Dogoni jsou etnikem, jehož existence je úzce svázána s útesem Bandiagara – přibližně 150 km dlouhým a místy až 500 m vysokým terénním zlomem – v jižní části západoafrického Mali. Dogoni obývají hliněné vesnice vystavěné na horní a dolní hraně k útesu, ale i různě vysoko ve stěně a v neposlední řadě labyrint jeskyní přímo v útesu. Architektura vesnic a nábožensky motivované uspořádání hliněných domků vycentrované kněžskou budovou je v rámci celé Afriky unikátní.
Problematika chybějících pramenů
Podobně jako u jiných náboženství v celé subsaharské západní Africe, neexistují ani o dogonském náboženství žádné primární náboženské písemné prameny dogonského původu. Ve studiu jsme tedy odkázáni na sekundární prameny převážně evropských badatelů posledních sta let, nebo na přímý kontakt s Dogony; ani jedno ovšem nezaručuje jistotu správnosti nauky, ke které se badatel dostane. Dogoni jsou velmi uzavření lidé, zároveň ovšem pochopili, že jejich tradice a náboženství se staly cennou obchodní komoditou.
Většina seriózních evropských studií vychází z práce francouzského antropologa Marcela Griaulea (1898–1956), který mezi Dogony strávil mnoho let, věnoval jejich náboženství a kultuře svou disertační práci a studiem západoafrických náboženství se celý svůj profesní život zabýval.[1] Když se však většina studií odkazuje na jeden sekundární zdroj, je to přinejmenším nedostatečné a sporné. Griaule navíc mnoho věroučných dat čerpal od jednoho (skutečně jediného) hogona,[2] který mu údajně zpřístupnil tajnou nauku pro zasvěcené předávanou ústně po mnohé generace. Hogonen je nazýván náboženský ale i politický vůdce dogonské vesnice.[3] Tato nauka však obsahuje mnohé – dnes již spolehlivě vyvrácené – údaje z říše čiré fantazie, které jsou stále přebírány dalšími badateli a pro svůj senzační charakter nadhodnocovány médii. Ověřování na místě často nestačí, neboť Dogoni mnohdy spíše vyčkávají na předložené teze badatelů a potom je za finanční odměnu na kameru potvrdí.
Mýtus o stvoření světa a symbolika dvojčat
Klíčovými postavami v dogonském náboženství jsou dvojčata Nummo a Nommo (často však ztotožňovaní jako jeden), prapůvodní duchové dogonských předků, někdy chápaní jako božstva. Mělo by se jednat o hermafroditní vodní tvory nazírané snad obdobně jako vodní božstva (to-vodun) v západoafrickém vodunu; mohou být znázorňováni s lidským tělem a rybím ocasem.[4] Nommo má být první živý tvor stvořený nejvyšším bohem Ammou.[5] Krátce po svém stvoření se Nommo rozmnožil do čtyř párů dvojčat, přičemž jeden pár se vzepřel řádu založenému stvořitelem. Pro obnovení řádu bůh Amma obětoval dalšího tvora, jehož tělo rozřezal a rozptýlil po celém stvoření – na každém místě, kam dopadl fragment těla, měla být postavena svatyně.[6]
Klíčový význam má v dogonském náboženství problematika dvojčat versus jednorozených. Vypráví se, že prapůvodně se tvorové rodili jako dvojčata a každý byl hermafroditní, na svět ovšem přišel šakal, který se narodil sám; tím se porušilo stvoření a začali se rodit jedinci s jedním pohlavím. Většina badatelů se shoduje, že v dogonském náboženství existuje vědomí dávné události, která nedlouho po stvoření způsobila narušení harmonie, poruchu struktury stvoření. Proto je šakal (podle jiné verze liška písečná) spojován se smrtí a je mu zasvěcen významný náboženský festival Sigi, na němž mimo jiné vystupují tanečníci ve známých dogonských maskách, někteří na vysokých chůdách. V tomto ohledu není dogonské náboženství vzhledem k okolním náboženstvím výjimečné, neboť dvojčata – zejména opačného pohlaví – hrají významnou roli (lokálně s opačnými hodnotícími znaménky) v mnoha dalších západoafrických tradicích včetně západoafrického vodunu a událost dávného narušení struktury či harmonie stvoření je také přítomná.
Jedna z verzí narace o stvoření světa říká, že se nebeský bůh Amma spojil s bohyní země, a protože Ammovi překážel při spojení klitoris bohyně v podobě obřího termitiště, zplodil pouze nedokonalého potomka – pouštní lišku nebo šakala –, a proto posléze termitiště odstranil, čímž na zemi zavedl náboženský rituál ženské obřízky.[7] Po odstranění termitiště pokračoval Amma s bohyní země v plození a konečně zplodili skutečné lidi. Také sňatek a spojení muže a ženy je náboženským obřadem – sňatek je povolen pouze v rámci jednoho klanu a kasty.[8]
Jiná verze příběhu vypovídá, že po narození jednopohlavního šakala, které znamenalo porušení harmonie stvoření, bylo nutné proměnit všechny bytosti na jednopohlavní. Odstranění druhého pohlaví a původní duševní duality jedince má symbolizovat obřízka. Odstranění předkožky penisu znamená odstranění ženského prvku, zatímco v případě klitorisu je odstraňován mužský prvek. Mužskou i ženskou obřízku praktikuje většina afrických kultur; samotná obřízka tedy v africkém kontextu výjimečná není, originální je ovšem zdůvodnění.
Dualita má v dogonském náboženství centrální postavení, ostatně také nebeské síly mají duální charakter: nejvyšší bůh Amma má mít mužské i ženské charakteristiky.[9] Narození dvojčat je oslavováno zvláštním náboženským rituálem, neboť dvojčata odkazují k původní duální struktuře stvoření a k harmonii mezi pozemským a nebeským.
Problematický příběh o vesmírném původu
Nyní musím upozornit na kontroverzní část dogonského náboženství, která je často nekriticky přejímána a silně nadhodnocována: jedná se o údajný původ dogonského vědění, nebo (podle jiné verze) dokonce Dogonů samých, na hvězdě Sirius (případně Sirus B či další neznámé hvězdě v jejich okolí). Nutno předeslat, že tento mýtus veřejnosti předal jediný Marcel Griaule[10] a od té doby se příběh šíří jako lavina s odkazem na práci Griaulovu nebo zcela bez odkazu ke zdroji. Griaule je dnes kritizován za smyšlení vesmírného původu Dogonů a také za povýšenecký přístup k Dogonům odrážející evropskou aroganci vůči Africe v jeho době, jak dále doložím.
Nyní k samotnému příběhu a náboženským souvislostem: festival Sigi se má konat pouze jednou za šedesát let a má oslavovat jisté uskupení hvězd. Dogonský pojem Sigi Tolo označuje hvězdu, údajně Sirius, na níž se odebrala první dvojice vodních bytostí Nummo a Nommo. Podle jiné verze naopak z této hvězdy Nummo a Nommo na zemi přicestovali jako prapředci Dogonů. Existuje i verze, podle které dvojčata po dlouhém životě na zemi odletěla na hvězdu Sigi Tolo, aby se poté opět vrátila a učila Dogony důležitým obřadům. Fotografie z těchto festivalů obletěly svět a v poslední době je zcela běžné, že se tyto festivaly nepořádají pouze z náboženských důvodů, ale velmi často jen pro turisty či filmové štáby za peníze. Obchod s náboženstvím a kulturou je dnes pro Dogony každodenní rutinou, což samozřejmě nemusí znamenat nic pro skutečnou víru Dogonů, ovšem na vnější badatele to nepochybně zásadní vliv má. Velká variabilita příběhů má rovněž svou vypovídací hodnotu.
Mnoho soudobých odborníků explicitně odsoudilo příběh o původu Dogonů na hvězdě Sirius jako nepodložený a vymyšlený Marcelem Griaulem; žádná hluboká znalost astronomie, jakou Griaule pro Dogony postuloval, se nepotvrdila.[11] Nejde o to, že by badatelé zamýšleli zpochybňovat dogonský mýtus, jde naopak o to, že se zdá být prokázáno, že Griaulem předložený mýtus mezi Dogony nikdy neexistoval a je pouze plodem Griaulovy fantazie[12] zkompilovaným se skutečnými dogonskými prvky.[13] Bez zajímavosti však rozhodně není to, že dnes již tento příběh mezi Dogony existuje, byť je s největší pravděpodobností umělého původu a poměrně mladý, a tedy součástí dogonské náboženské tradice se nakonec v jistém smyslu opravdu stal. Griaule by tak nebyl nezávislý badatel, ale naopak svým způsobem spolutvůrce dogonského mýtu. I takto můžeme francouzského antropologa chápat, a dodám, že Francouz Griaule se nakonec sám prohlásil za dogonského zasvěcence s nejhlubší znalostí tajné nauky. Dnes již těžko zjistíme, zda je Griaule tvůrcem nebo zapisovatelem mýtu o vesmírném původu; obě hypotézy mají své zastánce, většina odborníků se však kloní k tezi, že příběh byl Griaulem vymyšlen.
Na druhou stranu je objektivním faktem, že Dogoni před příchodem cizinců v minulém století pořádali (a stále pořádají) náboženské festivaly s tanečníky v rituálních maskách s určitými prvky oslavujícími noční oblohu, s dalšími tanečníky na chůdách, kteří představovali vysoké nebeské bytosti a nelze si nevšimnout, že některé dřevěné figury měly zvláštní formu, připomínající bytosti podobné lidem, přesto však jiné. Faktem tak zůstává, že barvité náboženské obřady Dogonů jsou – dokonce i v tak religiózně bohaté oblasti, jakou západní Afrika beze sporu je – jedinečné.
Masky mají pro náboženské obřady Dogonů mimořádný význam a jsou vyráběny vždy pro každou příležitost nově. Symbolika hraje v životě Dogonů významnou úlohu – například přístřešek hogona je podepírán sochami nahých mužů a žen v životní velikosti, což symbolizuje plodivou sílu. Nejdůležitější pro dogonskou společnost je obličejová maska zvaná kanaga s vysokým dvojitým křížem, odkazující na boha Amu a stvoření světa; kromě samotných masek lze tento motiv spatřit na dveřích důležitých hliněných domků, na holích (dogonští muži nosí hůl jako nezbytný doplněk), na samotných obydlích, podpěrných pilířích, bubnech atd. Další významnější maskou je obličejová maska krávy (časté obětní zvíře) a neméně důležitá je podobizna krokodýla (symbol smrti), který je nahlížen jako posvátné zvíře. Masky smí k náboženským účelům používat pouze zasvěcení lidé, iniciovaní do společnosti Awa.
Mnoho náboženských rituálů, jako jsou obětování duchům či božstvům, uctívání předků, úcta k posvátným zvířatům, věštění a podobně, je podobných těm v okolních náboženských tradicích. Věštci v dogonské společnosti věští – originálně vzhledem k okolním věšteckým tradicím – ze stop lišky písečné (vulpes pallida). Symbolika dvojčat – zejména rozdílného pohlaví – má v tradičních západoafrických náboženstvích (vodun, thron, juju, oriša) velký, až zásadní význam; nepřekvapuje proto, že má klíčový význam také v dogonském náboženství, zdůvodnění je ovšem rovněž originální. Podoba platí i v oblasti obřadních masek a využívání rytmických nástrojů k dosahování rituálního transu, přestože dogonské masky jsou vzhledem k běžně používaným maskám okolních etnik či náboženských směrů unikátní. Jistou podobu lze vysledovat s maskami u některých etnik v Burkině Faso.
Co je odlišné, je existence obětního místa – sacré – na okraji každé vesnice; jedná se obvykle o plochý kámen půdorysu přibližně dva krát dva metry a vysoký jeden metr, na němž jsou obětována zvířata. Cizinec ani Dogon z cizí vesnice nesmí obětní místo dané vesnice sám navštívit, ba ani spatřit. Pokud chtěl v minulosti nerezident bezpečně projít územím, musel požádat o doprovod, přičemž hogon určil některého z mladých mužů, který cizince provedl územím mimo obětní místo a vrátil se do vesnice. V některých dogonských vesnicích toto pravidlo stále platí a při terénním výzkumu je dobré mít na paměti, že Dogoni jsou na svá obětní místa mimořádně citliví. U některých vesnic pod útesem Bandiagara jsou jezírka plná krokodýlů, kterým by se mělo každý měsíc obětovat větší zvíře nahnáním do jezírka. Krokodýl je symbolem přechodu ze života do posmrtného modu existence. Dogoni jsou mimořádně zajímavým etnikem a jejich náboženství přes značný zájem zůstává zahaleno spíše neznámem.
Poznámky:
[1] Z rozsáhlého Griauleho díla srov. např. GRIAULE, Marcel. Methode de l’Etnographie. 1. vyd. Paris: Presses Universitaires de France, 1957.
[2] Srov. GRIAULE, Marcel. DIEU D’EAU: entretiens avec Ogotemmêli. 1. vyd. Paris: Librairie Arthème Fayard, 1948, s. 3.
[3] Srov. např. IMPERATO, Pascal James. Legends, Sorcerers and Enchanted Lizards: Door Locks of the Bamana of Mali. 1. vyd. New York: Africana Publishing, 2001, a další podobnou sekundární literaturu.
[4] Srov. DORAY, Shannon. The Master of Speech: Dogon Mythology Reveals. 1. vyd. Toronto: Trafford Publishing, 2003, s. 13.
[5] Srov. SIEDLAK, Monique J. Vodun: West Africa´s Spiritual Life. 1. vyd. Saint Augustine: Oshun Publications, 2021, s. 11–23.
[6] Srov. SCHULZ, Dorothea E. Culture and Customs of Mali. 1. vyd. Westport: Greenwood Press, 2012, s. 68.
[7] Srov. TAIT, David. An Analytical Commentary on the Social Structure of the Dogon. Africa: Journal of the International African Institute, roč. 20, č. 3, s. 175–199.
[8] Srov. BEIERLE, John – SKOGGARD, Ian A. Culture Summary: Dogon. 1. vyd. New Haven: HRAF, 2000, s. 4.
[9] Srov. WILMORE, Gayraud S. African American Religious Studies: An Interdisciplinary Anthology. 1. vyd. Durham: Duke University Press, 1989, s. 272.
[10] Srov. GRIAULE, Marcel. DIEU D’EAU: entretiens avec Ogotemmêli. 1. vyd. Paris: Librairie Arthème Fayard, 1948.
[11] Srov. např. práci skupiny odborníků: BEEK, W. E. A. – BEDAUX, R. M. A. – BLIER, S. P. – BOUJU, J. – CRAWFORD, P. I. – DOUGLAS, M. – LANE, P. – MEILLASSOUX, C. Dogon Restudied: A Field Evaluation of the Work of Marcel Griaule. Current Anthropology. roč. 32, č. 2, s. 139–167.
[12] Srov. APTER, Andrew. Griaule´s Legacy: Rethinking ´la parole claire´in Dogon Studies. Cahiers d´Études Africaines. 177, XLV (1), s. 95–129.
[13] Srov. BEEK, W. E. A. – BEDAUX, R. M. A. – BLIER, S. P. – BOUJU, J. – CRAWFORD, P. I. – DOUGLAS, M. – LANE, P. – MEILLASSOUX, C. Dogon Restudied: A Field Evaluation of the Work of Marcel Griaule. Current Anthropology. roč. 32, č. 2, s. 139–167.
Všechny fotografie: Ondřej Havelka
Psali jsme v Dingiru:
téma 4/2015: Náboženství v současné Africe
Související příspěvky: