Konspirační teorie jako mýty a proroctví, aneb o kanónech na vrabce

V posledních týdnech hýbou světem dvě události: dozvuky prezidentských voleb v USA a vzedmutí pandemie nového koronaviru. Kolem obou událostí se soustředí hrozen příběhů o tom, jak je to celé doopravdy. Konvenčně tyto příběhy nazýváme konspirační teorie, poměrně nově ale také hoaxy nebo dezinformace – termíny akcentující, že někdo tyto příběhy vytvořil nebo minimálně využívá ve své politické agendě. Po porážce Donalda Trumpa v prezidenských volbách v USA, a po následných Trumpových tvrzeních o rozsáhlých volebních podvodech, znovu ožily teorie o velkém spiknutí špiček Demokratické strany s mediální a kulturní scénou za účelem zničit vše, co zbývá ze staré dobré Ameriky, a nastolit jakýsi nový zotročující pořádek. S rostoucími počty obětí nového koronaviru a zároveň s blížícími se vyhlídkami na uvedení účinného očkování proti nemoci, kterou virus způsobuje, se zase rozmáhají teorie o tom, jak mají nově vyvinuté vakcíny ve skutečnosti za cíl vyhubit část populace, způsobovat neplodnost, případně měnit lidi v poslušné loutky světovládných spiklenců. Společně s těmito teoriemi se znovu stávají relevantními diskuse o náboženské či snad kryptonáboženské povaze představ o rozsáhlých spiknutích za účelem ovládnutí lidstva a světa.

Už na konci května 2020 analyzoval religionista Marc-André Argentino z Concordia University v Montrealu současnou americkou konspirační teorii QAnon, obviňující špičky Demokratické strany z účasti na rozsáhlé pedofilní síti se satanistickým pozadím.[1] Tuto tajnou síť má veřejně odhalovat jakýsi vysoce postavený spojenec Donalda Trumpa, podepisující se jako Q. Argentino navrhuje vnímat teorii QAnon, která se sama větví do řady dílčích konspiračních teorií zahrnujících třeba i zmiňovaná tvrzení o zhoubnosti vakcín proti novému koronaviru, coby „hyper-real religion“. Tento termín zavedený sociologem Adamem Possamaiem označuje, zjednodušeně řečeno, náboženské jevy silně inspirované moderní popkulturou, v nichž se stírá hranice mezi světy populárních děl, typicky filmových, a naším skutečným světem. Argentino přitom navazoval na několik článků v americkém tisku, které už před ním na náboženské rysy teorie QAnon upozorňovaly. Čeští religionisté zareagovali na diskusi o náboženských rozměrech konspiračních teorií poměrně brzy. Tématu konspiracismu bylo věnováno druhé číslo časopisu Dingir v roce 2016. Mimo jiné v něm vyšel přehledový článek Zdeňka Vojtíška „Konspirátoři a konspiracisté“, který poskytuje základní přehled problematiky. V návaznosti na klasické práce Normana Cohna a Michaela Barkuna dále představuje analogie mezi historickým milenialistickým a apokalyptickým myšlením a diskursem moderních konspiračních teorií.

Je rozhodně správně, že se religionisté tématu současných konspiračních teorií chápou. Současné konspirační teorie představují nejen relevantní akademické téma, ale také aktuální kulturní jev s nemalou společensko-politickou hybnou silou. Religionistika zde má, troufám si říct, mimořádnou příležitost vstoupit do celospolečenské debaty, a to způsobem, který nemusí a neměl by být poplatný konkrétnímu politického programu, nýbrž hledání pravdivých odpovědí na vyvstávající otázky – v duchu apelu historika dějin 20. století Timothyho Snydera, že pravda existuje a má smysl ji hledat. Články Zdeňka Vojtíška i Marca-Andrého Argentina jsou podařeným zakotvením lodi u nově objeveného ostrova. Nyní je třeba tento neznámý kus země důkladně prozkoumat. U identifikace náboženských rysů konspiračních teorií a hnutí, která kolem nich vznikají, by přitom průzkum neměl končit, nýbrž začínat. Je třeba mít na paměti, že religionistika není detektor náboženství, který by identifikoval náboženské jevy v kultuře podobně, jako detektor kovů rozpoznává kovové předměty v zemi. Religionistika je, nebo by alespoň podle mého názoru měla být, disciplína, která s využitím kategorie náboženství, ale i dalších pojmů s kategorií náboženství souvisejících, zkoumá terén lidské kultury v jeho členitosti. Domnívám se, že pokud jde o konspirační teorie, zvlášť užitečnými analytickými kategoriemi se stávají mýtus, proroctví, a víra. Ani jedna přitom, pokud je mi známo, není v diskusi o konspiračních teoriích vůbec nebo téměř vůbec využívána.

Definic mýtu zná religionistika řadu. Většina z nich nicméně popisuje mýtus jako příběh nebo vzájemně souvztažnou množinu příběhů, které zakládají či ovlivňují společenské, případně etické hodnoty lidí, mezi nimiž jsou sdíleny, a podílí se tak na jejich výkladu světa a orientaci v něm. V tomto smyslu jsou konspirační teorie pro své stoupence skutečnými mýty, a to se všemi typickými vlastnostmi mýtů, které obvykle intuitivně vnímáme jako pozitivní. Tak jako drakobijec v základním schématu indoevropských mýtů bojuje s drakem o hojnost, jíž drak zadržuje, ať už je reprezentována dobytkem, pokladem nebo princeznou, bojuje moderní hrdina konspiračních teorií o hojnost, kterou si úskoky přivlastňují světovládci, udržující prostý lid v podřízeném strádání. Toto strádání přitom není jen materiální, ale i mentální či duchovní: jedná se o skutečné otroctví těla i ducha, z nějž musí hrdina porobený lid vyvést. Podobné schéma nacházíme u pozdně antických gnostiků, v motivu Ježíšova sestupu do podsvětí, u Karla Marxe i ve filmu Matrix, z jehož symboliky konspirační teorie často čerpají inspiraci. Religionisté by v tomto bodě měly veřejnosti připomínat důležitou okolnost: Že konspirační teorie jsou z antropologického hlediska vesměs silné příběhy, k jakým lidstvo tíhne po celé své známé dějiny, a vyvracet je poukazováním na jejich faktografickou nepravdivost je stejně naivní, jako vyvracet knihu Genesis poukazováním na nálezy dinosauřích koster. Tajemný Q z konspirační teorie QAnon je postavou rozkročenou mezi elitářskými kruhy spiklenců a soužením prostého lidu, tak jako Mojžíš, na jedné straně vychovaný na egyptském dvoře, a tudíž znající kulturu otrokářů zevnitř, na druhé straně si pak uvědomující sounáležitost se zotročeným lidem Izraele. Takto silný a staletími osvědčený příběh nelze rozbít „debunkingem“ ani „fact-checkingem“, a nelze ani odsoudit všechny, kdo se přinejmenším zasní, jestli by to třeba nemohla být pravda, jako hlupáky podléhající Trumpově, potažmo Putinově propagandě. To bychom z nich koneckonců dělali zase jen postavy v našem vlastním mýtu o Matrixu, v němž my jsme hrdina Morpheus a Trump s Putinem jsou tyranské stroje.

Druhou analytickou kategorií, jímž jsem zmiňoval jako příhodnou pro studium konspiračních teorií typu QAnon, je kategorie proroctví. V dějinách středověkého křesťanství, jimiž se zabývám, se s politickými proroctvími setkávám často. Typicky fungují tak, že ukotvují mýtickou látku v čase, prostoru a ve vztažné soustavě konkrétních událostí. Tak byl mýtus o příchodu Antikrista vztahován tu na toho, tu na onoho vladaře či papeže, kterým měl podle politické konkurence Antikristem být. Stejně tak další mýtická postava středověku, tajuplný nestoriánských kněz Jan ze země daleko na východě, očekáváný zachránce křesťanstva, se ve 20. letech 13. století v rámci křižácké propagandy dočkal dokonce chvilkového ztotožnění s mongolským vládcem Čingischánem. Už tehdy tedy pravidelně docházelo k využívání silných mýtických motivů v politických agendách, kdy byli zcela konkrétní lidé ztotožnění s hrdinou, a jiní zcela konkrétní lidé s padouchem. Když záhadný Q mobilizuje lid k obraně proti satanistickému spiknutí demokratů, jedná se o zcela tradiční jev, žádný zlom ve fungování konspiračních teorií za prezidentství Donalda Trumpa, jak naznačuje, mezi jinými, zmiňovaný Marc-André Argentino. Ostatně, všem čtenářům je nejspíš povědomá aféra z komunistického Československa přelomu 40. a 50. let 20. století, kdy byl mýtický narativ o invazi hmyzu hubícího plodná pole, známý mimo jiné z deseti ran egyptských, specifikován coby výsadek tehdy přemnožené mandelinky bramborové z amerických letadel. Podobně se v téže době choval i establishment Spojených států během honu na údajné sovětské agenty, nechvalně proslulého McCarthyismu. I zde platí, že přínos religionistiky do veřejné debaty může spočívat v odmítnutí hodin hněvu na Trumpa nebo Putina coby na padouchy bezmála apokalyptických rozměrů, a v poukázání na to, že tito politici přetavují mýty do proroctví stejně, jako to dělali vládcové a politici po dlouhá staletí před nimi. Religionista může říct, že s takovým chováním politických elit je třeba počítat, ne nad nimi přehnaně žasnout ani se přehnaně pohoršovat. Analytické nástroje vyvinuté ke studiu historických proroctví navíc umožňují religionistovi rozebírat vznik, šíření, a strukturu těchto politických proroctví dnešní doby, a do nějaké míry snad i předvídat jejich dalších osud – třeba postupnou korozi konkrétní vztažné soustavy a pozvolné zanořování proroctví zpět do bublajícího kotle mýtických látek illius temporis et loci.

Konečně, třetí religionistickou kategorií použitelnou při studiu moderních konspiračních teorií je kategorie víry. Religionistům je dobře známo, že víra a nevíra nefungují na principu binárního spínače. Místo toho se jedná o širokou škálu různých přístupů a postojů k danému tvrzení či příběhu, zahrnující takové polohy, jako „je to zajímavá historka, ale moc tomu nevěřím“ nebo „bylo by to pěkné, kdyby to byla pravda“. Jak ukázal antropolog Dan Sperber, pro samotné šíření informace přitom nemusí být vůbec zásadní otázky věření a uvěřitelnosti, ale mnohem spíš kritéria zapamatovatelnosti a reprodukovatelnosti. Religionista může a měl by připomínat, že označování všech čtenářů, dokonce ani všech šiřitelů konspiračních teorií o světovládných spiknutích jako lehkověrných, případně zmanipulovaných hlupáků, není fér, a především není k ničemu užitečné. Pro spoustu lidí se může jednat, a s vysokou pravděpodobností také jedná, o další vzrušující příběh na úrovni Matrixu nebo Aktů X. Takoví lidé se baví úvahami o tom, „co kdyby to byla pravda“, ale na otázku „vážně tomu věříte?“ by dost možná nebyli s to okamžitě a jednoznačně odpovědět – prostě proto, že si takovou otázku sami nekladou. Nechávají se provokovat představou, že by na tom celém mohlo něco být, a necítí potřebu při tom zapojovat „debunkery“ tolik vzývané kritické myšlení. Ne proto, že by ho nebyli schopni, ale proto, že nemají důvod ho v dané chvíli používat. Házet všechny čtenáře a šiřitele konspiračních teorií do jednoho pytle nepomůže nikomu a v ničem.

Shrnuto, religionisté by měli upozorňovat, že konspirační teorie o světovládných spiknutích dobře fungují do velké míry proto, že jsou vlastně dobrými příběhy. Jejich příznivci nejsou lidé s vymytými mozky, stejně jako takoví nejsou stoupenci nových náboženských hnutí, a často nemusejí arbitrárně uvažovat o fakticitě oněch příběhů, které čtou, rozvíjejí, a sdílí na internetových fórech nebo sociálních sítích. To vůbec neznamená, že by šlo o příběhy politicky bezzubé, které nic nezmůžou v mocenském boji. Právě naopak. Kdyby to nebyly příběhy silné a mocné, politici by je po staletí nevyužívali. Je ale žádoucí se zbavit naivní představy, že je možné proti těmto silným příběhům bojovat dokazováním jejich faktické nepravdivosti. Jedná se o příběhy, které u mnoha lidí apelují na úplně jiné roviny myšlení než na ty, které kriticky porovnávají slyšené nebo čtené s dostupnými fakty. Jak upozorňuje odborník na městské legendy Petr Janeček, člověk je přirozeně homo narrans, tvor vyprávějící. Strategie „debunkingu“ a „fact-checkingu“ jsou stejně neohrabaným nástrojem k vyrovnávání se s mýty a proroctvími, které nám nejsou po chuti, jako výše zmíněné detektory náboženství. Můj nejmenovaný kolega takovým nemotorným nástrojům říká „kanóny na vrabce“, a domnívám se, že jeho příměr zde pasuje dost přesně. Vrabci by se nemělo zaobírat dělostřelectvo, ale ornitologové, kteří porozumí jejich chování v přírodě, a jejich poznatky pomohou hospodáři zohlednit vrabčí faktor při svém hospodaření. A hospodářem zde není myšlená žádná konkrétní vláda ani politická strana, ale každý člověk vstupující do veřejného prostoru, do politického života v širokém, aristotelském slova smyslu. Tak nějak by, domnívám se, měla vypadat aplikace religionistiky při studiu konspiračních teorií, těchto mýtů a proroctví dnešní doby. Tak nějak může religionistika ukazovat, že není reliktem dávno překonaných analogií mezi náboženstvím a jazykem z pera F.M. Müllera, ale i dnes relevantním způsobem poznávání členitého terénu lidské kultury.

Poznámka:

[1] In the Name of the Father, Son, and Q: Why It’s Important to See QAnon as a ‘Hyper-Real’ Religion | Religion Dispatches

Psali jsme v Dingiru:

téma Konspirační teorie a náboženství, Dingir 19 (2), 2016, obsah zde.

Související příspěvky:

Politická iniciativa QAnon jako implicitní náboženství.

Konspirační teorie QAnon je výzva pro religionisty.

Virus jako konspirace.

O tajných společnostech s mimořádným humorem.