Šťastnou smrtí povznesl se do vlasti blažených…

Šťastnou smrtí povznesl se do vlasti blažených…

Vzpomínka na profesora Josefa Kolmaše.

V době, kdy se v zemi, kterou celý život studoval, chystali její obyvatelé k oslavám tradičního Nového roku, opustil 9. února po dlouhé nemoci naši vědeckou komunitu prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., první československý tibetolog a současně též významný sinolog.

Celá jeho profesní dráha byla od roku 1959 spojená s Orientálním ústavem, nejdříve Československé, později České akademie věd. Věnoval se především dějinám a literatuře národů Číny a Tibetu, překládal z mnoha jazyků, vydával odborné i popularizační publikace a svou erudicí si brzy získal mezinárodní věhlas.

Mongolistka a tibetanistka Lygžima Chaloupková, Josef Kolmaš, koreanisté Miriam Löwensteinová a Vladimír Pucek a sinolog a mongolista Jiří Šíma. Foto: archiv Ľubici Obuchové. Fotografii je možné zvětšit.

Přesvědčila jsem se o tom již v roce 1981 během letní „jazykové praxe“ v Pekingu. Když jsem bloumala kolem chudě obsazených regálů v prodejně národnostní literatury, nabídl mi pomoc s výběrem důstojně vypadající cizinec, jak se později ukázalo, prof. Colin Mackerras z Austrálie. Když slyšel, že studuji v Praze, hned se ptal, jak se daří Kolmašovi. Společně jsme pro něj tehdy vybrali čerstvě vydanou sbírku moderních tibetských povídek; s některými z nich nás pak obdarovaný pedagog celý rok „mučil“ na hodinách tibetštiny v tehdejší Státní jazykové škole v Praze. Působil tam jako externista v letech 1975–1994 a rád na svou „tibetskou dílnu“ (jak ji pojmenoval v almanachu školy) vzpomínal jako na „pravou oázu klidu a svobodné a částečně i ’disidentské‘ práce“. Probrali jsme tam za ta léta kromě gramatiky ledacos, od klasické poezie až po tibetské překlady Otčenáše a Zdrávas Maria. Občas to byla doslova „dílna“, když například kolega Ando přinesl ze Slovenska ječmen, uplácali jsme si i campu, základní tibetskou potravinu. Věřím a doufám, že nikdy nelitoval času, který nám, ne vždy pilným studentům, věnoval.

Sedmdesátníci Josef Kolmaš a jeho přítel koreanista Vladimír Pucek s čínskými bohemisty v roce 2003. Foto: archiv Ľubici Obuchové. Fotografii je možné zvětšit.

V těch časech, dnes zvaných normalizační, mohl díky své vědecké erudici zůstat v ústavu, byl však z vědecké práce přeřazen do tehdejšího střediska vědeckých informací, kde řídil edice překladů z čínského tisku, vydávané pro potřeby stranických a státních orgánů. Pětadvacet svazků Dokumentů k vývoji Čínské lidové republiky, které v letech 1980–1990 pod jeho vedením vznikly, neztratily svou hodnotu pro historiky dodnes. I při této nevděčné práci, která jej zdržovala od vědeckého bádání, projevoval svou pečlivost, důslednost a trpělivost. Právě tyto vlastnosti mu následně v letech 1994–2002 pomáhaly překonávat obtíže spojené s funkcí ředitele Orientálního ústavu, který se pod jeho vedením konsolidoval a prosadil v měnícím se světě. Dá se říci, že během svého života měl s překonáváním překážek hodně zkušeností, a tak věděl, kam napřít síly.

Prof. Kolmaš roku 2014. Foto: A. Jelínková, Paměť národa.

Narodil se 6. srpna 1933 v Těmicích, okres Hodonín, a svůj moravský původ rád zdůrazňoval. Jako dítě prožil válku a po ní začal studovat na jezuitském gymnáziu na Velehradě. (Tehdy zřejmě si vypěstoval svůj celoživotní zvyk brzy ráno začínat s prací, rozvrženou přesně po hodinách, s malými přestávkami pracovat až do večeře a jít brzy spát.) V dubnu 1950 byl však v rámci nechvalně proslulé „Akce K“ internován a posléze pracovně nasazen na stavbě přehrady. Když byl po půl roce z internace propuštěn, nastoupil na gymnázium v Kyjově, kde se dozvěděl o možnosti studovat orientální jazyky. Díky svému odhodlání (a osobní návštěvě u ministra školství) mohl pod vedením prof. Jaroslava Průška vystudovat obor „čínština – dějiny Dálného východu“ na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1957–1959 byl postgraduálním studentem Ústředního národnostního institutu v Pekingu, kde studoval tibetský jazyk a literaturu. Během tohoto pobytu se mu podařilo pro dnešní Tibetskou knihovnu Orientálního ústavu AV ČR získat kompletní vydání tibetského buddhistického kánonu Kandžuru a Tandžuru vytištěné tradičním způsobem v tibetském klášteře v Derge z dřevěných matric pocházejících z poloviny 18. století. Většina návštěvníků, které během svého „ředitelování“ v ústavu přijímal, nebyla propuštěna, dokud se těmito vzácnými tisky nepokochala.

Josef Kolmaš se XIV. dalajlamou v Dharamsale roku 1969. Foto: archiv J. Kolmaše, Paměť národa.

Kolmašova vědecká a překladatelská činnost neustále oscilovala mezi sinologií a tibetanistikou. Zabralo by hodně místa, kdybychom chtěli vyjmenovat všechny jeho publikace, studie, články a překlady – ani to není potřeba, protože jejich soupis vyšel tiskem v bibliografické edici Orientálního ústavu. (Souhrnná informace zde.) Díky němu máme v znamenitém českém překladu k dispozici základní díla čínské a tibetské buddhistické literatury, ale též milostnou poezii Šestého dalajlamy či nostalgické verše tchangského básníka Po Ťü-iho.

Znalost latiny, kterou získal na jezuitském gymnáziu, spolu s rozsáhlými vědomostmi z čínských a tibetských dějin využil mnohokrát při překládání a editování misionářských cestopisů z Číny a Tibetu. Poznámkový aparát u všech publikací, které Kolmaš překládal či editoval, je velice obsáhlý, pečlivě zpracovaný a obvykle by vydal na samostatnou publikaci. Stačí nahlédnout například do Hucovy a Gabetovy Cesty do Lhasy (1971) či do Desideriho Cesty do Tibetu (1976). Nejlépe se však o tom můžeme přesvědčit v knižním vydání dopisů jeho krajana, moravského jezuity Karla Slavíčka, jejž Kolmaš rád označoval za prvního českého, resp. moravského sinologa. Často vzpomínal na to, jaký poprask v Slavíčkově rodném Jimramově svého času způsobil příjezd, a především dokonalý český projev tehdejšího čínského velvyslance Jen Pchenga, jenž se spolu s Kolmašem zúčastnil slavnostního odhalení desky na Slavíčkově rodném domě. Na základě Kolmašova překladu Slavíčkových dopisů z latiny, němčiny a angličtiny vyšly tyto Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři rovněž v čínském překladu.

Když se ke mně donesla zvěst o Kolmašově úmrtí, vzpomněla jsem si, jak nám kdysi citoval pasáž z dopisu, v němž jezuité z Pekingu sdělovali do Petrohradu zprávu o Slavíčkově smrti: „Šťastnou smrtí povznesl se, jak zbožně doufáme, do vlasti blažených, kde zabrán do nebeských souzvuků zahrnuje zajisté do žalozpěvů také písničky čínské či indické…“ Snad to platí i v Kolmašově případě, ovšem to půjde o písničky čínské či tibetské. A snad na to nebude sám. Vždyť, jak dopis v jeho nepřekonatelném překladu pokračuje, „jsouce vpravdě přesvědčeni, že tady na zemi není místo našeho pobytu, musíme zajisté tam na nebi nepřetržitě příbytek vyhledávat. A co když (jak se někteří rádi domnívají) prvotním jazykem lidí v ráji byla čínština? Proč z toho nevyvodit, že je možné, že jí mezi sebou hovoří také blažení nebešťané?“ (obě citace ze Slavíčkových Listů…, Vyšehrad 1995, s. 210–213).

Náhledová fotografie prof. Kolmaše: A. Jelínková, Paměť národa.

Psali jsme v Dingiru:

Kulturní amalgám: rozhovor s Josefem Kolmašem, Dingir 7 (4), 2004, s.

téma Tibetský buddhismus, Dingir 7 (4), 2004, text čísla zde.

téma Tibet v české společnostiDingir 23 (3), 2020, upoutávka zde.

Související články:

Larung Gar: demolice buddhistického kláštera pod záminkou hospodářského růstu.

Tibetští buddhisté oslavili Losar.

Saga Dawa: Tibeťané slavili Buddhovy narozeniny.

 

 



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments