Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan v pátek 29. 5., jak informuje The Guardian, otevřel v Istanbulu na náměstí Taksim v evropské části města blízko někdejšího centra Konstantinopole, poblíž starého byzantského chrámu Svaté Trojice, novou mohutnou mešitu.
Tomu předcházela změna statutu dávné patriarchální katedrály Hagia Sofia (Svaté Moudrosti) opět na mešitu (psali jsme zde), jíž byla v létech 1453–1934, tedy od dobytí Konstantinopole Turky do Atatürkových reformních opatření. Do roku 2020 sloužila jako muzeum. Nadále je přístupná turistům, ale konají se tam modlitby a kázání.
Náměstí Taksim je proslavené protesty proti současnému víceméně diktátorskému režimu nastolenému po pravděpodobně inscenovaném pokusu o převrat roku 2016. Je to formálně demokracie, ve skutečnosti systém mohutně porušující ústavou zaručená práva a svobody.
Evropský soud pro lidská práva podle dostupných informací v rozmezí let 1998–2008 vynesl více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a zákaz mučení. Časté je tam stíhání za údajný terorismus, protistátní aktivity, pošpiňovaní tureckosti a urážení islámu.
Turecko je podle ústavy sekulárním státem. Souvisí to s reformami, které postupně od proměny Osmanské říše v Tureckou republiku roku 1923 zaváděl první prezident Mustafa Kemal zvaný Atatürk, Otec Turků. Turečtina se začala psát latinkou, byl zaveden sekulární letopočet a týden s nedělí jako dnem pracovního klidu. Odehrály se pokusy o zrovnoprávnění žen s muži. Bylo zavedeno všeobecné volební právo. Teoreticky může každý rozhodnout o vlastní náboženské příslušnosti. Prakticky je však v současnosti za muslima považován každý, kdo se úředně nehlásí k jinému vyznání.
Podle podrobné dokumentace na anglické Wikipedii turecké oficiální zdroje uvádějí, že 99,8 % obyvatel jsou muslimové. Zbylé dvě desetiny procenta připadají na ostatní státem uznaná náboženství. Soukromá náboženská uskupení se ve vládních přehledech nevyskytují.
Největší islámskou skupinou v Turecku by měl být sunnitský islám hanafijské právní školy. Je jediným náboženským směrem vedle jiných islámských směrů a jiných náboženství, který má státní uznání. Je uveden v ústavě, je státem financovaný a zároveň kontrolovaný. Duchovní – v Turecku označovaný titulem hodža (tureckým pravopisem hoca, odpovídající arabským výrazům imám nebo mulla) – je dosazován Diyanetem, státním Ředitelstvím pro náboženské záležitosti. To dokonce vydává týdně kázání, která se čtou v 85 tisících mešitách.
Průzkumy vztahu tureckých obyvatel k náboženství prováděné nezávislými institucemi včetně zahraničních ale ukazují jiná čísla. Sedm různých údajů se pohybuje mezi 82 až 98,3 % muslimů z celku obyvatelstva. Rozporné údaje zřejmě souvisejí s metodikou šetření, např. s tím, nakolik je zaručena anonymita respondenta. Nejnižší údaje ukazuje nadnárodní agentura Ipsos, která se v poslední době začala objevovat v průzkumech stranických preferencí a volebních modelů.
Jiné průzkumy, například uznávaného Pew Research Center, uvádějí, že náboženství pokládá za velmi důležité 56 % dotázaných. Podle rovněž respektované americké analytické a poradenské společnosti Gallup se pouze 23 % dotázaných v Turecku pokládá za „náboženskou osobu“. Oficiálně nelze být ateistou nebo agnostikem. Takové pozice se však mezi obyvateli vyskytují.
Zdá se, že rozdíly mezi údaji poskytovanými Erdoğanovým režimem a každodenní realitou jsou značné. Podle některých úvah záleží na regionu a velikosti sídla, kde se otázky kladou. Velká města a mezi nimi především Istanbul a západ Turecka jsou více sekulární, venkov a východ je spíše tradičně náboženský.
Z jiných náboženství má své zástupce křesťanství. Největší křesťanskou komunitu tvoří arménský patriarchát, který se hlásí v rozštěpené Arménské apoštolské církvi – nejstarší církví se státním uznáním na světě – ke katolikovi „všech Arménů“. Ten sídlí v samotné Arménii, v Ečmiadzinu, „arménském Vatikánu“ poblíž hlavního města Jerevanu. (Druhý katolikos, kilikijský, sídlí v Libanonu.)
Druhou nejpočetnější křesťanskou komunitou v Turecku jsou římští katolíci. Kromě bohoslužeb v západních jazycích pro cizince pracující např. v Istanbulu má bohoslužby v turečtině.
Dávný ortodoxní patriarchát konstantinopolský (cařihradský) se honosí vznešenými tituly. Má být ekumenický, tedy vztahující se nějak na všechny pravoslavné, i když zdaleka, ani v těch několika pravoslavných církvích, které ho uznávají, nemá roli podobnou jako u římských katolíků papež. Má v samotném Turecku pět tisíc příslušníků. Vztahuje svou pravomoc také na část Řecka v sousedství s Tureckem, se sídlem v Soluni (Thesaloniké) a má rozeseté po světě různé malé, diasporní autonomní církve, jako je třeba finská nebo estonská. V dramatickém rozštěpu současného pravoslaví uznávají primát patriarchy jen alexandrijský řecko-ortodoxní patriarchát Alexandrie a celé Afriky, jakož i církve Řecka, Kypru a Ukrajiny (jedna ze dvou tamních pravoslavných církví).
Zastoupeny jsou malými komunitami rovněž další větve křesťanství. Z jiných náboženství se připomíná komunita 18 tisíc Židů, většinou sefardské větve judaismu. V Turecku rovněž žije pětitisícová etno-religiózní komunita pěti tisíc Jezídů, kteří jsou jinak rozptýleni zejména po východním Středomoří. Možná za kuriozitu v režimu blížícím se radikálnímu islamismu je nějaká tisícovka lidí, kteří se hlásí k tengrismu, k pokusu rekonstruovat předislámské turecké a mongolské šamanské náboženství s aspirací na monoteismus orientovaný na nebeského boha Tengriho.
Přátelské vztahy muslimů s křesťany a Židy v Turecku tradičně rozvíjelo náboženské a občanské společenství Hizmet, jehož duchovním vůdcem je Fetullah Gülen (*1941) žijící v exilu ve Spojených státech. Erdoğan však toto hnutí, od nějž neúspěšně očekával podporu v politickém boji proti kemalovskému sekularismu, prohlásil za nepřátelské státu. Nechal uzavřít jeho univerzitu, zakázal média pod jeho vlivem, velké množství jeho příslušníků nechal uvěznit. Tím se zázemí pro dobré vztahy islámu k jiným náboženským v Turecku oslabilo. Připomenuté prezidentské kroky na podporu výrazně většinového sunnitského islámu od roku 2016 oslabují důvěru mezi náboženskými partnery. Lze předpokládat, že symbolická gesta státu z posledních let nanejvýš posouvají menšinové náboženské směry k vzájemné solidaritě.
Náhledový snímek nové mešity na istanbulském náměstí Taksim ze zdroje zde.
Související příspěvky:
Hagia Sofia je znovu mešitou: Je to krok zpět v mezináboženském dialogu? Naopak!
Vysoké počty pronásledovaných stoupenců Gülenova hnutí Hizmet v Turecku