Náboženská pouť k mekkánské Kostce v oparu předčasí: Epizoda II.

Náboženská pouť k mekkánské Kostce v oparu předčasí: Epizoda II.

Ve staré Arábii – v předčasí – se pravděpodobně ustálila poměrně významná náboženská pouť do Mekky, při níž se obcházela (nebo obíhala) Ka‘ba, do jejíž východní zdi byl zapuštěn černý kámen – patrně meteorit – který měl pohlcovat hříchy. Poutníci se dotýkali tohoto kamene, dotýkali se také sochy boha, kterého vyznávali a před nímž se věštilo, a obíháním či obcházením Kostky aktivovali její magické účinky a sami se očišťovali. Pro jak velké území Arábie byla tato pouť hodnotná, není jisté; vzhledem k absenci této pouti a mekkánské Ka‘by v před-islámské literatuře to patrně nebylo nijak významně rozsáhlé území. Součástí náboženské pouti ke Ka‘bě byly také očistné obřady, házení kamenů v údolí Miná (později nazírané jako kamenování Satana – Šajtána) spojené s rituální obětí zvířete a běh mezi dvěma svatyněmi al-Marva a al-Safá nedaleko mekkánské Ka‘by.[1] Vyskytla se také teze, podle které byla Kostka původně Saturnovým chrámem.

Proti ostrému slunci a větrem hnanému písku v Arábii je třeba se efektivně bránit.

Na posvátném území Kostky a několik desítek kilometrů okolo bylo striktně zapovězeno násilí (nejen na lidech, ale na všem živém) a v období významných náboženských poutí bylo zvykem na jistý čas přerušit veškeré bojové akce i krevní mstu, která se jinak v Arábii těšila – a z vlastní zkušenosti mohu říci, že místy stále těší – značné oblibě. Poutníci tak byli v relativním bezpečí, což mimo toto období tzv. božího míru nebylo obvyklé; karavany se běžně přepadaly, menší skupinky (nebo dokonce jednotlivci) byly na cestách v permanentním nebezpečí; cesta znamenala pro poutníka krok do nejistoty, odevzdání se do rukou Božích a původním, syrovým a nezměkčeným způsobem rovnala skutečné hodnoty lidského bytí: na nejvyšší příčce byl Bůh a jemu náležící bohoslužba, na nejnižší příčce materiální bohatství, které mohlo zmizet jedním divokým nájezdem a velmi rychle se obrátit v to, co ve skutečnosti (sub speciae aeternitatis) je: oblak prachu za zmizelou bandou lupičů. V čase vykrystalizovaly dvě úrovně poutí k mekkánské Kostce: malá pouť (´umra), která se dala podniknout kdykoli v průběhu roku a velká pouť (hadždž), která byla vázána na konkrétní čas v lunárním roce. Islám mnohé z tradice předčasí integroval do své (staro)nové poutní povinnosti.

 

Sadík ibn Ahle Laot

Hadi a štíři jsou odvěkou hrozbou pro cestovatele Arábií.

Sadík byl jedním z těch otců rodu, kterým se podařilo významně rozmnožit rodinné stádo velbloudů a přikoupit značný počet otroků. Rodová tradice říká, že Sadík při jednom výpadu až na území krále čtyř světových stran zajal tuláka zcela bílé tváře, s očima divné, nezdravé barvy, zjevně předurčeného k oběti bohům. (Oči barvy nebe nemohly znamenat nic jiného.) Právě jeho se rozhodl obětovat u posvátné Kostky, aby bohům demonstroval, že v oběť přináší výjimečnou kořist. (Koneckonců, když někdo putuje tak daleko od své domoviny a stále dál, přímo si říká o své obětování.) Sadík dobře znal rodinnou tradici: jednou v roce, v určený čas, po nezbytné očistě, vypořádání dluhů a zajištění rodiny pro dobu nepřítomnosti putuje hlava rodiny s nejstarším synem k posvátnému prameni, kde již po generace stojí příbytek boží, kde každý klan uctívá svého boha a kde se ostatní bohové čestně respektují.

Sadík při svých pravidelných poutích vysledoval, že někteří Hebrejové – potomci uprchlíků z časů, kdy svou zlatou pěstí rozdrtil král čtyř světových stran jejich město Jerušalim – vyznávají nejvyššího Boha tajného jména, které nevyslovují a drží v tajnosti, ale zároveň u Kostky obětují své děti bohu Molochovi. Starci tvrdí, že nejvyšší bůh Il, jehož přijali za svého někteří beduínští pastevci, je také bohem Hebrejů, ovšem ti jej uctívají pod jiným jménem a považují jej za zdroj své nadřazenosti. Každý obchodník v oblasti, Sadíka nevyjímaje, dobře ví, že Hebreje není těžké zabít, ale z hlediska obchodu to není prozíravé, neboť Hebrejové ovládají klíčová tržiště, určují výši směny a mohou svým zásahem zcela zastavit obchod s kůží.

Při své poslední pouti ke Kostce, malé stavbě z kamenů na sucho skládaných s přístřeším z poctivých trámů, předal Sadík obětní nůž synovi; zbožně počkali, až Hebrejové dokončí oběti dětí Molochovi a skloní se před bohem neznámého jména v Kostce, a potom nechal syna, aby obřadně zařízl bílého otroka, který mnoho let vyvolával pozornost všude, kam přišli. Sadík to považoval za důstojné rozloučení s Kostkou, neboť cítil, že na další pouť už nebude mít sil. Zemřel šťasten uprostřed své velké rodiny tři měsíce poté. Jeho syn byl u Kostky ještě mnohokrát a setkal se tam s množstvím bohů, lidí z rozličných dálek a nakoupil tam kvalitní zboží včetně vynikajících statných otroků a mimořádně krásných otrokyň, na které potom silně žárlily jeho ženy. Jedna otrokyně z nedalekého jižního království se překvapivě stala jeho právoplatnou manželkou a dokonce tvrdila, že je nejenom opravdová žena (což bylo na otrokyni mimořádně troufalé tvrzení), ale že má dokonce svatou krev největšího z králů.

 

Bašta boha Hubala a počátky náboženské pouti v mlze neznáma

Kočovní beduíni cestovali s prostornými stany.

Ka‘ba v čase před působením Muže z Mekky sloužila (vedle dalších) jako svatyně arabského boha Hubala, nejvyššího ze stovek bohů polyteistického náboženství staré Arábie. Před sochou Hubala (v lidské podobě) docházelo k tradičnímu věštění pomocí šipkového věšteckého systému, který využíval sedm šípů vržených před sochu boha.

Zatímco v předčasí byla socha Hubala symbolem dobra a zbožnosti, Prorok uskutečnil inverzi hodnot a sochu zlikvidoval jakožto symbol zla a projevu Šajtánova matení lidské mysli. (Mimochodem krásnými hádankami po dobru a zlu i Šajtánovým mámením se zabýváme v našem svobodném mezinárodním společenství Via Sacra, kde je vítán každý poutník, který byl na cestě zasažen sladkým duchovním šípem smyslu.) Hubal zastával na poutním místě Ka‘ba roli nejvyššího z tří set šedesáti bohů, podle některých badatelů spojených s jednotlivými dny roku.[2] Arabský učenec Hisham Ibn Al-Kalbi (737–819) popisuje sochu boha Hubala jako podobiznu člověka z červeného achátu s pravou rukou uťatou a nahrazenou rukou ze zlata.[3]

Podle jedné arabské tradice založil Ka‘bu Ibrahím (v Tóře známý jako Abram a Abrahám) se synem Izmaílem (v Tóře Izmael, praotec Arabů, mimochodem Abrahámův prvorozený syn, jenž se těšil Boží přízni (Gn 21,17–20)). Ibrahím je považován všemi abrahamovskými náboženstvími – židovstvím, křesťanstvím a islámem – za praotce monoteistů, leč v jeho době (přibližně v 1. polovině 2. tis. př. n. l.) se jednalo spíše o monolatrii, tedy uctívání pouze jednoho boha, bez vylučování existence dalších; pozdější texty jeho dobu monoteisticky vyčistily. Abrahám vyznával nejvyššího Boha, jenž byl nazýván El (nebo též Eloh); toto obecné pojetí nejvyššího Boha Arabové znali jako Il (nebo též Iláh). Podle Tóry byl Abrahám neobyčejně velkým poutníkem, který na cestách z Uru do Cháranu a dále až do Egypta a poté po zaslíbené zemi urazil – patrně pěšky s pomocí oslů – mnoho tisíc kilometrů. Arabská tradice říká, že putoval ještě dál, totiž na jih až do mekkánské oblasti, kde postavil Illovi oltář, doslova dům. Arabové Kostku chápou jako بَيْت ٱللَّٰه – Bayt Allah (dům Boží); podle Tóry postavil Abrahám oltář (příbytek) Bohu také v Kanaanu v místě, které se na základě této události jmenuje stejně, totiž hebrejsky בֵּית אֵל – Bét El (Dům Boží).

Domky kuželovitého tvaru byly v Arábii velmi populární. Dodnes jsou k vidění v odlehlých vesnicích v Sýrii.

Jiná tradice vypráví, že Ka‘bu založili první lidé – Eva s Adamem – na místě určeném Stvořitelem sesláním černého nebeského kamene; tuto první Ka‘bu potom měla poničit velká světová potopa a Ibrahím ji měl opravit a přebudovat. V islámském předčasí existoval v oblasti Ka‘by judaismus (nemálo židů zde po jeruzalémské zkáze žilo, obchodovalo i cestovalo a ctilo svého Boha Jahveho), křesťanství kořenící zejména v alexandrijské myšlenkové škole, která – velmi zjednodušeně řečeno – zdůrazňovala Ježíšovo božství na úkor jeho plného lidství, ale snad i nestoriáni z konkurenční antiochijské myšlenkové školy,  křesťanská i mimokřesťanská dualistická gnóze, okrajově i perské náboženské proudy a zejména arabský polyteismus v mnoha lokálních podobách, v Ka‘bě v čele s bohem Hubalem. Známé bohyně uctívané v oblasti Mekky a širšího okolí v době příchodu Mohameda na tento svět byly např. al-Lát, al-´Uzzá nebo Manát, které také měly své Ka‘by v podobné oblasti Arábie. Působili zde také pravci, věštci, kouzelníci, prorokující básníci (někdy v jedné osobě), kteří věštili pod vlivem džinů. Přestože Židů nikdy nebylo právě mnoho, jejich vliv na náboženský život (nejen) celého Předního východu je nezpochybnitelný a nahlédneme-li Tóru jako fascinující záznam velké cesty, zprvu jedné rodiny, později národa, za hlasem Jednoho Boha (Ela/Hospodina/Jahveho), mohou Židé bez nadsázky náboženskou pouť vyučovat (což ostatně skrze Tóru – masivně rozšířenou zejména prostřednictvím Bible, ale fragmentálně též prostřednictvím Koránu, do celého světa – činí).

Původ uctívání boha Hubala je podle mnoha badatelů ve starověké Mezopotámii: někteří se kloní k názoru, že jde o Baala, významného boha Předního východu, jehož kult se vyznačoval oblíbenými bohoslužbami formou sexu s kněžkou v Baalově svatyni. Kult plodnosti byl údajně pěstován i v další Ka‘bě jižně od té mekkánské. Podle této názorové linie je jméno boha Hubal spojením slov Hu (bůh, duch) a Baal (pán, mistr). Vedle Hubala byl dobře znám a v Mekce mezi dalšími také uctíván (pro některé nejvyšší) bůh al-Láh, tedy Alláh (Il, El), podle mnoha badatelů tehdy spojován s měsíčním bohem Sínem. Ti, kteří odmítají širší význam staroarabského monoteismu, by neměli zapomínat, že Mojžíš – uznáme-li jeho existenci – se prvně setkal s označováním nejvyššího, či snad přímo jediného Boha jménem Jahve mezi kočovnými kmeny v Midjánské zemi. Tajemný Bůh JHWH byl znám v oblasti severně od Mekky již půldruhého tisíciletí před naším letopočtem.

