Na konferenci roku 2010 měl Vlastimil Marek (1946–2021) referát a na plátno při něm promítl tato slova: „Duchovní člověk, tedy ten, který pravidelně cokoliv duchovního dělá, je a) zdravější než tzv. normální občan, b) šťastnější než normální občan, c) soucitnější a kooperativnější než normální občan a d) ekologičtější (dokáže domyslet důsledky svých činů). Za dvacet, třicet let budeme muset být všichni daleko duchovnější, včetně politiků a ekonomů, nebo nebudeme vůbec…“[1] Duchovní člověk Vlastimil Marek zemřel předevčírem, 16. března 2021. Zatímco jinde se o něm píše více jako o alternativním hudebníkovi (např. zde nebo zde), v následujících odstavcích bude stručně představen jako stoupenec a misionář alternativních podob náboženství.
O své duchovní cestě rád vyprávěl (například zde). Jako mnozí jiní „alternativci“ ji začal jógou, která v době komunistických represí byla zatlačena do pozice tělocvičné metody. Méně obvyklé bylo, že brzy po seznámení s jógou začal z angličtiny překládat klasika jógy Pataňdžalího. A tak to s ním vlastně šlo po celý zbytek života: to, co dobrého na duchovní cestě zažil, chtěl hned posouvat k dalším lidem a nejen, že chtěl – také to za nemalých obětí dělal.
V sedmdesátých letech byl ovlivněn (také jako mnozí jiní) Eduardem Tomášem (1908–2002). Méně předvídatelné ovšem tehdy bylo, že se nadchl také pro zenový buddhismus a překládal jeho texty. Zaujetí pro něj ho vedly nejen na retreaty do buddhistického centra na kraji Varšavy (které polské komunistické úřady z neznámého důvodu nechávaly žít), ale ještě dříve (roku 1979) do kláštera v Japonsku:
Po prvním dnu, kdy s náma seděl i mistr a dva mniši, kteří jediní zbyli „po sezóně“, byl den druhý a dny následné zklamáním. Mistra jsem pak už neviděl a na starosti nás měl jen asi padesátiletý mnich Jošiwara, se kterým sice šlo dát řeč, třeba před jídlem, a který nádherně zpíval sútry, ale jinak to flákal. … Hned od druhého dne totiž Jošiwara vždy po pěti minutách zazenu tiše vstal, předpisově se uklonil a prostě odešel! Jenže, protože i japonské kláštery jsou interiérově zařízeny jako každý jiný japonský dům, totiž ze dřeva a jen papírem potažených posuvných stěn, bylo slyšet zvuk otevírané lahve, nalévaného piva, cvaknutí zapalovače a labužnického prvního šluku cigarety, obracení stránek obrázkového časopisu a pochrchlávání debužírujícího mnicha ulejváka. Na posledních pět minut se pak tiše přišoural, přísně nás zpražil pohledem, usadil se a zvonkem ukončil zazen.[2]
Už v osmdesátých letech Vlastimil Marek intenzivně koncertoval a přednášel o hudbě new age a osobnostním rozvoji, vydával samizdatové překlady i vlastní práce a byl v kontaktu s alternativní náboženskou scénou v cizině. Roku 1986 byl kvůli pořádání mírového gongového koncertu vazebně stíhán a podmíněně odsouzen. Duchovní cestu v období nesvobody popsal v knize Český zen a umění naslouchat (1994).
Ve svobodných poměrech pořádal semináře a kurzy meditace, hry na tibetské mísy, šamanského zpěvu a na další témata hnutí Nového věku a vydával hudební alba. V letech 1995 a 1996 byl šéfredaktorem „časopisu rozšířeného vědomí“ Mana, v letech 1996–2002 šéfredaktorem „časopisu pro Nový věk“ Baraka. Je autorem knih o duchovním a terapeutickém významu hudby Hudba je lék (budoucnosti) (1996), Tajné dějiny hudby (2000), Hudba jinak (2003), knih fejetonů Něco v síti (1999), Každá maminka je Mozart (2007), Co je za hudbou (2009), Budouc(t)nost duchovnosti (2011) a dalších, knih o duchovnosti a základech meditace Návod na použití člověka (2004), Zen pro každého (2014). Na začátku 21. století otevřel téma „přirozeného porodu jako cesty ke společnosti bez násilí“, jak zní podtitul jeho knihy Nová doba porodní (2002).
Alternativní náboženství u nás ovlivnil Vlastimil Marek převelice. Jak řekl na výše zmíněné konferenci, jemu i dalším lidem, kteří prožili mládí za komunismu, pomohly snahy o duchovnost uhájit si v totalitní společnosti vlastní niternou svobodu a přežít. Skutečná duchovnost, pokračoval, je přirozenou součástí života každého člověka a zárukou štěstí, zdraví a ekologického přístupu k životu a světu. V nejbližší budoucnosti budou muset být totiž všichni daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec.
Poznámky:
[1] Jednalo se o konferenci „Duchovní život ve svobodné společnosti. Dvacet let náboženské svobody u nás“, která se konala v březnu 2010 na Husitské teologické fakultě.
[2] MAREK, Vlastimil, Český zen a umění naslouchat, Praha: Radost 1994, str. 9 a 10.
Náhledové foto: Vlastimil Marek. Zdroj: Čítárny.cz.
Psali jsme v Dingiru:
Martin Kořínek a Jiří Koubek, Jsem pozitivní ostrůvek, rozhovor s Vlastimilem Markem, Dingir 6 (2), 2003, str. 60–64.
Vlastimil Marek, Duchovnost za železnou oponou, Dingir 15 (1), 2012, str. 34–36.
Vlastimil Marek, Třicet let českého zenu, Dingir 13 (2), 2010, str. 54–55.
Panu Markovi jsem v roce 2015 poslal svůj překlad Bhašadžjaguru sútry. Odepsal:
Zdravím,
vypadl mi ipad, a blbne i zálozní pocítac,
a navíc to nedokázu smysluplne rozlustit,
je to na me moc odborné,
vl marek
Šťastnou cestu, pane Marku!
Díky za toto shrnutí života Vlasty Marka s porozuměním pro jeho cestu. Znal jsem ho osobně, občas jsme se vídali, i když v posledních letech mi nějak vymizel. Občas jsme se dohadovali o směřování, ale vždy korektně, se vzájemným respektem. Pozval mě i jako autora do svého časopisu Baraka, který ještě vydával, když skončila v článku zmíněná Mana.
Když byl pan Marek naposledy na návštěvě na semináři na naší fakultě (HTF UK), zmínil se, že jsme jeho poslední hostitelé a že odchází mimo Prahu “do bezdomoví”. Nemám teď ale přístup na fakultu, abych mohl s jistotou dohledat, v jakém roce to bylo. Snad 2013. Roku 2017 jsem ho totiž zval na konferenci a dostal od něj tuto odpověď: “Zdravím, díky za pozvánku, ale protože jsem již čtvrtým rokem v bezdomoví (nepřednáším, už ani na svém blogu nepublikuji, chodím málo a pomalu), nestavím se. Dingiru přeji hodně let, vám hodně radostí s organizací konference (pokud pak budou přednášky na síti, pošlete mi prosím… Číst dále ->