„Ve společnosti, která přijímá a akceptuje své menšiny, se lépe žije jak menšinám, tak i většině“ – rozhovor s evangelickým farářem pro menšiny Mikulášem Vymětalem

„Ve společnosti, která přijímá a akceptuje své menšiny, se lépe žije jak menšinám, tak i většině“ – rozhovor s evangelickým farářem pro menšiny Mikulášem Vymětalem

Mgr. Mikuláš Vymětal Th.D. (1971) po studiích teologie v Praze, Berlíně, Jeruzalémě a Vídni působil jako evangelický farář v Horních Počernicích a Berouně, a v mezičase také jako seniorátní farář pro mládež v Pražském seniorátě. V současnosti je na celý úvazek farářem pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené.

Dr. Mikuláš Vymětal.

Co obnáší a zahrnuje funkce faráře pro menšiny?

Vnímám svou práci ve třech rovinách. První je uvnitř církve, kdy se snažím, aby nejen evangelická církev, ale všechny církve a jejich představitelé byly vůči menšinám otevřenější. Druhou rovinou je práce s konkrétními příslušníky menšin na úrovni pastorace. Mým cílem není tyto lidi získat pro nějakou konkrétní církev či víru, ale pomoct jim v perspektivě Boží lásky, která ty lidi vidí a miluje už takové, jací v té chvíli jsou. Třetí rovinou mé práce je vystupování na veřejnosti, na různých akcích i v případě nějakých občanských nepokojů, které i u nás čas od času vypuknou. S každou menšinou pracuji jinak, ale nakonec také dělám společné akce jako je například „Stánek míru“, kde se tyto menšiny i většina mohou setkat a sdílet společný prostor. Například v Berouně jsme pořádali „Noc kostelů“ ve spolupráci s Palestinským velvyslanectvím. Protože v té době prožívali muslimové Ramadán, byl u nás v kostele ten večer Iftár. Také oddávám nábožensky smíšené páry a snažím se přitom respektovat a skloubit jejich tradice a pomoci vytvořit prostředí, v němž se mohou setkat a cítit se dobře nastávající manželé i jejich rodiny a přátelé z odlišných tradic a kultur. Nakonec k mé práci patří i psaní článků a dávání rozhovorů pro církevní i externí redakce nebo občas nějaká kniha.

Jak vypadá konkrétní práce s menšinami?

Ta zahrnuje farářskou službu jednotlivým příslušníkům menšin i obecně zastávání se menšin jako celku. Věnuji se také otázce lidských práv a sociálně vylučovaným lidem. Spektrum mých činností je tedy pestré. Mám v zorném poli hlavně ty menšiny, k nimž patřit znamená prožívat nějaké formy diskriminace. Zejména se jedná o Romy, muslimy a lidi odlišné sexuální orientace. Většina příslušníků menšin, s nimiž přicházím do kontaktu, jsou lidé mimo mou evangelickou církev, muslimové jsou dokonce příslušníky jiného náboženství, přesto to pokládám za důležité – a vlastně to není ani unikátní. Například v Německu existuje celá řada podobných farářů pro mezináboženský dialog, pro uprchlíky, pro lidská práva, pro média a podobně. Na základě kontaktu s těmito konkrétními lidmi se mi pak vyjevují různé úkoly. Každá ze zmíněných skupin je jiná a řeší specifické problémy.

Jaké jsou specifické potřeby a úkoly při práci s Romy?

Narodit se v Česku jako Rom či Romka znamená mít velmi náročnou startovní pozici. Předsudky vůči Romům jsou velmi silné jak v sekulární společnosti, tak i v církvích, i když je samozřejmě velký rozdíl v tom, do jaké rodiny a v jakém regionu se člověk narodí. Když přijde člověk s tmavší barvou kůže do kostela, i když ho tam lidé vůbec neznají, tak z jejich výrazů často okamžitě pozná, že tam není vítán. To je zásadně v rozporu s tím, když církve tvrdí, že jsou tu pro všechny a že Kristus zemřel za všechny lidi. Myslím si proto, že jedním z úkolů našich církví je, aby si samy řekly, že stojí o Romy a o to, aby jim pomohly s integrací do společnosti. Jedna menšina totiž může té druhé také účinně pomáhat. A křesťané jsou u nás de facto takovou dobře etablovanou menšinou.

Na jakých dalších úrovních s Romy pracujete?

Pořádáme například pravidelně romsko-české bohoslužby v Praze na Žižkově. Romsko-česká bohoslužba je trochu zavádějící název, protože převážná většina Romů se zároveň považuje i za Čechy, ale lépe to v danou chvíli pojmenovat neumíme. Snažím se Romy oslovovat přes jejich vlastní organizační struktury. Píši například pro server Romea.cz, účastním se různých shromáždění, jako jsou pietní akce k výročí romského holokaustu nebo demonstrací, týkajících se Romů. V poslední době šlo například o shromáždění kvůli nejasným úmrtím: nedávno to bylo setkání kvůli Stanislavu Tomášovi v Teplicích a několik let předtím šlo o Miroslava Demetera v Žatci. Na obou událostech jsem měl modlitbu. Účastním se, protože jako farář beru vážně lidi z této menšiny i v jejich bolesti a složité situaci.

Vystoupení dětského romského tanečního souboru u příležitosti Stánku míru v Berouně v září 2016.

Řekl byste, že jsou nějaká vyložená specifika romské spirituality?  

Na tuto otázku se dá odpovědět několikerým způsobem. Takřka ve všech církvích se setkáme s jednotlivými členy z řad romské komunity, jejichž spiritualita odpovídá většinové spiritualitě dané církve. Zde je tedy spiritualita podobná spiritualitě většiny. Druhý pohled je na spiritualitu v tzv. „romských“ sborech, které najdeme v mnoha městech České republiky. V nich je velký důraz kladený na hudbu, často zpívanou ve formě chval, osobní svědectví, výrazná a temperamentní kázání a také na prožitek obrácení, po němž následují i křty dospělých. Zde je tedy spiritualita emocionální, kolektivní, soustředěná na konverzi. Třetí podobou spirituality je tradiční romská spiritualita, v níž se k projevům tradiční křesťanské víry pojí ještě další tradice – vnímání víry vizuálně prostřednictvím náboženských obrazů umístěných v domácnosti a kontakt s příbuznými přes hranice jejich fyzické smrti: věření na muly – duchy zemřelých, kteří ještě po smrti navštěvují svou rodinu, aby se s ní rozloučili.

K Vaší práci, jak jste zmínil, patří i osoby s odlišnou sexualitou nebo sexuální orientací, pro něž se také někdy používá zkratka LGBT a její různé varianty. Jak vidíte jejich současnou situaci?

Ve větších městech je česká společnost ve vztahu k lidem odlišné sexuální orientace poměrně otevřená nebo alespoň dostatečně lhostejná. Záležitost „comming outu“ je pak pro člověka, který se chce přihlásit ke své orientaci náročná hlavně v rámci rodiny, přátel a možná jen několika nejbližších sousedů. V menších obcích už je atmosféra horší. A nejhorší je to v mnoha křesťanských církvích.

Vnímáte v církvích v této věci nějaký vývoj?

Počátkem 90. let zveřejnila Dagmar Křížková v Katolickém týdeníku inzerát, v němž vyzývala křesťany homosexuální orientace, aby se jí přihlásili za účelem společného křesťanského shromažďování. Přihlásilo se tehdy asi padesát lidí, kteří se pak začali scházet v evangelickém sboru v Praze – Kobylisích, a vznikla tak organizace Logos. Další buňky Logosu vznikly v průběhu času v Brně, Ostravě a Hradci Králové. Vznikly pak ještě dvě specifické skupiny – ženská skupina a skupina, v níž se scházejí tzv. trans-lidé. Myslím, že dnes by podobný inzerát v Katolickém týdeníku nevyšel.

Chcete tím tedy říci, že se postoj vůči homosexuálům spíše sevřel, než že by se otevíral?

Vývoj vztahu společnosti a církví k lidem odlišné sexuální orientace jde současně více směry. Českobratrská evangelická církev vydala v roce 2006 studijní materiál, který se pak změnil na prohlášení synodu „Problematika homosexuálních vztahů“. Tento text je velmi otevřený. Probírá jednotlivé biblické verše, které jsou jinak tradičně vykládány homofobně, a interpretuje je v jejich dobovém kontextu, kdy byla sexualita a společnost vnímána zásadně jinak. Kromě toho již řadu let občas v evangelické církvi proběhne církevní sňatek dvou ženichů či dvou nevěst. V Církvi československé husitské, tuším, došlo ke konsensu, že je dobré udělovat požehnání stejnopohlavním párům, ale toto požehnání nemá být nazýváno sňatkem. Vstřícná je v této věci také starokatolická církev. V některých církvích se ovšem o celé tematice mlčí, jako by neexistovala. Ve významné části naší největší církve – římskokatolické – vládne utužování konzervativních postojů a dochází i k vylučování duchovních, kteří se přiznají ke své orientaci, z duchovenské služby. V nejlepším případě je jim soukromě doporučováno, aby svou sexuální orientaci skrývali, případně potlačovali. Leckteří velmi vysoko postavení představitelé katolické církve vedou v této záležitosti veřejně „kulturní boje“ proti modernímu světu a Evropské unii. Spojují se přitom často s různými obskurními i zcela extremistickými politickými představiteli.

Hlavní problém ale pořád zůstává v rovině jednotlivých sborů a farností, protože tito lidé jsou velmi zranitelní a necitlivý přístup, byť jediného, duchovního může napáchat nevratné škody nejen tomu člověku, ale třeba i jeho rodině. To jsem si nejvíce uvědomil na případu Filipa Havlíčka, který si nakonec vzal život, protože chodil do společenství, jehož duchovní byl silně proti osobám odlišné orientace a často proti nim kázal, i když samotné slovo „homosexuál“ snad nikdy ani nepoužil. A nakonec proti homosexualitě mluvil i na Filipově pohřbu, což silně otřáslo celou jeho rodinou a nalomilo to jejich vztah k víře a církvi. Myslím, že se ten případ na církevní rovině nikdy neřešil a zmíněný duchovní za to nebyl ani napomenut.

Jak se tyto postoje křesťanských církví projevují uvnitř samotné komunity LGBT?

Je nutné si uvědomit, že lidé odlišné sexuální orientace, kteří se hlásí ke křesťanství, představují vlastně menšinu v menšině. Zažívají tak tlak z obou stran. Jsou menšinou, někdy dokonce hlasitě odmítanou, mezi věřícími a zároveň coby věřící nejsou zcela pochopeni a přijati ani většinou LGBT komunity, která má často s náboženskými představiteli jen negativní zkušenosti, což je přirozeně vede k silnému antiklerikalismu a nedůvěře.

Je ale úžasné, jak velikou službu tito lidé dělají například v rámci Prague Pride. V katalogu, který k té události každý rok vychází, jsou nyní vlastně nejvýraznější menšinou. Svou vlastní trpělivostí a vytrvalostí dokáží rozptylovat řadu předsudků na straně LGBT komunity.

Podporujete Prague Pride?

Akcí v rámci Prague Pride se už léta pravidelně účastním. Před lety jsem přispěl k zavedení úvodní a závěrečné bohoslužby na Prague Pride v kostele svatého Martina ve zdi, kde jsem tehdy sloužil jako farář. Nyní vlastně začíná a končí celý program Prague Pride ekumenickou bohoslužbou, při níž bývá plný kostel. Většinou jsem této bohoslužbě přítomen, někdy také veřejně vystupuji. Kromě toho pravidelně navštěvuji stánek Logosu na Střeleckém ostrově v rámci doprovodných programů. Průvodu Prague Pride jsem se zúčastnil jen asi dvakrát, protože se koná v sobotu, kdy jako farář většinou oddávám. Prague Pride tedy podporuji, protože je dobře, když se lidé z LGBT komunity odváží veřejně přihlásit k tomu, kým jsou, a nemusejí se skrývat. Myslím, že nejhorší je právě dvojí život, když člověk nemůže být i navenek tím, kým je uvnitř.

K tomu mám zajímavé srovnání ze zahraničí – o rozdílu mezi Tel Aviv Pride a Jerusalem Pride. V Jeruzalémě se pochodu účastní jen hrstka lidí chráněná policií. Před několika lety tam totiž ortodoxní mladík při útoku na pochod ubodal nožem mladou dívku a čtyři další účastníky pochodu zranil. Naproti tomu v Tel Avivu slaví Pride celé město. Všude jsou vlajky a je vidět, že obyvatelé Tel Avivu jsou v tomto směru velmi otevření a hrdí na to, že se tam každý může přihlásit k jakékoli orientaci, a přitom to není na překážku dobrého občanského soužití. Tel Aviv má také pověst nejpřátelštějšího města k LGBT lidem v celé Asii.

Vraťme se zpátky k nám – v Praze vyvěsí vlajku pochodu magistrát, některé radnice, ale žádná církev a Hrad už vůbec ne. Průvod proběhne, a to je více méně vše. Účastníci pochodu pak jdou domů, zase se schovají a celý další rok se snaží být neviditelní – tak to alespoň leckteří z nich hodnotí.

Zmiňoval jste, že své služby poskytujete také muslimským věřícím. Být farářem i pro muslimy či Židy zní trochu paradoxně. Jaké služby jim můžete poskytnout?

První, co bych chtěl zdůraznit je, že většina muslimů má ke křesťanům pozitivní vztah. Stejně jako má mnoho křesťanů pozitivní vztah k židovství, v němž vidí své kořeny, tak také mnoho muslimů má pozitivní vztah ke křesťanství. Mám tedy jako farář velmi dobrou pozici. Když jsem některým muslimům blízko, tak vidím, jak prožívají na různých rovinách většinou skrytou, ale někdy i zjevnou diskriminaci od narození až po smrt.

Pro co a v jakých ohledech jsou podle Vás muslimové u nás diskriminováni?

Vnímám to tak, že tlak je u nás jak na muslimy a muslimky jako jednotlivce, tak také na muslimská společenství. Mnoho muslimů u nás svou náboženskou příslušnost na veřejnosti skrývá, u jiných je však vidět – u žen tím, když mají na hlavě šátek, u mužů někdy na základě barvy kůže, u obou podle jejich jmen.

Začíná to už narozením. Na českém internetu jsem viděl například odsuzování muslimů za to, že novorozencům šeptají do ucha šahádu, tedy muslimské vyznání víry. Autor to považoval za náboženské znásilňování a manipulaci a odpírání svobodné volby náboženství.

Pokračuje to u jedinců mnoha praktickými příklady – poznámkami za zády a urážkami žen v muslimském šátku, navíc se urážených nikdo nezastane, komplikacemi ve školách, obtížemi se sháněním nájemného bydlení či práce u těch muslimů, na nichž je jejich víra vidět.

Muslimské obce u nás mají problémy se sháněním prostor k pronájmu pro modlitebny, ale také zkušenost s tím, že policie nevypátrá účastníky různých útoků z nenávisti, kteří poškozují modlitebny a muslimské obchody sprejováním, poléváním barvou či vepřovou krví a podobně. Případ, kdy exekutor kvůli třicetitisícovému dluhu zabavil a prodal mešitu v Praze, myslím patří k nejkřiklavějším příkladům působení tzv. exekutorské mafie.

Dlouhodobé veřejné vystupování populistických politiků, kteří strašili invazí muslimů na západ i muslimskou kulturou, která je údajně nekompatibilní s naší evropskou, přineslo posun atmosféry v celé společnosti směrem k výrazné xenofobii vůči muslimům a uprchlíkům obecně. Vidíme to ostatně i na aktuální předvolební kampani premiéra Babiše.

A nakonec tu není pro muslimy snadná ani smrt. Muslimská pohřebiště, založená v 90. letech, jsou již naplněná a v současnosti se nedaří získat místo na hřbitově či celý hřbitov, na němž by mohly probíhat ortodoxní muslimské pohřby. Mrzí mě, že křesťané u nás nejsou aktivnější, aby se muslimů zastali a v rámci svých vlastních principů se zasadili o to, aby tito lidé měli alespoň kde pohřbívat své mrtvé. Pohřbívání zesnulých totiž patří mezi sedm křesťanských skutků milosrdenství. Navíc pohřbívání také významně přispívá k integraci. Pokud mohou být lidé v nějaké zemi skutečně od kolébky až po hrob, cítí se v ní doma.

Jakým způsobem můžete v takových situacích jako farář pro menšiny pomoci?

Nejprve tím, že se zajímám o situaci a snažím se v konkrétních případech pomoci a vzbudit solidaritu alespoň na straně mé evangelické církve. Například po posprejování brněnské mešity nápisem „Nešiřte islám v ČR! Jinak vás zabijeme“ jsem mešitu navštívil a pohovořil s jejím vedoucím panem Muneebem Alrawim a dal jsem podnět k napsání solidarizačního dopisu Brněnského seniorátu a Synodní rady. Nyní také oslovuji jednotlivé evangelické sbory a sháním prázdné či poloprázdné evangelické hřbitovy, které by bylo možné prodat či pronajmout muslimské náboženské obci. Dlouhodobě se snažím o to, aby vzniklo a synodem bylo přijato v Českobratrské evangelické církvi podobné prohlášení o vztazích křesťanů k muslimům, jako bylo prohlášení synodu Českobratrské církve evangelické o vztahu křesťanů k Židům z roku 2002. Většina mých aktivit je ovšem spíše drobná a přátelská – se studenty teologie a faráři navštěvuji mešity, organizuji různá setkání a podobně. Během let, kdy se těmto aktivitám věnuji, jsme se stal nebezpečně závislým na orientálních pochutinách, jimiž jsme často hoštěni.

Chtěl byste ještě něco doplnit a říci něco závěrem?

Při pohledu zvenku to vypadá, že práce faráře pro menšiny je velmi psychicky náročná a nebezpečná (takto na mě alespoň často různí představitelé reagují). Ve skutečnosti se však setkávám s mnoha lidmi dobré vůle a často zažiji to, že se zastydím, jaké jsem měl sám o představitelích různých menšin předsudky, které vůbec neodpovídaly pravdě. Snažím se proto pomoci k otevření očí vůči bližním z různých menšin jak křesťanům, tak i členům tzv. sekulární společnosti. Ve společnosti, která přijímá a akceptuje své menšiny, se totiž lépe žije jak menšinám, tak i většině!

 

 

Psali jsme v Dingiru:

téma Romové a náboženstvíDingir 7 (1), 2004.

 

Související příspěvky:

Neznámi vandali posprejovali brnenskú mešitu

Blahořečený Rom

Další setkání k Týdnu mezináboženské harmonie

Než bude čínským křesťanům zvonit hrana

Mezináboženský dialog online

Českobratrská církev evangelická uspořádala diskusi o homosexualitě



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments