Kotnowski, Melchior. 2021. Zednářský dodekameron. Tucet povídek nejen z pražské lóže. Beroun: Machart, 175 s.
Na podzim roku 2021 vyšla v nakladatelství Machart kniha dvanácti povídek nazvaná Zednářský Dodekameron: Tucet povídek nejen z pražské lóže. Když se mi dostala poprvé do rukou, kladla jsem si otázku, co je asi zamýšleným cílem knihy. Snaha rozšířit povědomí o konspiracemi opředeném tématu? Nebo naopak jeho ještě větší zatemnění? Vycházela jsem především ze své zkušenosti s předchozí knihou tohoto autora Případ velikého mistra: klopýtání alternativní současností (viz zde), která byla mystifikací a legendami přímo opředena. Musím tedy hned zpočátku konstatovat, že v tomto ohledu mě nová sbírka dvanácti povídek velmi příjemně překvapila. Jde o čtení zábavné, odlehčené a sympaticky aktuální. Tu se dotkne problematiky covidové epidemie, jinde otevírá s kreativní ironií současnou politiku či téma LGBT, ale především nabízí zcela civilní vhled do problematiky zednářství.
Povídky mají různý rozsah i výstavbu příběhu, hlavním hrdinou je ale téměř výhradně dobře situovaný muž středního věku potýkající se s lehkou krizí životního smyslu. Pokud má manželku, pak jde o ženu spíše nerudnou, okoukanou a často také podváděnou. Tento muž žije v hlavním městě, je členem blíže nejmenované (nebo anonymizované) zednářské lože a potýká se s méně či více závažným problémem, často duchovního až mystického rázu, někdy na pomezí fantasmagorie. Opakovaně takový muž dostává nějaký úkol shůry, který naruší zaběhlé koleje jeho poněkud stereotypního života. A nejsou to malé úkoly: zplodit potomstvo, najít Chrám, zachránit prezidenta. V kratších povídkách jde pak spíše o zachycení každodenní anekdotické situace, osobně jsem si ale ony mystičtější texty užila více.
Povídky jsou obývány mnohými náboženskými postavami, jako jsou anděl Džibríl, papež či římskokatolický kněz, se stejnou samozřejmostí se zde objevují ale i zednářské symboly a rituály. Autor na jednu stranu počítá s implicitním porozuměním terminologii (Chrám, Velký architekt; úlohy a role jednotlivých bratrů v lóži, rituální pomůcky) a prostředí zednářských lóží (laicky řečeno: co vlastně dělají a proč), na druhou stranu ale nezahlcuje čtenáře zbytečným zasvěcováním do kontextu. Autor zednářství nevysvětluje, ale dávkovaně servíruje. Možná tak místy i prozrazuje více, než by sám chtěl.
Téma zednářství proplouvá povídkami nenásilně, jaksi přirozeně. A to je právě hlavní kouzlo knihy: na pozadí humorných až štiplavě satirických povídek představuje autor zednářství v jeho nejpřirozenější podobě. Přibližuje jej jako elitní sociální síť spřátelených mužů (samozřejmě dobře situovaných a ve středních letech), kteří si v nouzi navzájem prokazují malé služby, zajímají se jeden o druhého v době nemoci a vedou dlouhé debaty nad filozofickými tématy. V křesle jejich obýváků poznáváme zednáře jako sice anonymní, ale vlastně obyčejné muže, kteří řeší stejné obavy a pochyby jako čtenáři, stejně se rozčilují nad politickou situací a dohadují se s manželkou. Zednářství je zde zobrazováno jako identita a součást každodennosti, nikoliv jako spiknutí a intrikování v duchu Dana Browna.
Místy možná může text povídky čtenáři potvrdit nějaký negativní stereotyp o zednářství: zednáři se někdy chovají jako neznabozi (Úhelnice), jsou z principu šovinističtí (Penis), jsou to vlastně židobolševici (Starožitník a bublina). Vždy jde ale o informace nahodilé, nesystematicky představované a relativně interní. Je mi skoro potěšením napsat, že nejvíce se toho čtenář o skutečném zednářství fakticky dozvídá z povídky nazvané Penis. Závěrečná, zdá se mi téměř nejosobnější povídka Ctihodný je pak formou skoro etnografickou terénní zprávou z lóže. Jako akademička bych samozřejmě uvítala obecný úvod o tom, kdo je zednář, kdo jím může být či kolik se jich v Česku nachází, ale rozumím, že tímto směrem se kniha vůbec ubírat nechce.
Pokud tedy bude čtenář ochoten účastnit se mikro-situaci v rámci povídek se stejným nadhledem jako autor, užije si inteligentní a příjemné volnočasové čtení. Osobně velmi oceňuji autorův barvitý a neotřelý jazyk, který činí povídky čtivými a zábavnými. Povídky pracují s kouzlem nedořečeného a parodizací obecně známých osob a skutečností, některé disponují perfektními pointami. Postavy jsou psychologicky uvěřitelné a není těžké se s nimi ztotožnit, ačkoliv ke zkratkovité stereotypizaci ženských postav bych měla autorovi hodně co říct. V povídce Rychlé šípy si pak autor mocně rýpne i do hnutí feminismu, ale poměrně elegantním způsobem.
Co dále na knize zaujme, je velmi vydařená grafická podoba. Každá povídka je doplněna podařenou grafikou Kameela Macharta, spojující vtip (např. Carpet Diem u povídky o koberci a prezidentovi republiky), nadhled a ezoterické téma, stejně jako se to daří samotným povídkám. Každý jednotlivý text je také doplněn citátem slavné osobnosti; přemýšlivý čtenář v něm také najde vtipnou souvislost s tématem povídky.
V závěru bych ráda podotkla, že kniha mě bavila jednak jako literárně vydařené dílko a jednak jako půvabné prolínání pražských reálií s mysticko-undergroundovou atmosférou žitého zednářství. Profánnost se tu potkává s transcendentním v odlehčené a chápavé ironii s porozuměním všemu bytostně lidskému. Možná kniha v někom probudí zvědavost; možná poslouží jako zpestření šedi velkoměsta, v jehož zdech se odehrává ledacos domáckého a ledacos nepoznaného.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Svobodné zednářství, Dingir 6 (1), 2003, plný text čísla: zde.
Související příspěvky: