Do komunity oddaných v Abranovcích přijíždím v úterý v podvečer po předchozí domluvě. Chystám se zde strávit několik dní, abych lépe poznala specifika abranoveckého chrámu a komunity oddaných, kteří zde žijí. Krátkou reportáž o tomto chrámu jsme již publikovali zde.
Na nádraží v Kysaku mne čekají dvě „bhaktinky“[1], shodou okolností obě jménem Eva, aby mne dopravily do chrámu autem, což mi významně usnadní cestu. Mladší z nich, která se na další tři dny stala i mou spolubydlící a laskavou průvodkyní, je šestadvacetiletá drobná dívka z Martina. Vyučila se v oboru kuchař – číšník a před příchodem do komunity jezdila za prací do lyžařského resortu v Rakousku. Do Abranovců přišla poprvé před dvěma a půl lety. Nejprve přijížděla na kratší návštěvy a vracela se domů k rodičům, pak se ale rozhodla zůstat v komunitě na stálo. Rodiče její volbu příliš neschvalují. Mají mnoho námitek zejména kvůli Evině ekonomické nesoběstačnosti i vzdálenosti komunity od Martina. Její život v Abranovcích ale nakonec považují spíše za přechodnou záležitost, a tak prý nedochází k velkým konfliktům. Eva však říká, že v oddanosti Krišnovi a védské filosofii našla konečně klid a smysl. Rozhodně se prý nechystá změnit své rozhodnutí. Připravuje se nyní na přijetí prvního stupně zasvěcení, pracuje v prešovské restauraci Góvinda a hledá si mezi oddanými vhodného manžela. Protože umí dobře německy, uvažuje o tom, že by v budoucnu chtěla alespoň na čas žít v některém z větších německých center ISKCON.
S rychlou zastávkou v prešovském Tesku, kde starší bhaktin Eva – původně zdravotní sestra, dnes kuchařka v Góvindě – potřebuje zakoupit několik nezbytných surovin, pokračujeme spěšně do Abranovců, abychom se stihly ještě osprchovat a převléci na večerní program v hlavní chrámové místnosti. Starší Eva nebydlí přímo v chrámu, ale v jednom z dalších domů oddaných v bezprostřední blízkosti, a proto ji zde vysazujeme. S mladší Evou pokračujeme do chrámu. Chrámový komplex vybudovali oddaní v prostorách statku, který zakoupili na přelomu tisíciletí a asi od roku 2002 se zde trvale usadili. Nyní sestává ze tří částí. V hlavní budově po levé straně od vstupní brány se nachází chrámová místnost, přípravna obětin, kuchyně a mužská ubytovací část (prabhu ášram). Na ni navazuje vedlejší budova, kde je ubytování pro ženy (matádží ášram) a v přistaveném patře ještě větší společenská místnost pro pořádání festivalů a nedělních programů za nepříznivého počasí. Třetí, menší budově po pravé straně od vstupní brány, se říká „domeček“ a slouží také jako ubytovací prostor. Celkem může v chrámu trvale žít až 30 oddaných, ale v současnosti jich zde bydlí na stálo (nebo alespoň větší část týdne) jen asi pět. V okolních domech žije ještě devět rodin s osmi dětmi a několik dalších svobodných oddaných.
Eva mne vede rovnou do matádží ášramu, kde mi s naprostou samozřejmostí hned podává ze skříně spodničku a sárí. Rychle se vystřídáme v koupelně, protože před božstva je potřeba vždy předstupovat omytý a převlečený do čistého oblečení. Zatímco se oblékáme a Eva si prsty nanáší na několik míst na těle tilak (i mně tuto možnost nabízí, ale s díky odmítám), podivuji se nad poměrně komfortním zařízením matádží ášramu. Na rozdíl od mých předchozích ášramových zkušeností s prostým spaním na karimatce ve spacáku, si zde oddané vybudovaly útulný pokoj s palandami, skříní, knihovničkou, pohodlným přistýlkovým křeslem a psacím stolem, který slouží dílem jako toaletní stolek. Také je zde počítač a wifi router, jenž se v uplynulých pandemických měsících ukázal být potřebným například ke streamování přednášek. Spacák i karimatku mohu nechat sbalené – Eva mi již připravila lůžkoviny na vrchní palandě. „Spát dlouhodobě na zemi bych nemohla,“ vysvětluje mi Eva. „Někdy je služba hodně fyzicky náročná, spánku je občas celkem málo a tělo si zkrátka musí odpočinout, aby dobře fungovalo a člověka při službě netrápily bolesti. Slyšela jsem, že se v některých komunitách preferuje askeze. Spaní na zemi, studená voda, dlouhé půsty a džapové[2] maratony, dokonce si prý nějaké brahmačárínky[3] oholily vlasy, ale mně to moc nedává smysl. Každý má svou cestu. Já chci dobře vykonávat svou službu pro Krišnu, a proto si musím dopřát i odpočinek.“
Denní program je v tomto chrámu stejný, jako ve všech ostatních centrech hnutí. Oddaní vstávají před čtvrtou ráno v závislosti na tom, aby se všichni stihli osprchovat a obléknout na první ranní uctívání božstev[4] a posvátné rostliny tulasí[5], kterou oddaní v chrámech pěstují. To začíná přesně v půl páté ráno v chrámové místnosti a trvá přibližně 30–40 minut. K dalšímu programu se potom oddaní sejdou ve čtvrt na osm, aby božstva přivítali v novém dni. Součástí obřadu je i guru púdža, při níž je uctívána soška zakladatele hnutí Prabhupády. Následuje ranní čtení ze Šrímad-Bhágavatamu a přednáška některého z oddaných. Ti se v této činnosti, která je obvykle kombinací vyučování a tréninku rétorických a argumentačních dovedností, pravidelně střídají. Mezi těmito dvěma body programu mají někteří oddaní dvě hodiny času na džapu, jiní vykonávají chrámovou službu (zdobí oltáře s múrti[6] a Prabhupádou květinami, vaří prasádam[7] pro chrám i Góvindu apod.) nebo tento čas využijí k odpočinku. Po skončení ranního vyučování, obvykle v 8:30, oddaní společně snídají a pak se rozcházejí ke svým službám a zaměstnáním. Část abranoveckých oddaných včetně mé společnice Evy nakládá uvařené jídlo a odjíždí pracovat do Góvindy v Prešově. Několik mužů zůstává v Abranovcích, protože staví nový dům na chrámovém pozemku – „brahmačárí ášram“[8]. Znovu se všichni na místě sejdou až v sedm hodin večer k dalšímu uctívání božstev a přednášce z Bhagavadgíty. Den se v centrech hnutí Haré Krišna končí kolem deváté hodiny večerní.
Hlavním zdrojem obživy je pro chrám v Abranovcích provoz Góvindy v nedalekém Prešově, dary oddaných a přátel chrámu, prodej knih a také ovoce a zeleniny pěstovaných na pozemku, který ke statku patří. Zatímco Góvinda je poměrně úspěšná, zemědělská činnost na statku je momentálně v krizi. Záhony i fóliovník jsou zarostlé, stejně jako většina pozemku, vysokou trávou. „Momentálně tu není nikdo, kdo by o tento druh služby stál a chtěl se mu věnovat,“ vysvětlil mi Mahasankaršan dás, asi čtyřicetiletý muž, jehož lze považovat za chrámového vedoucího a pokladníka v jednom. Je jedním ze „služebně nejstarších“ oddaných v Abranovcích. S manželkou a synem bydlí v protějším domě. Zůstat v Abranovcích a udržovat chrám v chodu chápe jako své poslání.
Jednotlivé rodiny v Abranovcích mají vlastní domy, a musí být proto ekonomicky samostatné, takže se práci pro chrám věnují jen zřídka. Oddaní žijící v chrámu jsou zase zaměstnaní buď přímo chrámovou službou (péče o božstva, úklid, vaření), nebo v Góvindě, a tak je hospodaření na pozemcích aktuálně mimo možnosti nepočetné komunity. Pěstují se zde proto jen zcela nenáročné plodiny, jako jsou různé druhy dýní, a zpracovává a prodává se ovoce, které se urodí na stromech. V Góvindách v Prešově a v Košicích jsou pak k dostání ovocné sirupy a zeleninová čatní vyrobená z toho, co se na statku urodilo. Výroba ani odběr však nejsou nijak velké.
Jednou z příčin této situace je bezpochyby odlehlost a špatná dopravní dostupnost místa, kde se chrám nachází. Ti, kdo jsou zde usazeni, si pochvalují klid a kopcovitou přírodu, na níž je skutečně radost pohledět v kterékoli denní i roční době. Brahmačárí Valmíkí dás si před příchodem do Abranovců přál žít nejlépe v himalájském buddhistickém klášteře, jak mi prozradil po jednom z večerních programů. Místo, kde se chrám nachází, proto považuje za naprosto ideální. Do města už by se nikdy vrátit nechtěl. Mnozí jiní ale zde v komunitě stráví jen krátký čas a jejich cesta pak vede do některého z větších center, případně rovnou do Indie.
Opačným směrem ale vedla cesta mladých manželů Višódhaní deví dásí a Adhibuty dáse, kteří donedávna žili v Anglii. „Po brexitu se situace pro cizince ve Velké Británii začala citelně horšit a hrozící ztráta zaměstnání se sešla s potřebou abranovecké komunity získat kvalifikované služebníky pro péči o božstva a chrám. Abychom mohli s manželem toto zaměstnání přijmout, věnovali jsme se několik měsíců intenzivně studiu chrámových pravidel a védských nauk, abychom mohli co nejrychleji získat druhý stupeň zasvěcení a přestěhovat se do Abranovců,“ prozradila mi matádží Višódhaní, která se do komunity vrátila v pátek po několikadenním volnu. „Nejsme tady ale úplně na stálo. Jezdíme pravidelně domů, abychom si odpočinuli. Služba v chrámu je někdy velký stres. Starám se o božstva, vařím a uklízím, manžel je púdžárí[9] a také má na starosti vyučování oddaných. Práce je hodně. Všechno musí být přesně v daný čas a podle pravidel.“
Nejvíce oddaných přichází na programy až během víkendu. Zatímco v pracovní dny jsme se na mangala árati sešli obvykle jen ve čtyřech či v pěti a večer byl počet stejný, jen se jeden nebo dva lidé vyměnili, v pátek večer nás již bylo sedm dospělých a dvě děti v batolecím věku. Během nedělních programů prý přichází do chrámu běžně kolem třiceti osob, během festivalů i více.
Důležitou, ba pravděpodobně určující roli ve vývoji tohoto společenství hraje bezpochyby jejich vztah s okolím. První reakce místních, z většiny tradičně křesťansky založených obyvatel na velmi netradiční náboženství, byla silně negativní. Vadilo jim zvláštní oblečení, časné ranní rituály se zpěvy, bubnováním a troubením na lasturu, které za úsvitu v tichém vesnickém prostředí východního Slovenska rozhodně nelze přeslechnout, zvláštní vůně jídel i návštěvy dalších neznámých lidí. Podezírali prý oddané dokonce z dětských obětí. Návštěvník blížící se k chrámu si nemůže nevšimnout, že vstupní brána, na níž je červeným ozdobným písmem vyvedena mahá mantra, je přímo naproti vstupu do místního řecko-katolického kostela. I toto mnohé pobuřovalo. Podle vyprávění oddaných to byl ale právě předchozí kněz zmíněné farnosti, kdo se velmi zasloužil o zlepšení vztahů mezi starousedlíky a oddanými tím, že sám chrám oddaných navštěvoval, vedl s nimi rozhovory a šel zbytku obce příkladem. Ze současných reakcí a úsměvů místních, z nichž někteří zdraví oddané jdoucí od autobusu dokonce voláním „Hariból!“ či prostě přejí dobrý den, lze soudit, že doby napjatých vztahů jsou již minulostí, i když nový kněz již prý tak vstřícný není.
Trochu jiné je to podle oddaných v Prešově. Zatímco do Góvindy chodí na obědy dostatek zákazníků a nouzi o ně neměli oddaní ani během „okénkového“ prodeje, momentálně se příliš nedaří při prodeji knih a harinámech. Extatické průvody oddaných zpívajících mahá mantru a tančících v ulicích měst v Česku obvykle poutají zvědavé pohledy a přitahují zájemce, kteří se touží o společenství oddaných dozvědět více či se připojit k nakažlivému veselí. Ne tak zde. Osob ochotných koupit od oddaných knihy je prý velmi málo. Rozhovorům s Krišnovými misionáři se spíše vyhýbají, a to i navzdory tomu, že abranovečtí oddaní jsou při svých kázáních až překvapivě prokřesťanští a spíše nábožensky univerzalističtí.
Obsahem kázání, která jsem mohla vyslechnout během programů v chrámu, bylo často zejména následování pokynů v posvátných textech, odevzdání se Bohu a důraz na osobní vztah s Ním, umírněnost, pokora, ochrana přírody, zdraví a dušení integrity, odmítání falešných světských autorit a důraz na praktický přístup k životu. Oddaným tedy rozhodně nelze upřít ochotu a snahu nalézat se svým okolím společnou řeč. V současnosti jim tento přístup bezpochyby usnadňuje koexistenci s majoritní křesťanskou společností východního Slovenska, ale zároveň je však dost možná zbavuje misijního potenciálu, který skýtá ostré vymezení vůči společnosti a nabídnutí alternativy radikálně odlišného života i smýšlení. Svou roli v misijním neúspěchu určitě sehrává také současný nízký počet oddaných, kteří by byli aktivní na veřejnosti.
Je však otázkou, zda komunita v Abranovcích potřebuje dosahovat významnějších misijních úspěchů. Přestože hnutí Haré Krišna není na Slovensku registrovanou náboženskou společností, podařilo se v Abranovcích vybudovat stabilní a soběstačné kongregační společenství, které umí poskytnout zázemí a potenciální uplatnění novým zájemcům o svou nauku. Sice aktuálně významně neprosperuje a neroste, ale na druhou stranu navzdory uplynulým pandemickým měsícům ani neskomírá.
Poznámky:
[1] Termín, jímž jsou označovány oddané „začátečnice“ před obdržením prvního zasvěcení. Odvozeno od maskulinního tvaru bhakta.
[2] Odříkávání nejméně šestnácti kol mahá mantry Haré Krišna.
[3] Oddané Krišny v první stupni zasvěcení.
[4] Mangala árati.
[5] Bazalka posvátná.
[6] Sošky, nejčastěji z mramoru, v nichž, jak oddaní věří, sídlí Krišna.
[7] Jídlo, které je nejprve nabídnuto božstvům a až potom ho konzumují lidé.
[8] Dům, kde budou mít zázemí mladí muži v celibátu.
[9] Vykonává chrámové obřady uctívání božstev.
Psali jsme v Dingiru:
téma Hnutí Hare Kršna, Dingir 10 (1), 2007.
Související příspěvky:
Lanšperk včera a dnes: vzpomínka na počátky Haré Kršna v Československu
Božstva (v sanskrtu múrti) jsou uctívána ve všech indických teistických směrech (vaišnavismus, šaivismus, šaktismus) a také v mahájánovém buddhismu. Pojednává o nich např. kniha Sarah J. Horton: Living Buddhist Statues in Early Medieval and Modern Japan (Palgrave Macmillan 2007).
V abrahamovských tradicích lze najít obdobné pojetí duchovní přítomnosti v hmotném objektu v ortodoxním křesťanství (ikony).