V seriálu „Duchovní cesty“ zveřejňujeme osobní příběhy náboženského hledání a nalézání. Následující příběh patří české buddhistické mnišce, ctihodné Visuddhi.
Když se ohlédnu zpět, tak si uvědomuji, že už od věku kolem 13 let jsem cítila, že mi něco chybí, ale tehdy jsem nevěděla, co to je, a začala jsem po tom intenzivně pátrat. Tehdy jsem netušila, že mi chyběl spirituální život. Vyrůstala jsem v socialistickém Československu. Nikdy mě nelákalo založit si rodinu, nedovedla jsem si představit, že dám někomu sliby a budu s ním celý život. Hovory kamarádek o touze po klucích ve mně vyvolávaly smutek. Chyběla mi vidina svobody, ve vztazích obecně mě obtěžovala připoutanost. Už v pubertě jsem cítila, že nezapadám do společnosti, že mi manželství připadá jako vězení. Když jsem dospívala, stával se ze mě čím dál větší introvert a chodila jsem často do přírody.
Spirituálně praktikovat jsem začala v patnácti letech. Začala jsem navštěvovat katolický kostel, kde jsem se cítila dobře. Jen jsem tam seděla a meditovala, protože to bylo úžasné spirituální prostředí. Velmi mě inspirovala postava světce, mystika a zakladatele žebravého řádu Františka z Assisi. Líbilo se mi, že žil velice jednoduchý a asketický život v sepětí s přírodou. Jednou se mi stala nepříjemná příhoda: stála jsem v plném kostele ve frontě na hostii a ve chvíli, kdy jsem se dostala na řadu mě kněz hlasitě odmítl: „Nebyla jsi u svaté zpovědi, hostii nedostaneš.“ To mě ranilo a odradilo od oficiálního následování katolických mší svatých.
Ježíše Krista jsem milovala a postupně jsem se začala velmi zajímat o křesťanský mysticismus. V Praze jsem si našla učitele, bylo to ještě za totality, vše bylo neoficiální a výuka probíhala tajně. Četla jsem knihy Květoslava Minaříka. Našla jsem si cestu ke křesťanství a k Bohu, ale stále jsem cítila, že nedostávám odpovědi na mnoho otázek. Pak tady byla jóga, která byla ale nahlížena spíš jako tělesné cvičení bez duchovního rozměru. Poznala jsem i hinduismus skrze hnutí Hare Krišna, ale u něj jsem cítila, že to není moje cesta. Obecně v té době bylo vydáváno málo buddhistické literatury.
Když mi bylo zhruba 20 let, přijel do Čech významný theravádový mnich, učitel meditace a znalec Abhidhammy Sayadaw (seniorní mnich) U Rewata Dhamma. V té době byl opatem buddhistického meditačního centra v Birminghamu v Anglii. V jeho přítomnosti jsem cítila, že jsem doma. Cítila jsem uklidnění a usazení. On mě fascinoval, jak vystupoval, jak jednal, jak byl neosobní a naplněný láskou. Vidět někoho, kdo je plný soucitu a lásky, a přitom ne-já. Tato bytost byla skutečně svobodná. Tento jeho stav mysli mě fascinoval a skutečně mě inspiroval. Bylo to jako potkat opravdového Buddhova žáka. Tato cesta pro mě byla zásadní. Měla jsem pocit, že jeho učení Dhammy mě bytostně naplňuje a odpovídá mi na mé otázky, vyjadřoval se přímo a velice jednoduše. Líbil se mi konečný cíl této praxe. Odpoutání.
V následujících letech jsem žila v Německu. Bylo to celkem pracovně náročné období, vydělávala jsem a zároveň rekonstruovala babiččin dům. V té době jsem pravidelně navštěvovala švýcarský klášter Dhammapala v Kanderstegu v Alpách ve výšce 1 200 m n. m., kde jsem poznala mnichy theravádové tradice. Vždy tam ze mě vše těžké jakoby spadlo. Praktikovala jsem usilovně a šla více do hloubky. Postupně jsem si začala čím dál víc uvědomovat, že světský život mě nenaplňuje. Neměla jsem nic proti partnerskému a rodinnému životu, jen jsem věděla, že není pro mě a že se chci raději stát mniškou. Praktikovala jsem Dhammu a stala se laickou buddhistickou učitelkou. Než jsem se stala mniškou, trvalo ještě sedm let, protože jsem se starala o svou starou milovanou babičku, která žila v Prostějově.
Mniši mi vysvětlili, že mě vnímají jinak než ostatní laické praktikující, kteří do kláštera dojížděli praktikovat a že vidí, že jsem v klášteře jakoby „doma“. Laičtí praktikující si jezdili do kláštera spíš odpočinout, vypnout, odreagovat se, což je v pořádku, ale mě těšilo se o mnichy a o klášter starat. 
Chtěla jsem být součástí mnišské komunity a klášterního života. Mé mládí bylo orientované k tomu, že chci žít spirituální život. Praxe buddhismu mě fascinovala a na rozdíl od laického života mě dělala šťastnou. Smrt babičky byla pro mě velká rána, milovala jsem ji a moc pro mě znamenala. Práce v zaměstnání mi připadala vyprázdněná. Dozrálo ve mně rozhodnutí, že odjedu na Srí Lanku, kam mě táhlo mé srdce, i když se to těžko racionálně vysvětluje. Často se mi zdály sny o Srí Lance, jsem přesvědčena, že na Lance byla má předchozí kamma. To byl důležitý zlom v mém životě. Dozvěděla jsem se, že na Srí Lance je řád plně ordinovaných mnišek, od kterých jsem se chtěla učit.
Přátelé v Evropě mě odrazovali od cesty do Asie, že jsem ještě příliš mladá, že na Srí Lance je občanská válka (začala roku 1983 a skončila v květnu 2009), že tam nebudu ničemu rozumět. Na Lanku jsem přijela v roce 2003, rok před ničivou vlnou tsunami (26. 12. 2004 v Indickém oceánu, největší přírodní katastrofa moderní historie). Dostala jsem se k sinhálským seniorním mniškám, i když jsem nemluvila sinhálsky a mnišky nemluvily anglicky. Ordinovala jsem v 33 letech. Hlavní mniška kláštera mně vše ukázala. Žily jsme jednoduše z darů laiků, myly se ve studni a prádlo praly v ruce. Mnišky mi přidělily pokoj v ārāmě (Srī Gotamī ārāma v jihozápadní části Srí Lanky). Žila jsem s nimi, sdílela s nimi všechny jejich radosti i starosti a cítila se doma a v bezpečí. Jsou to vyspělé spirituální bytosti naplněné soucitem a láskou, které moc nemluví, neposuzují, nevytvářejí zbytečné konflikty. V společenství mnišek vládla atmosféra nesmírné pohody, cítila jsem po dlouhé době úlevu. Začala jsem konečně žít klidný a naplněný život. Od mnišek jsem se učila tím, že jsem s nimi žila. Mnišky byly velmi zaměstnané a neměly čas se mi věnovat tím typickým západním stylem. Jsem bytostný introvert a tento styl, kdy jsem si všímala, pozorovala a následovala mi vyhovoval.
Postupně jsem se naučila sinhálsky. Začala jsem s mniškami studovat jazyk páli. Moje seniorní mniška ctihodná Vijitha je plně ordinovaná bhikkhunī a je jednou z největších znalkyní Dhammy (Buddhova učení), páli a sanskrtu na Srí Lance, mentorka v Pirivena škole pro mladé mnišky, a přitom je tak pokorná a skromná. Skoro nikdo o ní nevěděl, nic lepšího jsem si nemohla přát. Chtěla bych zmínit i ctihodnou bhikkhunī Dharsikhu.
Život s mniškami byl smysluplný. Dával mi prostor pracovat na sobě, i když jsme poměrně dost času trávily sociální činností, pomocí lidem z vesnice, chudým, nemocným a trpícím. Byla jsem cvičena v praxi Dhamma-vinaya, studovala jsem mnišské kvality, jak správně nosit roucho, jak žít dovedně v komunitě, jak správně vyslovovat páli – to bylo důležité zejména pro recitování. Dostalo se mi stejného vzdělání jako kterékoliv jiné srílanské mnišce. Navzdory občanské válce a tsunami mi nedělalo problém adaptovat se na život v mnišské komunitě, i když to leckdy obnášelo spaní na zemi nebo nedostatek jídla. Nenechávala jsem si zadní vrátka pro návrat do Evropy. Byla jsem součástí bhikkhunī saṅghy a její problémy byly i mými problémy. Mé bhikkhunī se ke mně chovaly také tak. Nesmírně oceňuji, že lidé na Srí Lance Dhammu žijí. Bylo pro mě fascinující, jak mají rozvinuté kvality, jak jsou soucitní a štědří a jak Dhammu milují. Vyhovovalo mi, že na Lance je normální, že buddhisté nepijí alkohol a nezabíjí zvířata, že ctí život jako takový. Bylo pro mne velmi úlevné vidět, jak si tam lidé váží každé živé bytosti i malého komára. Věděla jsem, že takhle chci žít. Uvědomila jsem si, že se chci posunout z novictví dál a stát se plně ordinovanou mniškou (bhikkhunī).
Ctihodná bhikkhunī Vijjitha byla mým vzorem a měla jsem v ní důvěru. První dva roky jsem dodržovala nissaya a pilně se o ní starala (nissaya znamená, že je žák závislý na učiteli, který má za novice plnou zodpovědnost). Díky křesťanské praxi jsem měla vykultivované kvality, jako je pokora, důvěra a úcta. Klášter Srī Gothamī ārāma v Olabuduwě byl prvních pět let mým domovským klášterem. Je to velmi klidné místo v malé vesničce poblíž rýžoviště. Zažila jsem tam ale také hrůzu, která následovala po tsunami, válečné období a nekonečný kolotoč sociální práce v terénu. Začala jsem také vyučovat Dhamma školu, v klášteře jsme pořádaly spoustu programů a výuky Dhammy pro laiky. Postupně jsem začala spolupracovat s buddhistickým klášterem Sambodhivihāra v Kolombu. Začala jsem tam vyučovat malé děti Dhamma školu. Mnišky z kláštera Sakyadhita v Kolombu mě oslovily, abych s nimi spolupracovala a pomohla jim ve výcvikovém tréninkovém centru pro bhikkhunī (pirivena), které se právě otevíralo. Postupně jsme se spřátelily. Mým úkolem bylo starat se o malé mnišky a učit je meditaci. V roce 2005 jsem vážně onemocněla tuberkulózou. Nikdy mniškám nezapomenu, jak se o mne staraly. V tomto období jsem se doslechla o meditačním učiteli, ctihodném Mahānāyaka Pemasiri Gampaha Hamudurowo, jednom z nejrespektovanějších moderních meditačních učitelů na Srí Lance, hlavním mnichem buddhistického meditačního centra Sumathipāla Na Himi v Kandubodě, který praktikoval praxi samaṇa (praxi v ústraní). Bhante byl úžasný, respektoval mě jako bhikkhunī a hodně jsem se od něj naučila. Od té doby jsem k němu jezdila pravidelně praktikovat.
V Česku je mnišství přijímáno úplně jinak než v Asii, kde je buddhismus kulturní. Většina lidí není zvyklá na buddhistickou kulturu, která přirozeně zahrnuje péči o mnichy a která si mnišství obecně nesmírně váží. Dodnes se na mě lidé dívají zvláštně, když mě míjejí na ulici, často dochází k drobným i větším nedorozuměním.
V roce 2012 jsem založila se svými podporovateli svůj mnišský příbytek (bhikkhunī ārāma) nazvaný Karuṇā Sevena (příbytek soucitu), který se nachází v Prostějově. Jméno příbytku mi vybral můj učitel bhante Pemasiri. V roce 2015 jsem absolvovala Daḷhīkamma Vinaya obřad a přijetí do Theravāda bhikkhu a bhikkhunī saṅghy na Srí Lance. V následujícím roce jsem ukončila svá desátá vassa a stala se bhikkhunī therī (seniorní mniškou). V tomto roce také proběhla v ārāmě Karuṇā Sevena díky štědrým darům rozsáhlá rekonstrukce, během níž byla vybudována nová meditační hala. Meditující tak získali jedinečnou možnost navštívit příbytek (ārāma) a pobýt v ústraní pod mým vedením. Osobně nepreferuji výuku meditace stylem intenzivních hromadných kurzů, takzvaných retreatů. 
Nevidím smysl v udílení jednotné instrukce k meditaci pro všechny, kteří se účastní. Každý meditující je přeci jiný, má za sebou jiný příběh, prošel si naprosto odlišnými zkušenostmi a pochází z jiného prostředí. Co má z mé zkušenosti smysl, je individuální přístup. Ano, pořádáme i hromadné kurzy pro začínající praktikující, ale pak se je snažím sama motivovat a trénovat k samostatné praxi, a hlavně k tomu, aby to, co se tu naučí o meditaci a o Buddhově učení žili během svého každodenního života. Jen tak může mít praxe hlubší smysl, jen tak může lidem pomoci. Na co se nejvíc soustředím? V rámci studia a tréninku hlavně na kultivaci etiky a dobrých vlastností, na meditační praxi satipaṭṭhāna a mettā a současně se zaměřuji na studium a výuku raných buddhistických textů.
Všechny fotografie z archivu ctihodné Visuddhi je možné zvětšit.
Internetová prezentace spolku Karuṇā Sevena: zde.
Rozhovory se ctihodnou Visuddhi:
‘Sri Lankans don’t practice much meditation’, Daily Mirror, 16. 2. 2018.
„Řád člověka činí lepším“, Dingir 19 (1), 2016, str. 22–24.
Související články:
Další argument pro plné uznání mnišek v théravádovém buddhismu