Evangelium od Bobří řeky

Evangelium od Bobří řeky

Nová kniha religionisty a profesora evangelické teologie Pavla Hoška se odvažuje nořit do tématu tajemného jak Stínadla sama. Evangelium podle Jaroslava Foglara (Centrum pro studium demokracie a kultury, 2017) zkoumá v osmi kapitolách, jak se v literárním (ale i vychovatelském) díle Jaroslava Foglara projevují náboženské motivy, respektive jak působí na jeho čtenáře.

A stejně jako do Stínadel, i do tohoto tématu se musí opatrně, někdy i přes jiné čtvrti. Hošek tak poměrně často začíná pronikat k jádru myšlenky pomocí citací, ne tolik odborné literatury (ta není zanedbávána, zůstává však povětšinou úhledně v poznámkách pod čarou), ale hlavně osobních vzpomínek na působení Jaroslava Foglara. To, stejně jako autentické zapálení (rovněž společné ve svém pátrání autorovi a hrdinům Foglarových knih), činí text čtivý, příjemně plynoucí bez nutného pozastavování čtenáře (snad až nad mírným nadužíváním částice „ano“ v počátcích vět). Jen místy, při popisování střetů s minulým režimem, je však Hoškův jazyk vyloženě expresivní („zardoušení časopisů“, „slabomyslná tvrzení“ a další). To vše podtrhuje veskrze sympatické zpracování publikace. Zvláště potěšující jsou přílohy, které zpřítomňují úryvky některých Foglarových textů zmiňovaných ve výkladu (např. Rikitanovo proroctví či dopis otci hocha z oddílu).

Hoškův pohled na vymezené téma je v nejlepším smyslu slova široký. Daří se mu nalézt nejen důležité poznatky ve Foglarových příbězích (více níže), biografii či ve zmíněných vzpomínkách (převážně bývalých členů oddílu), ale i plodná srovnání s úvahami spisovatelů žánru fantasy, J. R. R. Tolkiena a C. S. Lewise, o literatuře (zejména o pohádkách) umožňující vidět realitu pravýma očima, o literatuře „prozření“ a „útěku vězně“ (tyto úvahy již představil na konferenci „Fenomén Foglar z hlediska vědy o náboženství“). Dotýká se i problematiky nedosažitelnosti Foglarových ideálů (dokonalých a věčně mladých chlapců), otázky, odkud foglaring čerpá představu vítězství dobra nad zlem, vysvětluje i mytickou obecnost prostoru a času Foglarových příběhů – tedy čtenářovou možnost hledat svou Jezerní kotlinu či Sluneční zátoku. V té na Vysočině, mimochodem, příznačně proběhl i křest Hoškovy monografie.

Jako nejvíce strhující – snad že je to téma nejblíže samotné religionistice – považuji hledání znaků „náboženského vztahu ke skutečnosti“ („dimenzí posvátna“) ve foglaringu, které bylo autorem nastíněno již v časopise Dingir (1/2017, dostupné on-line). Hošek odhaluje, jak jednotlivé prvky (ať oddílu Foglarova či aktérů jeho románů) mají charakter prvků svatých: obřady a rituály (zahájení schůze, táborový oheň, a zvláště zasvěcení), nauky,
příběhy, prožitky, přikázání, společenství, předměty, prostory. Tyto příbuznosti tvoří z foglaringu dle autora nikoliv nutně náboženství, ale spíše „funkční ekvivalent náboženství“. Překvapením pro mne v tomto rozboru byl relativně malý důraz na specifický jazyk oddílů (přezdívky, názvosloví, tabuizované výrazy), který byl pouze podřízen svatému společenství.
Domnívám se, že neobyčejný jazykový kód je nutný i pro další „dimenze posvátna“ (obřady, příběhy…) a že je tedy jeho význam větší. Maně pak vyvstává i další otázka (patřící již do jiného okruhu než tato práce), jak fungují na pohled stejné prvky (vztah k obřadům, kronikám, vlastním zákonům, klubovně aj.) v oddílech, jež se k náboženskému vyznání odvolávají explicitně (některé skautské oddíly, Klub Pathfinder, Royal Rangers a zajisté mnohé další).

Jak již bylo naznačeno, klíčový motiv, které se proplétá snad všemi kapitolami, je iniciace, prozření, proměna. Kromě již zmíněného, představuje Hošek v druhé kapitole Foglarovu metodu dlouhodobé hry, která má hráče pohltit natolik, že už z ní nebude chtít vystoupit (a tak naplnit údajný Foglarův záměr trvale mladého člověka zformovat). Konečně nejrozsáhleji, v popisu foglaringu jako funkčního ekvivalentu náboženství, jsou pak podrobně zachyceny různé
iniciační cesty – lov bobříků, snaha stát se Royem, setkání se smrtí. Doplňme, že pro čtenáře Hoškova či Foglarova díla by mohla být dále inspirativní nezmíněná literárněteoretická práce Daniely Hodrové (Román zasvěcení) či čtivý, šířeji kulturní esej Roberta Blye (Železný Jan).

Závěrem bych si dovolil zpochybnit dvě jistoty, které se v textu vícekrát objevují. Z literárněvědného hlediska je to (v úvahách nad knihou Když Duben přichází) ztotožnění vypravěčových tvrzení o „trentovkách“ s tvrzeními Jaroslava Foglara o jeho vlastních knihách. Přestože se může jednat o zjevnou možnost paralely, je, myslím, zavádějící ji odbývat pouhým rovnítkem. Z hlediska osobního je to pak vnímání Foglarova díla jako celistvého, homogenního. Jistě, ve srovnání s jinými autory je foglarovský svět vskutku podivuhodně soudržný, živě si ale pamatuji na nelibé pocity při dětské četbě, když Foglarovy příběhy a postavy nekorespondovaly stoprocentně, netvořily explicitně jeden velký narativ. Právě charakter oněch „drobných obměn“, jež Hošek zmiňuje, by mohlo být produktivní sledovat.

Náboženské motivy ve Foglarově díle se – tak jako skutečnost v okamžiku foglarovské iniciace – jeví po přečtení Hoškovy knihy jako to, co zde bylo po celou dobu „na dosah ruky“, ale do chvíle prozření jaksi neviditelné. Za to patří autorovi vděk. Celá kniha je díky tomu pozoruhodná nejen pro nás, kteří se pod vlivem foglaringu ocitli, ale i pro všechny, kteří chtějí interpretovat literaturu či uvažovat o výchově pod zorným úhlem religionistiky.

HOŠEK, Pavel. Evangelium podle Jaroslava Foglara. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2017. 203 s.



%d blogerům se to líbí: