6. dubna 2021 zemřel jeden z nejvlivnějších katolických myslitelů současnosti Hans Küng. Jeho rozsáhlé a v mnoha ohledech průkopnické dílo se dočkalo mimořádné odezvy po celém světě. Také v České republice se tento bohoslovec těší značnému zájmu odborné i laické veřejnosti. Hans Küng patří v českojazyčném prostředí k nejpřekládanějším teologům. Jedním z možných uvedení do Küngova díla pro českého čtenáře je soubor čtyř studií, věnovaných jeho nejdůležitějším myslitelským počinům. Kniha s těmito čtyřmi studiemi je vyprodána, ale od středy je dostupná v elektronické podobě.
Kniha je nazvána Hans Küng: teolog na hraně. Zdá se, že „rozhraní“ bylo Küngovým životním prostorem. Pohyboval se na rozhraní mezi katolicismem a protestantismem, na hraně mezi církví a světem, na ostří nože mezi duchovní tradicí a sekulární kulturou, na křižovatce mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími, a také na mezioborovém rozcestí mezi teologií a religionistikou.
V důsledku svého bytostného tíhnutí k překračování hranic a stavění mostů se Küng často odvážně vydával do neprozkoumaných končin a neprobádaných oblastí. Snad právě proto často říkal věci, které vyvolávají spory a rozbouřené emoce a získávají mu jak oddané stoupence, tak rozhořčené odpůrce, a to i v řadách vlastní církve a jejích oficiálních představitelů. Ano, i v tomto smyslu byl Hans Küng teologem na hraně, na hraně církevního pravověří, na samé hraně legitimity jako římský katolík a křesťanský bohoslovec. Tak se to alespoň jevilo mnohým jeho souvěrcům. To ovšem nic neubírá na inspirující síle jeho myšlenek.
V první kapitole profesor Hermann Häring nabízí přehlednou rekapitulaci Küngovy životní pouti: od rodinného zázemí a dětských let přes léta studií po zkušenosti v církevní službě a působení v akademické sféře. Věnuje se také Küngově roli v rámci příprav a průběhu II. vatikánského koncilu. Poté pojednává o jeho konfliktu s církevními autoritami na konci sedmdesátých let a o působení v nadcházejících desetiletích. V následující části první kapitoly Häring nabízí přehled Küngových nevlivnějších děl a charakterizuje základní rysy jeho myšlení a jednotlivé etapy jeho myšlenkového vývoje.
Ve druhé kapitole Pavel Hošek pojednává o hermeneutických principech Küngovy teorie náboženství. Pojednává o Küngově svébytném příspěvku do rozhovoru o teologických předpokladech mezináboženských vztahů a mezináboženském dialogu v kontextu současné kulturní a společenské situace. Analyzuje a hodnotí Küngovu teorii dějin náboženských tradic jakožto posloupnosti jednotlivých dějinně podmíněných paradigmat.
V další kapitole Ivan Štampach zasazuje Küngovo pojetí mezináboženských vztahů do širších kulturních a ideových souvislostí a do kontextu alternativních návrhů a projektů na tomto poli. Küngův specifický příspěvek je porovnán s některými dalšími iniciativami na poli mezináboženských vztahů a jeho svébytné obrysy jsou takto názorně nasvíceny z různých stran.
Ve čtvrté kapitole se Karel Floss věnuje filosofickým předpokladům Küngova myšlení. Vzhledem k tomu, že Hans Küng hleděl na tradiční syntézu řecké metafyziky a křesťanské teologie poměrně kriticky, věnuje se autor této kapitoly Küngově hodnocení klasických představitelů této syntézy, Augustina a Tomáše Akvinského. V této kapitole je také pojednán Küngův pohled na německý idealismus jakožto možného filozofického partnera křesťanské teologie. Také filozofické předpoklady Küngova projektu světového étosu jsou zasazeny do širších souvislostí aktuálních rozhovorů na poli filozofické epistemologie.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Mezináboženské vztahy, Dingir 6 (3), 2003.
Související články: