„Členství v sektě“ ohrožuje americkou političku

Vysoké místo v administrativě Donalda Trumpa zastává Tulsi Gabbardová (*1981): jako ředitelka tajných služeb je významnou členkou jeho vládního kabinetu. (Jako o demokratické kandidátce na prezidentku USA jsme o ní roku 2019 psali zde.) Ve vysoké politické funkci je samozřejmě vystavena kritice: diskutuje se o okolnostech, za kterých roku 2022 opustila Demokratickou stranu a stala se podporovatelkou Donalda Trumpa, o důvodech jejího politického angažmá v Sýrii za prezidenta Bašára Asada nebo o jejích projevech, které nesou stopy vlivu pro-ruských dezinformací. Na čem se ovšem shodnou někteří američtí demokraté, republikáni (hlavně konzervativní evangelikálové), ale i někteří hinduisté (kteří mají ve vnitřní politice USA stále silnější pozici), je kritika její příslušnosti „k sektě“.

Tulsi Gabbardová je totiž bengálskou višnuistkou, která jako oddaná Krišny přijímá a praktikuje dědictví indického náboženského reformátora Čaitanji (1486–1534) prostřednictvím indického duchovního učitele svámího Bhaktivédánty Prábhupády (1896–1977), zakladatele hnutí Hare Krišna, a amerického duchovního učitele Siddhasvarúpy Paramahamsy (*1948), zvaného Džagad guru. Jejím duchovním domovem je tak společenství, které je naukou i praxí velmi podobné hnutí Hare Krišna, tedy Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny (ISKCON). Založil ho pod názvem „Institut vědy o totožnosti – Mise Čaitanji“ roku 1978 Chris (též Kris) Butler (*1948), Prabhupádův žák, který se ovšem od hnutí Hare Krišna (ISKCON) distancoval. Vystupoval pod jménem Siddhasvarúpa Paramahamsa, které dostal při zasvěcení od Prabhupády, nebo jako Džagad guru (Jagad guru). Religionista Miloš Mrázek o tomto společenství před lety napsal:[1]

Kromě ISKCONu, který je stále výrazně nejsilnějším zástupcem bengálského višnuismu, se totiž i u nás můžeme setkat s jeho alternativami. V poslední době se díky dobré propagaci dostává do povědomí Pražanů organizace, která se nazývá „Institut vědy o totožnosti – Mise Čaitanji“. … [Jeho stoupenci] tvrdí, že každý Prábhupádův žák se může stát duchovním učitelem se vším, co k této funkci v hinduistické tradici patří. Každý guru si tak může vytvořit vlastní školu. Hnutí Mise Čaitanji je podle svých stoupenců jednou z možností, jak pokračovat v Prábhupádově díle. Jeho původce je oddaný Siddhasvarúpa Paramahamsa, který je jako duchovní učitel svými žáky uctíván pod titulem Džagad Guru.

Kniha je k dispozici zde.

Tento muž je přímým žákem Bhaktivédanty Prábhupády. Údajně však nikdy nebyl členem ISKCONu (což je ovšem vzhledem k Prábhupádovu chápání jeho hnutí velice sporné tvrzení). Na této organizaci je zajímavé několik věcí, předně to, že zde skutečně zní především Džagadovo jméno, což by v Hare Kršna bylo nemyslitelné. Tam je stále uctíván Prábhupáda jako hlavní duchovní učitel. … Žáci Džagad Gurua však svého učitele uctívají stejně jako žáci Prábhupády uctívali jej.

Dále je zajímavé to, jakým způsobem se toto hnutí vymezuje proti ISKCONu. … Mise Čaitanji o ISKCONu nápadně mlčí. Ve svém vystupování se jeho příslušníci maximálně snaží, aby nebyli s hnutím Hare Kršna zaměňováni. Nepoužívají tradiční indický oděv, Paramhamsův duchovní učitel není nazýván svým nejznámějším titulem Prábhupáda, ale mluví se o něm jako o Bhaktivédantovi, při kírtanu nepoužívají jen indické nástroje, ale často třeba i španělskou kytaru nebo i jakýkoliv jiný hudební nástroj. Co však je nejnápadnější a z hlediska ISKCONu nejprovokativnější, je ovšem to, že to není Mahámantra, která na jejich kírtanech zní především. Ta se zpívá jen v soukromí. Právě proto, aby si Misi Čaitanji nikdo nepletl s hnutím Hare Kršna, volí při veřejném kírtanu raději mantry jiné, které ovšem ve višnuistické tradici nemají takový význam jako „Hare Kršna“. Nejčastěji je to mantra: „Nitáj Gaur, Hari ból, Hari ból. Nitáj Gaur“.

S hnutím Hare Kršna nechtějí mít nic společného proto, že se podle jejich přesvědčení vzdálilo duchu višnuistické tradice tím, že zinstitucionalizovalo víru v Kršnu a učinilo si na Čaitanjovo poselství monopol. U nás poselství Džagad Gurua šíří malá skupinka polských misionářů především formou veřejných přednášek. Zatím zde nevytvořili nic, co by bylo srovnatelné s organizací ISKCONu, i když v některých zemích existují i komunity tohoto hnutí. Říkají, že jim jde více o inspirování lidí k duchovnímu životu než o získávání členů.

Dávné napětí mezi ISKCON a Misí Čaitanji ovšem Tulsi Gabbardová překonává. Mluvčí amerických oddaných v hnutí Hare Krišna nazval zde Gabbardovou velkou přítelkyní ISKCON. Zastání Gabbardová nachází i u některých jiných hinduistických společenství. Získala si je ostatně už roku 2013, když jako první členka Kongresu skládala slib s rukou položenou na Bhagavadgítu.

Pro české pamětníky může případ Tulsi Gabbardové a Džagad Gurua sloužit jako připomínka velmi intenzivního misijního úsilí, které kolem roku 1997 vyvinula Mise Čaitanji zvláště v Praze. Město bylo tehdy doslova zaplaveno plakáty se jménem JAGAD GURU (ačkoli ten sám Prahu tehdy nenavštívil) a jeho stoupenci rozdávali na ulici chodcům letáčky a brožurky.[2]

Můžeme shrnout, že členství v okrajovém, alternativním nebo nedemokratickém náboženském společenství je politickou zbraní dokonce i ve Spojených státech. Útoky na Tulsi Gabbardovou jsou tak pokračováním útoků na katolíka Johna Fitzgeralda Kennedyho (ano, katolíci byli až do 60. let minulého století ve Spojených státech pokládáni za „neamerické“, protože jejich „neomylným vůdcem“ je papež) nebo mormona Mitta Romneyho, nakonec neúspěšného protikandidáta Baracka Obamy v roce 2012. Pro české pozorovatele náboženské scény je Mise Čaitanji jedním z řady příkladů toho, jak nová náboženská hnutí někdy sice razantně vstoupí do veřejného prostoru, ale ve společnosti se neuchytí a za několik let si na ně už málokdo pamatuje.