Co je a co není buddhismus

Na článek „Rozruch mezi českými buddhisty“ z 24. června tohoto roku a na diskusi k němu reagovala (na přání redakce Náboženského infoservisu) mniška školy gelug tibetského buddhismu Tenzin Palmo.

Jasně vymezit co je, a co už není buddhismus, není snadné zejména proto, že sám buddha Šákjamuni byl v této otázce řekněme liberální. Své následovníky učil podle jejich předpokladů a schopností porozumět, takže by se na první pohled mohlo i zdát, že si v některých svých tvrzeních protiřečil.[1] Předal celou řadu rozprav pro různé publikum při různých příležitostech, takže je těžké je všechny obsáhnout, a mimo to také sám říkal, že jím daná pravidla etického chování (zejména mnišské disciplíny) mohou být přizpůsobována času a okolnostem. Otázkou tedy zřejmě je, co ještě může být měněno a přizpůsobováno, a čím už by se ztratila podstata, nebo samé jádro jeho učení, jeho výkladu světa, našeho místa v něm a naší možnosti dojít trvalého vysvobození ze všech strastí, které s sebou běžná existence podmíněná karmou a negativními stavy mysli nese.

Snad obecně přijímanou definicí buddhisty – buddhova následovníka, je „ten, kdo našel útočiště ve Třech klenotech“. Třemi klenoty je míněn Buddha (ne nutně historický buddha Šákjamuni, ale plně osvícená bytost obecně), Dharma: buddhovo učení, zejména metody, jak dosáhnout toho, čeho dosáhl on sám) a Sangha: společenství bytostí, jež na cestě, kterou buddha prošel a kterou učí, dosáhly významné a nezvratné proměny mysli, a mohou nám tak být pomocí a inspirací. Útočiště obecně předpokládá, že cítíme potřebu ho hledat a najít, zde konkrétně pak vnímání své současné situace jako neuspokojivé a porozumění, že to, po čem obvykle toužíme a co si představujeme jako základ pro štěstí a spokojenost, nám ve skutečnosti trvalé naplnění přinést nemůže. Dále pak důvěru a přesvědčení, že to, co jako útočiště přijmeme a čemu se odevzdáme, doslova „k čemu se utíkáme“, nás nezklame a že skutečně má tu moc nás ochránit a ukázat nám cestu ven z utrpení. V našem případě tedy to, že se na buddhu, jeho nauku a jeho realizované následovníky můžeme plně spolehnout a přijmout a dovolit jim, aby dali směr našemu životu. To vše může plně fungovat tehdy, jestliže „koupíme celé balení“, neboli dokážeme přijmout za své vše, co Buddha učil, celý jeho systém poznání, který vysvětlil, a ten považujeme za úplný a ve všech ohledech dostačující. Proto je někdy výše zmíněná definice ještě doplněna o slova: „… a nehledá jiné útočiště“.

Ústředním pojmem pro buddhismus je mysl. Tu vnímáme jako nehmotný jev, jehož nejjemnější vrstvy nejsou nikterak závislé na fyzickém těle a pokračují z jednoho života do druhého. V určitém smyslu je naše mysl stvořitelem našeho světa, protože ten je subjektivní a věci se nám jeví podle toho, jak se na ně díváme. Štěstí ani trápení tedy nejsou produkty vnějšího světa, jednání jiných lidí ani jiných okolností, ale pouze naší vlastní mysli. Naším největším problémem je nevědomost, ne pouhé nevědění, ale mylné vnímání reality: okolních předmětů, lidí a jevů jako existujících sama ze sebe a o sobě, jako majících sama ze sebe a o sobě tu moc nás činit šťastnými či nešťastnými. Z této mylné koncepce pak vzniká připoutanost, odpor a další problematické stavy mysli, které vedou k neuváženým, nectnostným činům a ty pak k nepříjemným následkům. Tato nevědomost ani jiné mentální neduhy však nejsou nedílnou součástí mysli a mohou být navždy a dokonale odstraněny, a to přinese klid, mír a štěstí, po kterých toužíme. Buddha sám nebyl vždy buddhou, byl obyčejnou bytostí, která si toto vše uvědomila, svůj život plně zasvětila nalezení cesty ven z koloběhu neuspokojivých zkušeností, takovou cestu našla a dosáhla cíle, kterému říkáme osvícení. Nejedná se však o nějaké světlo zvenčí, ale o vnitřní odstranění zastření a plné rozvinutí soucítění a moudrosti.

To, co nahlédl, a cesta, kterou prošel, je obsahem jeho učení, jeho poselství. Záleží však na každém z nás, jestli se s ním ztotožníme a jestli podle něj budeme jednat. Ani osvícené bytosti nejsou všemohoucí a nemohou zajistit osvícení ostatním, nemohou rozhodovat o dalších osudech a dalším směřování jiných bytostí. Kdyby by mohli, již dávno bychom byli osvícení všichni. Ale „buddhové nesmyjí hříchy vodou, ani nesejmou utrpení bytostí svýma rukama, ani nepřenesou své poznání na druhé. Ostatní osvobozují tak, že je učí pravdě, skutečnosti.“[2] Jak sám Buddha řekl, každý z nás je svým vlastním nepřítelem (původcem všeho nežádoucího, co se nám děje) i svým vlastním ochráncem (tím, kdo může poznat skutečnost a postupnou přeměnou mysli přeměnit i všechny okolnosti svého bytí). Za buddhismus tedy nemůže být považováno nic, co by tomuto principu protiřečilo předkládáním stvořitele nebo jakékoli bytosti, která by měla „božskou“ moc určovat něčí osud, poskytnout spasení nebo zavržení.

Velkou roli by měla hrát také naše osobní zkušenost a kritické zkoumání. „Mniši a moudří lidé, tak jako zlatník testuje své zlato pálením, řezáním a broušením, i vy musíte zkoumat má slova a nepřijímat je z pouhé úcty ke mně.“[3] Buddhova učení charakterizují takzvané „tři čistoty“ – a sice že neodporují běžné smyslové zkušenosti, neodporují logické úvaze a neodporují si v jednotlivých částech mezi sebou. Buddhismem tedy také nemůže být nic, co by postrádalo konsistenci nebo logiku.

O různých buddhistických školách a tradicích se někdy hovoří jako o jednotě v rozmanitosti. Jsou-li rozmanitostí rozdíly vzniklé na geografickém, kulturním a časovém základě, jednotou by měla být úcta k učení Buddhy samotného a snaha ho zprostředkovat a praktikovat v celistvé a nezkreslené podobě, nebo alespoň z něj vystihnout to podstatné, aniž by byly zařazeny s ním neslučitelné dodatky.

Poznámky:

[1] Například v některých sútrách najdeme popis já (self) jako „toho, kdo nese břemeno pěti psychofyzických složek“, zatímco v jiných je existence já jako samostatného jevu popírána.

[2] Připisováno Buddhovi.

[3] Sútra stromové řady, Gaṇḍavyūha Sūtra.

Náhledová fotografie bronzové sochy Buddhy v japonské Kamakuře: Vilem Skarolek.

Související článek:

Rozruch mezi českými buddhisty