Písečná poušť.

Arabský vzdělanec a cestovatel Ibn Battuta ve 14. století při své tříleté zastávce v Mekce zaznamenává, že stavba Ka‘by byla původně větší, ovšem po zničení původní stavby byla vystavěna nová, menší stavba krychlovitého tvaru (přesněji se však dnes jedná o kvádr). Podle Ibn Battúty Ka‘ba obsahovala obrazy andělů a proroků včetně Ježíše z Nazareta a jeho matky Marie; uvnitř Kostky potom měly být i další obrazy proroků a andělů, a také pár beraních rohů, podle tradice patřící beranovi, jehož Ibrahím obětoval namísto syna Izmaele.

V Arábii snad existovaly i další Kostky, údajně však nikoli zděné, a tak neodolaly lučavce času, v níž se rozpustily včetně svých vlastních vzácných kamenů zapracovaných do svatostánku. Například v Ghaimanu to měl být kámen červený a v Tabale kámen bílý. Různé Ka‘by v Arábii snad soupeřily o vliv, ovšem mekkánská Ka‘ba byla výjimečnou také tím, že přímo nad ní měla být nebeská brána, střed světa, místo, kde se nebeské protínalo s pozemským, časné s věčným. Poutník se tak na konci své náboženské pouti setkával s nebeským, s věčným, dotýkal se zdroje, a proto měla pouť ke Ka‘bě nenahraditelný význam. Černý meteorit měl symbolizovat, že zde přichází cosi z nebe a fyzicky se dotýká pozemského.

 

Ahmed ibn Mahmúd

Syrská Palmyra nabízí průhled do římských časů Arábie.

Ahmed byl jeden z nejlepších obchodníků rodu, ale nebyl příznivcem dlouhých cest, pokud se nejednalo o nezbytné upevňování obchodních vazeb. Náboženskou pouť k mekkánské Kostce vykonal jen dvakrát, ale pravidelně za sebe posílal syny. V úctě k rodové tradici ctil boha Hubala, nejmocnějšího boha Mekky, kterému patřila Kostka – velká stavba z opracovaného kamene pojeného kvalitní maltou, v jejíž východní stěně byl zabudován vzácný kámen, jehož původ nebo význam už nikdo neznal. Při první pouti ke Kostce byl Ahmed překvapen lidmi, kteří tam padali k zemi před obrazem malého chlapce v náručí matky. Jak bezmocný a malý bůh, pomyslel si tehdy Ahmed, jak bezvýznamný v porovnání s mocným Hubalem, rudým kamenným vládcem se zlatou končetinou, nekonečně silnou, nekonečně schopnou. Mekkánskou Kostku chtěl Ahmed s nejstarším synem navštívit ještě jednou, potřetí a snad už naposledy. Proslechlo se ale, že skupina příznivců nového Boha a jeho Proroka nectí pravidlo nenásilí na posvátném území Kostky a není tam již bezpečno. Ahmed se proto spokojil s poutí k bližší Ka‘bě, která sice patřila jiné bohyni, ale i tam bylo možné požádat Hubala o potřebnou pomoc v životě i obchodě.

Opatrnosti ale nebylo tehdy pro Ahmeda dost; právě ve chvíli, kdy před Kostkou cizí bohyně přiložil čepel obětního nože na hrdlo otroka a pevně jej uchopil za špinavé dlouhé žíně, vynořil se mu z hrudi cizí meč. Byla to chvíle naprostého překvapení, zmatení, nepochopení. Z hrudi mu řinula krev na hrůzou ztuhlého otroka a Ahmed se slovem Hubal naposledy vydechl ke svým předkům. Voják nového Boha vytáhl svůj meč z Ahmedových zad a přesně vedeným pohybem mu uťal hlavu. Pohled na ztuhlého, krví zbroceného otroka, jehož za vlasy držela postava bez hlavy, donutila vojáka uznale sevřít ústa a sotva znatelně pokývnout hlavou nad výmluvností této svaté scény. Snad jen mocnější gejzír krve vítězně tryskající z krku pohana mohl okamžik ještě zvýraznit, ale ne, voják byl spokojen, takhle to stačilo. Pach krve se mísil s pachem potu a velbloudího trusu. Byl všude. Horko jej zvýrazňovalo, rozpalovalo meče, dusilo umírající, odhalovalo pád starých bohů. Jakmile hlava dopadla na zem, bez dalšího váhání voják pokračoval ve svatém vraždění. Přeťal otroka v půli trupu až se mu ostrý meč zasekl do páteře. „Hubal,“ vykašlal – nebo spíše z posledního dechu vychrčel – otrok s plnými ústy krve své poslední slovo a odevzdal se do náručí hroutícího se boha, který se za pár chvil odebral za svými posledními ctiteli. V Arábii už nebylo místo pro jiné bohy. Z Mekky zazněl hlas dalšího z měničů. Kdo nevěří s námi, očistí se v lázni vlastní krve. Nové dobro prolévalo písek pouště. Postava bez hlavy klesla do kolen, avšak zůstala vzpřímená a gejzíry krve v pravidelném rytmu stále tryskaly vzhůru. Voják se bleskurychle rozhodl přetnout postavu v půli odshora dolů mocným, přesně vedeným úderem.

Dnes v Arábii převládá islám.

Čas jako by se zpomalil – ba málem zastavil, zdálo se vojákovi – zatímco jeho myšlenky mu v hlavě letěly rychle, dokonce rychleji než obvykle. Zdálo se mu, že má nevyčerpatelné množství času na nápřah – a dokonce si stihl uvědomit podivnost sousloví „množství času“ – stejně jako na samotný úder, do něhož vloží všechnu svou sílu. V nápřahu se zaklonil tak hluboce, že se ostrou čepelí dlouhého meče řízl do lýtka, čehož si nikterak nevšiml a v tom podivně zpomaleném plynutí času mělo trvat ještě dlouho, než by se ohlásila bolest. Vrchol nápřahu přecházel v počínající řev, který měl provázet nejbrutálnější úder, jakého byl voják schopen, a meč se dal do pohybu směrem vzhůru. Vysoko nad hlavou již svištěl vzduchem těžko uvěřitelnou rychlostí a silou a řev deroucí se z hrdla již nebyl podobný ničemu pozemskému. V tutéž chvíli, naprosto stejnou rychlostí, jakou se meč neomylně přibližoval krku bez hlavy podivně klečící postavy, projel vojákem zezadu ostrý oštěp vedený srdcem. Bylo v moci jednoho pohanského oštěpu, proměnit v okamžiku popravčího v mučedníka. Meč dopadl prudce a přesně na tryskající krk, ovšem paže, které jej svíraly již nenabízely sílu potřebnou k přepůlení lidského těla, a tak se meč zastavil v polovině trupu a jak rychle na tělo dopadl, způsobil, že se rozťaté části zprudka rozevřely a prorokův mučedník padl přímo do podivné lidské vidlice stále ještě klečící na ztuhlých kolenou. Celý ten hrozný tvar dvou do sebe zaklíněných lidí rozdílného vyznání dohromady prošpikovaných oštěpem se nakonec pomalu skácel na bok směrem k hlavě, která tam překvapeně zírala na svůj poslední obraz.

 

Pozn.:

[1]Srov. TAUER, Felix. Svět islámu: Dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 19.

[2]Srov. ARMSTRONG, Karen. Islam: A Short History. New York: Modern Library, 2002, s. 11.

[3]Srov. PETERS, Francis E. Muhammad and the Origins of Islam. New York: Sunny Press, 1994, s. 109.

 

Fotografie: Ilustrační fotografie z oblasti Arábie. Ondřej Havelka.

 

Související příspěvky:

Náboženská pouť k mekkánské Kostce v oparu předčasí: Epizoda I.

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 1/4

Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem I.

Předovýchodní zprávy o potopě světa, trestajících dingirech a vědomí hříchu



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments