Jmenuji se Patrik. Jsem hříšník. Prostý venkovský člověk a nejméně věřící ze všech. Mnozí na mne shlíží. Můj otec byl Calpornius. Byl jáhnem; jeho otec byl Potitus, kněz, který žil v Bannavem Taburniae[1]. Jeho dům byl blízko místa, kde jsem byl zajat. Bylo mi tehdy asi šestnáct.
Vyznání sv. Patrika
Moderní oslavy irského svátku Dne sv. Patrika (přinejmenším ve Spojených státech a zbytku Evropy) si lidé spojují zejména se zelenými reklamními předměty, zeleným pivem, bujarými průvody a nezřízeným veselím. To vše má však jen velmi málo společného s historickou postavou světce. Trvalo staletí, než svátek získal takovou podobu, jakou známe dnes.
Poprvé se Den sv. Patrika slavil 17. března až v roce 1631, kdy byl patron Irska mrtvý již 12 století. O historickém Patrikovi toho víme jen velmi málo. Byl římským občanem, protože Británie byla tehdy pod římskou nadvládou, poté byl zotročen a převezen do Irska, kde buď uprchl, nebo byl propuštěn. Po návratu domů se stal knězem a po čase se vrátil do Irska jako misionář. Během misie byl velmi úspěšný při konvertování místní druidské kultury na křesťanství.
Legenda je však barvitější. Říká, že se Patrik narodil se jménem Maewyn Succat v roce 385 na území dnešního města Dumbarton ve Skotsku, ale že si poté, co se stal knězem, změnil jméno na Patricius[2]. V šestnácti byl zajat irskými piráty a po přistání na irském pobřeží vzali Patrika asi 300 km do vnitrozemí, kde byl pastýřem a zemědělským dělníkem. Uplynulo šest let a Patrik měl živý sen, ve kterém mu byl ukázán způsob, jak ze zajetí uprchnout. Věznitelům tak utekl a sám dlouho cestoval ke břehům Irska. Když se přiblížil k dokům, náhodou v nich stála loď mířící do Británie. Patrik se tak dostal zpět domů. Ovšem ne na dlouho.
Dle tradice pro Patrika znamenala křesťanská víra až do uvěznění velmi málo. To se však během zajetí změnilo. Jeho dříve rozpolcená víra zrála a napomohla mu k přežití zajetí. Po návratu do vlasti se zavázal k životu ve víře, stal se knězem a brzy pocítil velkou lítost k lidem, kteří ho unesli. Vrátil se tedy do Irska na misii s neskromným cílem obrátit na křesťanství celé pohanské Irsko. Tato snaha se ovšem rychle setkala s odporem irského krále Loegaira (či Loeghaira). Patrik čelil nebezpečí i úkladům o život. Navzdory tomu však vytrval a po čase obrátil a pokřtil krále i jeho poddané.
Jiná legenda říká, že Patrik zbavil celé Irsko hadů. Hadi však v Irsku v té době vůbec nebyli. Někteří autoři životopisů také tvrdí, že Patrik užíval trojlístek, další ze symbolů, které přežily do dnešních dní, k výuce o Trojici – Bůh je v podstatě jedna i tři osoby zároveň: Otec, Syn a Duch svatý.
Patrik se stal známým jako „irský apoštol“. Zakládal kostely, první pravděpodobně na místě zvaném Saul v Severním Irsku, ležící kousek od pobřeží nedaleko pod Belfastem. Zde také dle legendy 17. března 461 zemřel. Dnes je na tomto místě památník se scénami vyobrazujícími výjevy z Patrikova života. Mimochodem Sv. Patrik ve skutečnosti není svatým – nikdy nebyl kanonizován římskokatolickou církví a sám o sobě ve Vyznání (Confessio) tvrdí, že je hříšníkem, nikoli světcem.
Co však vrhá mnohem větší stín než jeho pomník, je Den sv. Patrika. Ten je dnes spjat téměř výhradně se zelenou barvou, což byla barva po staletí úzce spojená s římským katolicismem. Tato symbolika se dostala i na irskou vlajku. Druhou barvou je oranžová, barva protestantů, díky anglickému králi Vilému III. Oranžskému. Bílý pruh mezi dvěma barvami symbolizuje smír a víru ve sjednocení těchto dvou směrů křesťanství.
Teprve na počátku 18. století bylo rozvinuto mnoho tradic do podoby, jakou známe dnes. Jelikož svátek připadá na dobu půstu, dává křesťanům den volna od předepsané abstinence před Velikonocemi. V roce 1762 se konal první průvod v New Yorku. Až roku 1798, během irského povstání, se stala katolická zelená i oficiální barvou svátku. Až do povstání byla barva spojená s Irskem modrá, protože ta se objevovala jak na královském dvoře, tak na starých irských vlajkách. Během povstání se však Irové rozhodli nosit zelenou barvu a během povstání zpívali píseň „The Wearing of the Green“ („Nošení zelené”). Šlo o rebelský čin proti Britům nosícím „krutou červenou barvu”[3]. Ze zelené se tak stala barva nacionalismu a nezávislosti.
Pokud jde o zelené pivo, jde o ještě pozdější vynález. Ve skutečnosti neexistovalo až do konce 20. století. V současném Irsku byl Den sv. Patrika tradičně náboženskou záležitostí. Až do 70. let minulého století irské zákony požadovaly, aby byly hospody 17. března zavřené. Samotná irská vláda ale nakonec zahájila národní kampaň s cílem využít zájem o Den sv. Patrika k podpoře cestovního ruchu a představení Irska a irské kultury zbytku světa. Od té doby se díky marketingovému tlaku společnosti Budweiser v 80. letech stalo barvené pivo běžným doplňkem oslav bez ohledu na to, jak úzce souvisí se skutečným významem samotného sv. Patrika.
Dnes oslavují lidé Den sv. Patrika v mnoha zemích na světě, zejména ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii, ale i v Japonsku, Singapuru a Rusku. Mezi oblíbené pochutiny, které se během svátku konzumují, patří kromě piva ještě irský „sodový chléb”, hovězí v konzervě[4], zelí a šampaňské.
Jednou z ikon irského svátku je leprikón nebo také leprichaun. Původní irské jméno pro tuto folklórní postavu je „lobaircin“, což znamená „chlapík s malým tělem“. Víra ve skřítky pravděpodobně pochází z keltské víry ve víly, drobné muže a ženy, kteří mohou použít své magické síly ke službě dobru nebo zlu. V keltských lidových příbězích byli leprichauni odpovědní za opravu obuvi ostatních víl. Ačkoli byli v keltském folklóru jen menšími postavami, byli známí svou záludností, kterou často chránili své poklady. Skřítci mají svůj vlastní svátek 13. května, ale oslavují se také právě na sv. Patrika, kdy se mnozí lidé oblékají jako tito skřítci.
Pozn.:
[1] Dnes netušíme, kde mohlo toto místo být, je však pravděpodobné, že se nacházelo někde u západního pobřeží Anglie.
[2] Latinsky „otec či otcovská postava“.
[3] Viz text písně.
[4] “Corned beef“. V Irsku bylo hovězí maso vyhrazeno pro bohaté a většina z něj byla vyvážena do Anglie. Velký hladomor díky bramborové plísni způsobil masovou migraci Irů na břehy Nového světa. V tomto novém americkém domově bylo hovězí maso z konzervy snadno dostupné. Imigranti tyto konzervy rádi nakupovali a postupem času se z konzervovaného masa stal tradiční pokrm na tento svátek.
Video:
Revoluční píseň „Wearing of the green“ v podání Wolfe Tones.
Doporučená literatura:
Hegarty, Neil (24 April 2012). Story of Ireland. Ebury Publishing. ISBN 978-1-448-14039-8
Monaghan, Patricia (1 January 2009). The Encyclopedia of Celtic Mythology and Folklore. Infobase Publishing. ISBN 978-1-438-11037-0.
James Terence Fisher (30 November 2007). Communion of Immigrants: A History of Catholics in America. Oxford University Press. ISBN 9780199842254.
Santino, Jack (1995). All Around the Year: Holidays and Celebrations in American Life. University of Illinois Press
Náhledová fotografie: Pixabay.
Související příspěvky: