Křesťanská sociální utopie

Křesťanská sociální utopie

Nedlouho před Vánocemi vydalo pražské nakladatelství Trigon knihu, jejímž německým autorem je Johann Valentin Andreae (1586-1684). Za svůj mimořádně dlouhý život stihl tento luterský teolog mnohé.

V mládí, ve druhém desetiletí 17. století, se stal pravděpodobně autorem tří spisů, které dodnes inspirují svobodomyslné, na církvích nezávislé hledače životní pravdy. Dva krátké texty napsané ve svérázné kombinaci němčiny a latiny, Fama Fraternitatis (Pověst o Bratrstvu) a Confessio Fraternitatis (Vyznání Bratrstva) mluví o utajeném společenství moudrých a ušlechtilých lidí nenápadně rozptýlených mezi ostatními. Jejich cílem je podporovat rozvoj lidstva, přinášejí duchovní světlo, ale i společenský a vědecký pokrok.

Vůdcem pomyslného Bratrstva popsaného v obou manifestech, jak se jim říká, měl být Christian Rosenkreutz, jehož jméno je symbolické. Christian znamená křesťan, a příjmení spojuje německé názvy pro růži a kříž. Kříž jako symbol smrti a růži jako znamení života. Je to symbol celistvé proměny, duchovního znvuzrození.

Hlavě Bratrstva je věnován třetí spis pravděpodobně téhož autora Chymische Hochzeit des Christian Rosenkreutz anno 1459. Máme ho ve vynikajícím českém překladu Jana Dostala pod názvem Chymická svatba Christiana Rosenkreutze roku 1459 (Praha: Balthasar, 1992). Slovo „chymická“ nutno rozumět jako alchymická. Křesťanská mystika zná mystický sňatek duše s Bohem. Zde je hrdina textu andělskou bytostí vyveden za své chaloupky a vydává se na cestu vpravdě iniciační. Zkouškami se postupně propracuje děje, který má hermetický obsah a znázorňuje transmutaci, ne však šarlatánskou domnělou proměnu vstupní materie ve zlato, nýbrž proměnu duchovní, nalezení Moudrosti.

Chymická svatba v něčem připomíná dílo Komenského Labyrint světa a ráj srdce, kde poutník po všelijakém bloudění dospívá poutník do ráje (u Komenského původně „lusthauzu“) srdce, kde nachází pokoj a štěstí. Komenský a Andreae byli v kontaktu a je zachována jejich korespondence.

V pečlivém a jazykově čistém českém překladu Christianopole pořízeném Ruth J. Weiniger zařazuje autor důkladné průvodní studie (s. 7-43) Jindřich Veselý dílo, jehož latinský název zní Reipublicae Cristianolianae descriptio, tedy Popis republiky (či obce) Christianopolis do dobových všenápravných snah. Andreae je v tomto díle střízlivější.

I když spis o dokonalé křesťanské obci vyšel nedlouho po třech rosikrucánských manifestech (1619), nepotřebuje již k nápravě společnosti tajuplné bratrstvo. Náprava se zdá být v lidských silách (s Boží pomocí). Veselý ve své studii srovnává dílo s jinými dobovými utopiemi a domnívá se, že je realističtější, že poskytuje větší naději na uskutečnění.

Poutník vypráví příběh o ztroskotání své lodi příznačně nazvané Fantazie. Na ostrově narazí na obec skutečných křesťanů, kteří jej provedou svou říší a přijmou mezi sebe. Spis můžeme chápat jako plán na uspořádání vpravdě lidské společnosti, ale (jak shrnuje nakladatelská anotace knihy) je také břitkou kritikou poměrů v padlém světě německého autora.

Utopie o spravedlivém uspořádání společnosti kromě Andreaeho psali též jeho současníci Tommasso Campanella a dále Thomas More, který dal žánru název jménem svého spisu. Ty vystřídala ve druhé polovině 19. století vědecká analýza ekonomických a na nich závislých politických a kulturních faktorů odcizeného člověka a o tuto analýzu opřený program společenské změny. Ukázalo se však, že je to program neméně utopický, jen s tím rozdílem, že nepřiznává, že jde o fantazii. Proto snad snaha tento prý vědecký projekt ztělesnit vedla ke krvavým jatkám a hlubokému úpadku společnosti.

Utopie však přesto potřebujeme. Nemusíme se vším, co v nich čteme, souhlasit. Můžeme mít odstup od autorova snu v Christianopoli podle dobových představ směřujících k osvícenství zahrnujícího přísnou, ukázněnou, moralistickou a racionálně rozvrženou společnost bez prostoru pro kreativitu a improvizaci. Přesto můžeme a snad musíme věřit možnosti změny. Nemusíme rezignovat. Pohled vpřed inspirovaný snem může vést kroky k politicky obhajitelné cestě reforem.

Kritika stavu společnosti, jíž se utopisté vrcholné renesance odvažovali, je zároveň emancipačním projektem. Někomu by mohlo vadit, že u raných utopistů je tato vize navázána na křesťanství (a Christianopolis je spisem na naše poměry neobvykle zbožným). Křesťanský podnět však můžeme chápat jako humanistický impuls zakotvený v transcendenci a přístupný v nezávislém posouzení každému.

Vánoční čas může být novým rozběhem naděje, důvěry a odvahy, že krize, do níž se západní (a v ní česká) společnost dostala, není konečnou. Četba Christianopole nás k tomu snad může povzbudit.



Napsat komentář


%d blogerům se to líbí: