Recenze vznikla v rámci kurzu Novopohanství (RLB510 a RLBcB510) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně pod vedením Michala Puchovského.
West, K. Elliott, J. 2018. Becoming Dangerous: Witchy Femmes, Queer Conjurers, and Magical Rebels. Londýn: Weiser Books.
Zásadní změna způsobu života, sociální izolace, obavy z nejisté situace a pocit bezmoci. To jsou aspekty života po vypuknutí pandemie koronaviru v roce 2020, které jsou společné mnohým z nás. Většina společnosti se s cílem omezit šíření nebezpečného viru na nějaký čas ocitla v tvrdých podmínkách sociální izolace a celkové imobility. Téměř veškerá komunikace se přesunula do digitálního formátu, a především pak na sociální sítě, které svou širokou dostupností do jisté míry nahradily jiné formy společenského kontaktu. Rok 2020 proto zaznamenal patrně rekordní množství digitálně publikovaného obsahu nejrůznějších forem. Své místo v digitálně publikovaném obsahu této doby nalezla i tvorba tematizující problematiku duchovního hledání osob, kteří se svou sexualitou nebo pohlavní identitou vymykají obvyklému heterosexuálnímu a mužsko-ženskému genderovému rozdělení společnosti (dále „queer“), v oblasti novopohanství. Videa, fotky či texty zaměřující se na praktikování novopohanských rituálů, budování domácích oltářů, odříkávání manter nebo zaříkávání se šířily mimo jiné i na veřejných sociálních sítích jako je Instagram, Twitter nebo TikTok. Zpravidla pod hashtagem #queerwitch nebo #queeroccult uživatelé těchto sítí, otevřeně se proklamující jako členové LGBTQIA+ komunity, zveřejňovali kupříkladu fotky vlastních výkladů tarotových karet, návody k praktikování drobných domácích rituálů i záznamy dokumentující atmosférické interiéry zaplněné předměty působící duchovní estetikou. Příspěvky takového typu pak většinou cílily především na ostatní queer uživatele daných sociálních sítí a nesly sdělení o inkluzi, uvolnění a odpočinku, (sebe)přijetí, a hlavně nabytí vnitřní moci i kontroly nad svým životem a budoucností.
Co zapříčinilo tento trend? Jak zapadá jeho existence do historie queer novopohanství? A co nám může jeho vzestup povědět o pojítku mezi jinakostí, sociální separací a duchovními východisky?
Prolínání queer identifikace (ať už jde o identity sexuálních či genderových menšin) s různými formami pohanství je a vždy bylo vzájemné a velmi živé. Jedním z dokladů o tomto spojení nám může být pohled do historie. Pro svoji odlišnost zastávali (a stále do jisté míry i zastávají) queer lidé v očích většinové společnosti po většinu nám známé minulosti pozici společenské periferie. Je logické, že jako outsideři tedy disponovali takřka mizivým množstvím respektu a společenského vlivu, naopak se stávali často terči násilí a opovržení. Jedním v historii křesťanského západu mnohdy používaným nástrojem sociálního vyloučení je například nařčení z kacířství, pohanství nebo čarodějnictví. Tyto politické nástroje moci byly hojně užívány k systematickému odstraňování skupin i jedinců, jejichž identita nebyla v souladu s normalitou – tzn. vedle vzpurných žen nebo hendikepovaných to byli i queer lidé. Přestože při pohledu do historie není vždy úplně jasné, zda opravdu čarodějnictví ti, kteří z něj byli nařčeni, sami praktikovali, jedním z podkladů pro spojení queer komunity s pohanskými praktikami a vyznáními je tudíž právě snaha o ostrakizaci této skupiny ve formě označení za jistým způsobem nebezpečné duchovní živly.
Být queer ale neznamená být nutně ateistickým člověkem. Queer lidé stejně jako ostatní často cítí potřebu náboženského vyznání, vyjádření i opory – jak ze strany komunity, tak i v duchovní oblasti. Dalším z důvodů, proč queer lidé dnes hledají alternativu k víře „velkých“ náboženství a církví tedy může být i fakt, že i dnes je život LGBTQIA+ komunity v jistých církevních kruzích předmětem kontroverzí a nevole. Pro členy queer komunity potom může být nasnadě vyhledávat (a utvářet) prostředí, kde nebudou jen tolerováni nebo mlčky přehlíženi, ale naopak s laskavostí přijímáni takoví, jací jsou. Tvárnost novopohanských vyznání dává queer lidem nástroje pro vytváření prostor s podmínkami, které jim vyhovují a kde i jejich identita zapadá do normy a není předmětem otázek či povytažených obočí. V queer pohanských prostředích se tedy často setkáváme právě s mechanismy, jimiž se odlišná identita nejen přijímá, ale hlavně oslavuje jako radostný a kreativní aspekt života a celistvého zdravého člověka, jako prostředek k sebevyjádření a nabytí osobní svobody i osvobození ostatních. V decentralizovaném a neformálním pohanství se (nejen) pro queer lidi objevují možnosti, jak být duchovním člověkem, a přitom plně sám sebou.
V knize Becoming Dangerous: Witchy Femmes, Queer Conjurers, and Magical Rebels (2018) dává dvojice autorek Katie Westová a Jasmine Elliottová prostor jednadvaceti queer autorům a autorkám různých pohanských vyznání. Tito autoři zde prezentují příběhy své spirituality a zamýšlejí se nad hodnotou, kterou pro ně jejich duchovní vyznání má jako pro lidi, kteří se často cítí být vyčleněni nebo odloučeni od většinové společnosti, od které se liší svou identitou. Becoming Dangerous je osvěžujícím souborem osobních výpovědí, které v kontextu s náboženstvím nezaznívají příliš často. Jedním z mnoha zajímavých aspektů této knihy je např. to, jak často se v jednotlivých výpovědích objevuje podobný rys – faktor osobního nabytí moci a kontroly nad vlastní situací, posílení nebo znovunalezení vnitřní síly.
Jedna z autorek, Maranda Elizabethová, ve své kapitole Trash-Magic: Signs & Rituals for the Unwanted píše: „Myslím na všechny možnosti revoluce a magie, které má nemocí doma uvězněné čarodějnictví a umění, psaní a vzdor. Když provádím své samotářské rituály, vzpomínám na ostatní vzteklé, chudé a šílené čarodějnice, jak provádějí své vlastní rituály. Představuji si nás všechny ve svých domovech, které jsme daly vlastní silou dohromady, jak zapalujeme svíčky, pronášíme zaklínadla, vzdorujeme hlasům, které nás nazývají neschopnými, představuji si, jak společně odmítáme svět, který nás nechce.“ (s. 49, přeloženo z anglického originálu) O tom, jak se v momenty, kdy se člověk cítí jako oběť okolností nebo stojí na pokraji sil, otevírá duchovno jako možnost opory a pocitového ukotvení, se dočítáme na různých místech ve všech textech jednotlivých autorů knihy.
Becoming Dangerous je kniha, která vypráví o důležitosti, kterou má pro queer novopohany praktikování rituálů jako pro lidi, kteří v prostoru většiny pro sebe nenachází místo. Dozvídáme se, jak tito lidé čelící zavržení na základě svých identit nachází východisko z nouze, traumatu i sociální izolace skrz autonomii a pocit síly, kterého dosahují pomocí spirituálních praktik, jimiž reinterpretují svět, který se v jejich představách mění na místo, které jejich identity přijímá a utváří z nich nedílnou a nezpochybňovanou součást normality.
Traumatické situace, etapy nouze a momenty osamění a odtržení, o kterých píšou queer autoři a autorky v knize Becoming Dangerous jsou ve své podstatě vlastně v některých svých podobách velmi podobné tomu, co veřejnosti přinesla pandemie koronaviru v roce 2020. Traumatické zkušenosti s úmrtím blízkých, paralyzující strach z budoucnosti, nejistota a domácí vězení nesou jistou podobnost s příběhy, které v knize Becoming Dangerous vypráví queer novopohanští autoři a autorky. Pandemie koronaviru změnila chod světa a svým způsobem připravila vhodné podhoubí pro hledání a nacházení nových duchovních možností. Fakt, že tato specificky vypadající situace směřuje velké skupiny (nejen) queer lidí směrem k duchovním a spirituálním praktikám coby východisku z neutěšené situace, není žádným velkým překvapením.
Náhledový obrázek: Ilustrační tematická koláž.
Psali jsme v Dingiru:
téma 1/2002: Současné novopohanství: zde.
téma 1/2015: Pohanství dnes: zde.
Související příspěvky:
„Alebo si to spravíš po svojom“ – slovanské novopohanstvo optikou zasvätených