V minulém článku jsme popisovali situaci 50. a 60. let 20. století ve Spojených státech amerických, která s sebou přinesla i nový společenský fenomén: nová náboženská hnutí. V dnešním, navazujícím, textu, se chceme zabývat reakcí na toto dění, a sice vznikem a působením tzv. antikultovního hnutí.
Stejně jako byly silné emoce na straně jedné, byly i na straně druhé – rodiče, příbuzní a známí nedokázali tak radikální změnu v chování a hodnotách mladé generace pochopit a přijmout a prožívali intenzivní obavy o jejich budoucnost, stanou-li se členy některého z těchto společenství. Jejich obavy se v některých případech, a těch postupem času přibývalo, ukázaly být odůvodněné. Příčinou byla svědectví bývalých členů, tzv. apostatů, kteří opuštěné náboženské hnutí a poměry v něm hlasitě kritizovali, a svůj nynější stav popisovali jako svého druhu procitnutí. Tato emotivní, a tedy mediálně nesmírně atraktivní svědectví o kontroverzních praktikách uvnitř komunit měla zásadní vliv na formování mínění široké veřejnosti, stereotypů a stále nepřekonaného obrazu toto, co si většinou představujeme, že je pro „sektu“ charakteristické: dala ve veřejném diskursu zakořenit pojmům jako „vymývání mozků“ a „kontrola mysli“, které bývá obvykle připisováno vůdci takového společenství a jeho spolupracovníkům.
Výzkumu problematiky se začala věnovat též vědecká obec (psychologové, sociologové, religionisté, ale i právní experti), ale společenská poptávka vyžadovala rychlá řešení. První organizované formy odporu proti „sektám“, pro něž se později vžilo souhrnné označení antikultovní hnutí, vznikly ve Spojených státech už na počátku 70. let. Nešlo o jednotnou, kooperující organizaci, ale o široké spektrum aktérů různých motivací, strategií i odbornosti. Tyto aktivity zahrnovaly (1) rodičovské iniciativy, (2) spolky bývalých členů hnutí, (3) křesťanské apologety, (4) psychology zaměřené na tzv. kultovní psychopatologii, (5) právníky usilující o obžalobu náboženských společností a další specializace. Spojoval je společný cíl: varovat před tzv. „destruktivními kulty“, chránit jejich členy a bránit jejich šíření. Odpovědí na neodborné vysvětlení příčin radikálního chování stoupenců nových náboženských hnutí pak byla dekonverzní metoda tzv. deprogramování, která měla „oběti navrátit k normálnímu myšlení“.
Válka proti sektám
Symbolem antikultovního aktivismu a tzv. války proti sektám se stala organizace Cult Awareness Network (CAN), její zakladatel Ted Patrick a metoda deprogramování.
Theodore Roosevelt Patrick Jr. (*1930), původně aktivista za práva černošské komunity a později i zmocněnec pro komunitní záležitosti za guvernéra Ronalda Reagana, se začal zajímat o „kulty“ na počátku 70. let. Spolu s dalšími rodiči dospívajících a mladých dospělých, kteří se stejně jako jeho syn Michael připojili k náboženské skupině Děti Boží pod vedením Davida Berga, se začal propojovat v organizaci označované zkratkou FREECOG[1]. Postupně se mu toto téma stalo stěžejním, a tak nakonec opustil své zaměstnání, aby se na plný úvazek mohl věnovat boji proti „sektám“ a deprogramování jejich obětí. V roce 1974 spojil síly s širší organizací Citizen’s Freedom Foundation, později známou jako Cult Awareness Network.
Vzhledem k rozšířenému přesvědčení, o němž jsme psali v minulém článku, že členové „sekt“ mají „vymyté mozky“, vyvinul zcela intuitivně a bez jakéhokoli odborného vzdělání a zázemí vlastní metodu, která měla účinkovat proti tomuto stavu a zvrátit ho. Analogicky k tehdejší popkulturou rozšířené představě lidského mozku jako stroje, který automaticky běží na bázi vložených programů, začal Ted Patrick svou metodu nazývat „deprogramování“. Byl přesvědčen, že misionáři náboženských společenství způsobují konverzi oslovených lidí bez jejich vědomí a souhlasu prostřednictvím bleskového mentálního útoku a uvedení do hypnotického transu. Tohoto stavu mělo být podle Patricka dosaženo projekcí mozkových vln z očí a konečků prstů misionáře. Následně měly být oběti aplikovány posthypnotické sugesce,[2] které oběť učinily náchylnou k vymývání mozků a snadno přístupnou jakémukoli záměru kultu (vylákání peněz, fyzické či sexuální zotročení apod.).
Odpovědí na tyto zločinně vnímané postupy a záměry nových náboženských hnutí byl vlastně tentýž proces, jen obrácený ve prospěch rodiny, která si deprogramátora najala, aby jejich obluzeného příbuzného přivedl zpět. Nejprve byla „oběť sekty“ z náboženského společenství unesena a odvezena na nějaké odlehlé a pečlivě zabezpečené místo, z nějž nebylo možné uniknout (zatlučená okna, bezpečnostní zámky atp.). Unesený člověk byl pak vystaven citovému vydírání, podplácení, zastrašování, spánkové, výživové a pohybové deprivaci, musel sledovat ničení symbolů své víry a poslouchat negativní informace o svém hnutí tak dlouho, dokud se nátlaku nepodvolil a nedeklaroval změnu svých postojů a ochotu vrátit se k dřívějšímu způsobu života. To mohlo trvat dny nebo týdny. Podrobně jeho postupy na konkrétních případech, jichž byl také účasten, popisuje Tom Dulack v knize „Let Our Children Go!“ (1976).
Ted Patrick během 70. let svou působnost postupně rozšířil ze skupiny Dětí božích na mnoho dalších společenství, vybudoval si renomé a celou (již výše zmíněnou) síť pomocníků a antikultovních aktivit, veřejně vystupoval a vyjadřoval se k veřejně známým případům, mimo jiné i k událostem v Jonestownu v roce 1978. Nejen Ted Patrick, ale celé tehdejší antikultovní hnutí čerpalo svou legitimitu z obav o duševní zdraví a bezpečí jednotlivců, zejména dětí a mladistvých. Opíralo se přitom o společensky již silně zakořeněný apostatický narativ a často zjednodušené mediální obrazy. Později se to vše promítlo i do tzv. satanistické paniky – morální paniky, která vznikla ve Spojených státech amerických na přelomu 80. a 90. let a spojovala některá náboženská hnutí s rituálním zneužíváním dětí, přestože nebyly nalezeny důkazy.
Dohromady měl Ted Patrick údajně jen do roku 1980 deprogramovat asi dva tisíce lidí, některé případy ale končily soudní pří. V některých byli Ted Patrick a jeho spolupracovníci osvobozeni, v jiných naopak odsouzeni – k pokutám, ale i k odnětí svobody. Trestní kauzy vyjmenovává přehledně třeba i anglická Wikipedie. Pokuty a náklady na soudní řízení nakonec Teda Patricka v průběhu 80. let v podstatě zruinovaly i navzdory vysokým poplatkům, které si za své deprogramátorské služby účtoval, ale v činnosti pokračoval až do 90. let. Organizace Cult Awareness Network vyhlásila definitivní bankrot v roce 1996.
Pro někoho může být třešničkou na pomyslném dortu to, že po bankrotu získal práva na užívání této značky (názvu, loga CAN apod.) právník a člen scientologického hnutí Steven L. Hayes, který je následně předal pod správu scientologické organizace známé jako „Nadace pro náboženskou svobodu“.[3] Tento krok byl široce medializován a často kritizován jako ironické završení tzv. války proti sektám. Mnohem důležitější ale je, že v soudních sporech s deprogramovanými členy nových náboženských hnutí vyšlo najevo mnoho o povaze konverze a (násilné) dekonverze. Díky těmto případům začali odborníci i veřejnost rozlišovat mezi vnějšími projevy oddanosti a skutečnou vnitřní vírou – a ukázalo se, že samotný akt odvedení z komunity a fyzické odloučení ještě neznamená změnu přesvědčení. Mnozí deprogramovaní jednotlivci sice navenek přijali „návrat do normálu“, ale vnitřně byli stále přitahováni ke skupině, ze které byli násilně odvedeni, cítili se zlomení, zmatení, zrazení, nedokázali svým blízkým důvěřovat, sami pociťovali vinu za to, že podlehli nátlaku deprogramátorů apod. Výpovědi některých z nich dokonce vedly k přehodnocení celého konceptu deprogramování jako invazivního a potenciálně traumatizujícího zásahu, který sice může dočasně přerušit členství v náboženské skupině, ale jen zřídka vede k hluboké a trvalé změně přesvědčení. Tento vývoj přispěl i k širší debatě o svobodě náboženského vyznání, psychologické autonomii a o tom, kde končí pomoc a začíná donucení.
V příští části budeme sledovat vývoj a různost přístupů k „sektám“ od 90. let.
Poznámky:
[1] Parents’ Committee to Free Our Sons and Daughters from the Children of God (Rodičovský výbor pro osvobození našich synů a dcer od Dětí Božích).
[2] BROMLEY, David. Falling From the Faith: Causes and Consequences of Religious Apostasy. Newbury Park, California: Sage Publications, 1988, s. 192.
[3] LEWIS, James R. The Encyclopedia of Cults, Sects, and New Religions. Prometheus Books, 2002, s. 66n.
Doporučená literatura:
BARKER, Eileen. The Making of a Moonie: Brainwashing or Choice? Oxford: Blackwell, 1984.
COHEN, Stanley. Folk Devils and Moral Panics: The Creation of the Mods and Rockers. London/New York: Routledge, 2011. První vydání 1972.
COWAN, Douglas E. – BROMLEY, David G. Sekty a nová náboženství. Grada, 2013, 224 s.
DULACK, Tom a PATRICK, Ted. Let Our Children Go!. Clarke, Irwin & Company Limited, 1976.
Související příspěvky:
