Dne 9. května uplývá sto čtyřicet let od narození dnes tolik nepřipomínaného malíře, grafika a ilustrátora Rudolfa Adámka (1882–1953). Slovníky o něm uvádějí, že byl hluboce věřící a postupně se přikláněl k mystice. Často se zabýval náměty ze života Ježíše Krista. Možná patřil k těm, kteří hledali světelné záplavy, jak to čteme v jedné z esejí u Otakara Březiny.
Aktuální obrat ke spiritualitě v naší době odpovídá na nepochybně nejhlubší krizi duchovnosti v dosavadních dějinách. Středověkou mystiku, renesanční vzmach osvobozujícího se ducha, mystické, hermetické a rosikruciánské tužby dalších staletí a romantickou vzpouru mysli a srdce můžeme vidět jako přípravu k tomu, co se děje dnes. Můžeme přijmout a potvrdit to, co objevily a co se už ověřilo, nemusíme opakovat stejné chyby a vstupovat do stejných slepých uliček.
Potřebujeme-li se ohlédnout v českém duchovním prostředí a hledat v něm oporu, inspiraci a poučení pro duchovní tvorbu v současnosti, nenajdeme jen charakteristickou českou racionální skepsi. Rosikruciánské motivy přijal, a tu se sympatií, tu s mírným odstupem do svého díla vtělil, Jan Amos Komenský. Goethovské alternativní myšlení a s ním spjatá německá romantická filosofie nalezla v českých zemích pokračovatele především v Janu Evangelistu Purkyňovi a v Augustinu Smetanovi.
Rudolf Adámek patří k dalšímu dějství tohoto dramatu. Na rozmezí 19. a 20. století západní část lidstva důvěřovala především vědě a technice, snila o nekončícím pokroku. Mělo se stále zlepšovat zdraví lidí a národy se spoléhaly na různé formy moderní organizace. Zdálo se, že politické mocnosti jsou v rovnováze, že poroste blahobyt a bude mír. V této situaci mohl obecnému směřování vzdorovat jen blázen nebo snílek. Byli však i takoví.
V našem skromném českém prostředí jsme nové myšlenky recipovali, rozvíjeli a někdy dokonce spoluvytvářeli. Veřejný život se naštěstí neomezoval na oslavování a využívání národního důmyslu, na naivní ploché rozumářství a pokrokářství. Na druhou stranu duchovní inspiraci tolik nenajdeme v pobožných traktátech. Klerikální subkultura obou hlavních vyznání si žila svým vlastním životem bez valného doteku s otázkami smyslu osobní a národní existence, s otázkami svobody a ducha.
Náboženská scéna se na přelomu předminulého a minulého století rozkošatila. Hledáme-li nosnou spiritualitu mimo ustálené konvence, jako bohatý zdroj se nabízejí literární texty meditativní poesie, eseje, epistolární a deníková literatura. Poselství skryté v hudbě by velmi lákalo, ale nesnadno se převádí do slov. Výtvarné umění má svůj vlastní prostor a povrchní, vnějškově popisná verbalizace je nemusí zcela vystihnout.
Obracíme-li se dnes na nezávislé svědky a nikoli na náboženské činitele, není to proto, že bychom vše tradiční předem odmítali. Adámka můžeme volně přiřadit k takovým postavám z doby před jedním stoletím, jako byli Svatopluk Čech se svými Modlitbami k Neznámému (1896) a Otokar Březina, který své vzmachy vyslovil v pěti básnických sbírkách a v esejích. U Františka Bílka jako hledače alternativních cest, který spatřoval možnost je uplatnit u nově vzniklé národní církve, nám doprovodné texty jeho výtvarných děl pomáhají porozumět jeho sdělením.
Dnes už se podobně jako Adámek málo připomíná básník Josef Šimánek, laureát výroční ceny České akademie věd a umění v roce 1937 za básnickou tvorbu. Jeho sbírku Božstva a kulty (1910) doprovodil dřevoryty Josef Váchal. Chce v mysterijním chrámu zasnoubit filosofy s mystiky. Filosof má vzít vážně duchovní poesii, esejistiku a meditativní lyriku.
Alfons Mucha, ve své době suverénní velký komandér vyšších stupňů československého svobodného zednářství vydal výtvarně-literární dílo interpretující svěžím způsobem základní křesťanskou modlitbu Otčenáš (1899).
Vzdorně k převládajícímu náboženství se postavil další hledač té doby František Drtikol, fotograf a malíř, který do zdejšího prostředí uvedl buddhismus v jeho mahájánové podobě. Vlastní, svébytnou a provokativní cestou šli v Adámkově době Josef Váchal, protagonista magie a mystiky a jako nejradikálnější postava Ladislav Klíma se svým ludibrionistním egodeismem, s tím, jak se napůl hravě a napůl vážně stylizuje do božské role.
Adámek i ve své křesťanské zbožnosti patří ke svědkům duchovního hledání, kteří jsou atypičtí a provokující. Patří k lidem, kteří píší, jak se říká, rovně na křivé linky.
Adámek vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, kde byl žákem Františka Ženíška. Vytvořil řadu ilustrací především duchovní literatury. Historiky umění je často považován za předního českého symbolistu. Jeho tvorba byla blízká kromě již zmíněných také dílu Františka Koblihy, Jana Konůpka a Jana Zrzavého.
Vystavoval rovněž v roce 1909 v Budapešti a r. 1910 v Chicagu. V roce 1915 vydal cyklus litografií Sen, život duše. Později ho ovlivnil také kubismus a poznatky ze studijních cest v letech 1925–1930. Navštívil třikrát Itálii, v roce 1931 byl v Paříži.
Účastnil se výstav Krasoumné jednoty a Spolku výtvarných umělců Myslbek. Patřil krátce, do jeho brzkého konce, k uměleckému sdružení Sursum (z latinského sursum corda – vzhůru srdce). Bylo to české výtvarné a literární sdružení působící v letech 1910–1912, druhá generace českých symbolistů, kteří chtěli zachytit stav duše a vnitřní niterné stavy člověka. Cílem nebylo vědomí nebo nevědomí, ale nadvědomí. Část autorů byla původně spojena s katolickou revue Meditace, ale kromě křesťanské mystiky bylo sdružení silně ovlivněno i theosofií, okultismem a magií.
Později se Adámek angažoval ve spolku Kruh přátel Ibingových, který vycházel ze spiritismu a domýšlel spiritistické předpoklady a zážitky do propracovaného naukového systému. Jak píše Zdeněk Vojtíšek v článku, který mluví o jeho zákazu, spolek chtěl pěstovat lásku k bližnímu vůbec ve formě podpůrné a dobročinné ve prospěch obecného blaha, šířit poznání Boha na základě filosofie náboženství a snažit se o vybudování bratrství lidstva bez rozdílu plemene, víry, pohlaví a stavu. Adámek jako poválečný předseda se neuspěšně pokoušel spolek zachránit po nástupu komunistického režimu.
K Adámkovým pracím patří litografie, ex libris, dřevoryty, časopisecké ilustrace, olejomalby i vitráže. Jeho dílo je zastoupeno v Národním divadle, v Památníku národního písemnictví, v Národním muzeu i v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Z roku 1932 jsou jeho fresky u stolu Páně v Husově sboru v Praze Vršovicích. V práci pro tehdejší Církev československou (dnes husitskou) se sešel v době, kdy toto společenství hledalo orientaci, s Františkem Bílkem.
Kontakt s jeho dílem může dnes málo připomínaného Rudolfa Adámka pozvednout z dočasného zapomnění a nabídnout podněty lidem hledajícím na rozmezí křesťanství a alternativních směrů duchovního života.
V článku použita kniha Ivan O. Štampach: Tušili světelné záplavy, Praha: Cherm, 2001, viz zde, a heslo Rudolf Adámek na české Wikipedii zde.
Náhledový snímek obraz Rudolfa Adámka Mystický výjev, ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma Česká mystika 20. století, Dingir 10 (2), 2007, celé číslo je k dispozici zde.
Související články (otvírejte myší a stisknutím klávesy Ctrl):
František Bílek zemřel před osmdesáti lety, má stále co říct