivých účastníků. Promluvy lektorů a výpovědi seminaristů jsou prolínány někdy únavně dlouhými, jindy sotva sekundovými prostřihy na kvílející, hekající a funící naháče, absolvující seminární cvičení.
Úvodních několik minut dokumentu je věnováno návštěvě erotického veletrhu a anketě s několika „protagonistkami“ a „konzumenty“. Podle lidové představy je tantra „erotická masáž“ a umění „dlouho vydržet“. Tento prolog má být zjevně kontrapunktem k hlavní části filmu, která má ukázat co je tantra skutečně.
Hned zkraje dostává prostor anglicky hovořící lektor – obtloustlý, zarostlý, obrýlený muž s vylámanými zuby, snažíme se nedat na první dojem a poslouchat: „Tantra není filosofie a už vůbec náboženství. Tantra je mapa lidské zkušenosti. Vy budete mapu používat a každého z vás dovede na jiné místo. (…) Principem tantrického sexu je setkání dvou energetických těl a to i bez fyzického kontaktu“. Instruktor s vizáží štamgasta z restaurace Na růžku je až po identifikaci z finálních titulků odhalen jako John Hawken, anglický psychoterapeut, učitel tantry a šamanismu (rozhovor s Johnem Hawkenem). Další kurz hojně citovaný v dokumentu vede Alan Lowen – žák Carla Rogerse a Osha. Další aktéry jsme, až na čestné výjimky mediálně známé herečky, účastnice kurzu Simony Babčákové a Gabriely Římské – partnerky a tlumočnice Hawkena, neidentifikovali.
Dokument je nepřehledným kaleidoskopem různých technik, které jsou na seminářích praktikovány. Zásadní stopu tu zanechal guru Osho (1931–1990) a jeho dynamické meditace – po úvodní, několikaminutové energetické explozi plné bezuzdného skákání, křepčení, svíjení a zvířecího řevu následují fáze ztuhnutí, zklidnění a prociťování. Při jiném cvičení si (polo)nazí muž a žena opakují donekonečna dialogickou mantru („Já chci“ – „Mám strach“). Sledujeme také objímání menhirů i extatické válení se v trávě či v příboji. Dojde rovněž na nápodobu holotropního dýchání a nechybí ani různé psychohry – většinou řízené partnerské hádky, vybíjení vzteku do matrace, hry na pravdu (a vulgarity a urážky jen prší). A samozřejmě to hlavní – erotické masáže: od nevinného poplácávání po hýždích, přes partnerské laskání naháčů a homosexuální „mužskou podporu“, až po grupensex, orgie a multiorgasmy, kteréžto pasáže snímku lze označit za regulérní amatérské porno. (Kamera vše detailně sleduje, např. i výjev chlupaté mužské zadnice s prstem „mužské podpory“ v konečníku máme přes celou obrazovku.)
A právě slovo „porno“ by aktéři kurzů odmítli jako nepatřičné. Horlivě se dušují, že o sex vlastně vůbec nejde. Totálnímu odhození studu, intimity i oděvu, které ve skupině sledujeme, totiž předchází i naprostý psychický striptýz účastníků, a tak je jim nahota a vzájemné tělesné uspokojování prý jen úžasnou katarzí a osvobozením a hlavně sebepoznáním. Emoce jen tryskají, všichni jsou dojati, nadšeni, smějí se a pláčou…
Guru Hawken nabádá své žáky, aby maximálně rozvinuli svou individualitu, sebepřijetí v jeho pojetí však hraničí se sebestředností. Prý teprve když dobře přijmeme sami sebe (budeme egoisty), budeme schopni přijmout i druhé a správ­ně je milovat. Svou autoritu Haw­ken opírá i o tvrzení, že „dle starých tantrických spisů jsou všichni muži vtělení bohové a ženy vtělené bohyně. Proto byla tantra potlačována velkými náboženstvími. Tantrici chápou naší energii a sexualitu jako přímou cestu, jak prožít posvátno a naši božskost. Jsme-li bozi, nemusíme chodit do kostela a poslouchat někoho jiného. Křesťanství nás infantilizuje, dělá z nás děti. Říká, že jsme ovce a Ježíš pastýř. Myslím, že to je urážka. Celá idea prvního hříchu, že jsme nezměnitelně špatní a potřebujeme odpuštění a ochranu před sebou samými, se nás zjevně snaží svázat. Nechápu, jak někdo může věřit v něco tak otevřeně manipulativního.“
Kromě jednoho páru, kterému tantra nastartovala skomírající manželské soužití, dokument přináší spíše pohled na promiskuitu a partnerskou nejistou, vytěsňovanou pomocí zdůrazňování osobní svobody. Filosofii tantry v podání Johna Hawkena zvláště výmluvně ilustruje jedna z filmem sledovaných manželských etud: Žena pracuje jako tantrická masérka, s jedním ze svých klientů (světe, div se) naváže sexuální poměr a zamiluje se. Její muž nevěru odhalí, žena se ovšem svého milence, ale ani svého manžela, nechce vzdát. Na scénu přichází guru Hawken a případ rozlouskne doporučením, aby se podváděný muž s nevěrou své ženy smířil a zachoval tak její svobodu… Scéna pak končí, podobně jako svatební obřad, manželským políbením pod dohledem gurua.
Dokument Tantra se stopáží přes osm­desát minut je jen těžko „ukoukatel­ný“. Divák je servírovanými citovými výlevy, tantrickými procedurami a orgiemi brzo přesycen – na rozdíl od „účastníků zájezdu“ totiž dosud nerezignoval na stud a neodhodil rozpaky (…a ne každý je voyer). Film postupně vyvolává pocit trapnosti a zhnusení, začne nudit a nutit k pohledu na hodinky – kolik minut ještě…
Místo banalit a stále omílaných mou­­der o důležitosti mít rád sám sebe a o nut­nosti otevřeného mluvení o sexu by snímku pomohlo, kdyby režisér Tuček zpro­středkoval i odborný pohled do tradice současné evropské neotantry a také srovnání s tantrou původní. Kdyby jen deset minut upocených nahatých scén nahradil souvislejšími rozhovory s lektory, nemusel být výsledný produkt tak informačně tristní.
Medvědí službu udělal Tuček i účastníkům kurzů, kteří si nechali kameru vlézt i do míst, odkud je zážitek nepřenositelný. Kdyby indický tantrik mohl vidět dokument Tantra, asi by se velmi podivil, co to „ti bílí masití lidé“ předvádějí.
Po zhlédnutí díla tak zůstává jen pachuť z lascivní podívané a dojem, že komerční rychlokvašné semináře „tantry“, mají ke skutečné meditativní tantře tak daleko, jako je vzdálen prchavý zážitek po dávce LSD od naplněného života mystika.
Martin Ořešník

Více o tématu „Tantra a neotantra“ v Dingiru 2/2017, v němž vyšla i tato recenze.



%d blogerům se to líbí: