Zen a integrita osobnosti

Mou spiritualitou je zen, a od té doby, co se o této spiritualitě dozvěděli západní komparativní religionisté, diskutují, zda to je, nebo není náboženství. Praktikantům zen je to jedno. Zen považuji – alespoň v sútrách to tak píšou – za učení Siddhárty Šákji, tedy Buddhy. V Indii se brzy změnil v náboženství se zjevenou pravdou. V Číně byl zen v prvním tisíciletí našeho letopočtu praktikován elitou, nepočetnou vrstvou, poslední uznaný živý buddha Huineng byl Číňan. Jedinou zemí, jejíž kulturu zen zásadně ovlivnil, je Japonsko. Buddhismus tam zavedl jako státní náboženství po vítězství vojenské junty (šógunát čili „vláda ve stanu“) v roce 1192 Minamoto no Joritomo, první vojenský vládce – šógun („nejvyšší velitel expedičních sil proti barbarům“). O rok dříve se do Japonska vrátil Eisai, mnich, který přinesl zen do Japonska. A japonská společnost i estetika je či byla díky tomu v řadě věcí zásadně odlišná od zbytku planety.

Siddhárta Šákja, později zvaný Buddha, nepraktikoval buddhismus. On sám svému učení říkal dharma – tedy cesta. Cesta ve smyslu jdu si svou cestou, nic velebného či magického, není proč psát Cesta s velkým C. A také se učení říká šúnjaváda. To se často překládá jako cesta prázdnoty a buddhisté se ve sponzorovaných klášterech již několik tisíc let dohadují, jak prázdná musí být prázdnota, aby nebyla plností. Za trefnější považuji překlad „cesta prázdnotou“, protože v Buddhově učení nenacházíme nic vnějšího, čeho bychom se mohli v existenciálních, etických a spirituálních otázkách přidržet. V podstatě není Vyšší Princip, ale prázdno. Nic kromě přírody samé. A nás samých jako součásti přírody. V brutální zkratce se dá celé Buddhovo učení shrnout větou „žádnej fóršrift není“. Šákjovi říkali „Tathágata“, což je opět ve většině překladů naprosté zvěrstvo. Tathatá je – vedle prázdnoty, šúnjatá – druhou klíčovou filosofickou kategorií zen. Dokonce jsem viděl i z hlediska ochrany krásy českého jazyka trestuhodný překlad „takovost“ – ale chápu, že jednodušší překlad „autenticita“ se nedá prodávat.

Buddhismus vznikl dva dny po Buddhově smrti, když dohořela jeho pohřební hranice. Jeho stoupenci, kteří již za jeho života založili řadu klášterů, se poprali o jeho kosti, aby si je odnesli domů a mohli se k nim modlit. Buddha ale dharmu – jeho učení, které nese název buddhismus shodou zcela nespirituálních okolností – nevymyslel. Ta myšlenka je starší. Říká, že přesah, pravdu, probuzení, Boha, osvícení a já nevím co všechno musíte najít sami, nikdo vám nedá předpis, nejlépe se k tomu doberete prací, a pak umřete. První dva verše jedné z nejstarších čínských knih Tao-Te-Ting jsou starší než Buddha o staletí. Přesto „Cesta, po níž lze kráčet, není věčná cesta, jména, která lze vyslovit, nejsou věčná jména“ je naprostou kvintesencí buddhismu.

Diamantová sútra – slovo Buddhovo, nejspíše asi opravdu uchovaný zápis některé ze Šákjových promluv, říká: „Není žádné nauky, kterou by Probuzený hlásal.“ O tisíc let později Huineng, VI. patriarcha čínské buddhistické školy čchan (zen), řekl a žáci zapsali, v Tribunové sútře, že v podstatě je prázdno. Do angličtiny – „originally nothing“. Mistr Huang Po (do angličtiny přepisovaný česky nevyslovitelně Huangbo Xiyun) jednou přišel na promluvu a popatřiv na tupé líce mnichů, čekajících, až jim někdo jiný řekne, jak mají oni sami žít, propadl sarkasmu. „Není ničeho k předání, není ničeho k pochopení, není žádné nauky, kterou by Probuzený hlásal. A jelikož už není co říct, končím toto shromáždění.“ A šel domů. Považuji zen za původní Buddhovu dharmu, tohle přesvědčení má plnou oporu dokonce i v sútrách Pálijského kánonu, „staré školy“ šafránových mnichů třeba z Cejlonu. Ale vysvětlovat tu prostou pravdu buddhistům opravdu nemá smysl. Tuto filosofii rozšířil Siddhártha Šákja a jmenuje se po něm, po Buddhovi, ne proto, že by byl první, ale protože byl synem lokálního vladaře a měl na to šíření technickou kapacitu. Ale je to poznání zcela univerzální, starší než on. Buddhismus, to jsou lidé klanící se Šákjovým kostem a vybírající za to od věřících sponzorské příspěvky. Ti, kteří praktikují jeho dharmu, se neklaní. Nemají na to čas, neboť něco dělaj. Tady a teď, v tomto okamžiku, s vědomím důsledků svých činů. Ta myšlenka není ani v evropském filosofickém myšlení ničím cizím, hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon ve mně třeba. A také na něco podobného přišel Heiddeger, na neodcizené autentické bytí.

Já potkal zen v sedmnácti, a od 25 let jsem pracoval v časopise, jak jsem nejlépe uměl. Zase tak, jak nařizuje etika zen. „Cokoli muž činí, budiž prováděno z jeho srdce. Trestem za přestoupení budiž seppuku“, říkal Jamamoto Cunetomo, autor pro zen důležitého spisu Hagakure, svému milenci. Seppuku je politicky korektní název harakiri. Bral jsem to stejně samozřejmě, jako jsem před začátkem novinářské kapitoly života byl takříkajíc „na plné koule“ začínajícím sociálním psychologem v základním výzkumu. Po 28 letech se ten časopis začal měnit. List začal bezprecedentně lhát o fosilní energetice. Moje texty byly zneužívány ke krytí těch lží a jejich legitimizaci, a šéfredaktor začal v úvodnících vykřikovat, že by měli vyhazovat z práce učitele, kteří učí děti o globálním oteplení. Tedy za to, že říkají dětem pravdu. Jedním z nejznámějších textů zen je Velký kodex bušidó, což není až zas tak moc filosofické pojednání, ale spíše manuál pro mladé vojáky. Je hned na začátku, třetí či čtvrtý v pořadí, a jednoznačně formuluje postoj zen k nadpřirozenu i integritě: „Nemám zázračnou sílu, činím čest svou zázračnou silou.“ Bylo naprosto samozřejmé, že se nemůžu něčeho takového, co v časopise nastalo, zúčastnit, a neváhal jsem ani minutu. Už z vrozeného narcismu – nechtěl jsem si připadat jako tajtrlík, který je na prodej. Takový plat, aby vyvážil tak ponižující pocit, mi neplatili. A zase to bylo v rámci etického konceptu zen úplně normální. Taira Šigesuke napsal: „Vše začíná pocitem strachu, že bychom mohli být nějak zesměšněni nebo nerespektováni svými přáteli za naše nesprávné jednání. Díky tomu se vědomě začneme vyhýbat všemu špatnému a naopak se snažíme zachovat v různých situacích způsobem, který je všeobecně považován za správný, čili konat dobro. Veškerý tento proces stále zastřešuje pocit strachu z toho, že bychom mohli být zesměšněni.”

Jednou z klíčových hodnot morálního kodexu zen – tj. spirituality provozované zhusta (bývalými) vojáky – je makoto, zcela běžná, evropsky pochopitelná a celou řadou evropských filosofů popsaná a ceněná integrita. Či – emočně zatíženým termínem – něco jako čest. Integrita osobnosti, která bývala i psychodiagnostickým vodítkem. Když měl někdo extrémně dezintegrovanou osobnost, považovalo se to v minulém tisíciletí za možný signál psychické poruchy. Tato vlastnost byla však v Japonsku společností, vyššími vrstvami, vyžadována, stejně jako je dnes vyžadováno nemočit na veřejnosti. Celé Bushido Shoshinshu, další z desítek a stovek spisků k tomuto tématu, od Taira Šigesuke (1639–1730), ze které jsem citoval, je o tom. Ta knížka, de facto učebnice pro mladé muže z vojenské šlechty, jasně vysvětluje, že bez integrity bude muž společností pohrdaným, vysmívaným a naprosto nemožným tajtrlíčkem. „I v zenových klášterech existují mniši, kteří zanedbávají studium svého náboženství, a i navzdory této skutečnosti nakonec dosáhnou hodnosti Mistra či Staršího. Dosáhnou jí jen díky svému pokročilému věku, a navíc na úkor obyčejných, poctivě studujících mnichů. Nosí hrdě barevná mešní roucha, symboly hodnosti a vedou velká shromáždění. Nicméně se často šarlatáni tohoto typu nakonec jednou projeví jako naprostí hlupáci a zůstanou na posměch celému davu. Sami bývají zahanbeni a musejí odtáhnout na jiná místa.“

Pokud se vzpomínám, tak se k podobným hodnotám, k osobní integritě, zcela stejně vyjadřovala i evropská filosofie a – kovbojky. Jako chlapec jsem v Ohníčku četl krátkou povídku z americké občanské války. Řadový voják se účastní obsazení vesnice nepřítele či Indiánů, už se nepamatuji. V jednom stanu křičí ženy a děti, vejde tam, nejsou tam žádní nepřátelští muži – Indiáni. Jde ven. Pak do stanu vejde jeho velitel. Křik utichne. Velitel vyjde a má šavli od krve. To důstojník opravdu nemá dělat. Voják velitele zabije. Polní soud jej odsoudí k smrti, popravčí četa jej vezme do lesa, vystřelí do vzduchu a ukáže mu, kterým směrem je Kanada, kde se mají trappeři dobře. Něco jako integrita – ten voják svého velitele zabil po právu, voják bojuje proti zlu a velitel se tím skutkem stal zlem – bylo ještě v době mého dětství vyzdvihováno i v dětských časopisech. Jsem o trochu mladší než hnědé uhlí, takže to není tak dávno. Když voják úmyslně zabije ženu nebo dítě, má se bez soudu zastřelit. Ten, kdo ho vyřadí z genofondu, nic špatného nespáchal. To je etika zen, etika samurajů, z psychoanalytického hlediska etika orálních hodnot (pravda, čest a podobně), ještě nedávno etika westernů, a ve verzi klukovské party v mírovém městě i etika Rychlých šípů. Nestydím se za ni.

Když začal časopis, se kterým jsem byl plně identifikován, lhát, musel jsem pryč. Ta identifikace s titulem, která byla doslova příslovečná? K té jsem se zavázal v pracovní smlouvě, byl to prostě smluvní vztah, který jsem možná bral vážněji, než je v Čechách zvykem. Zase v souladu se zen, celým srdcem. Ale když jsem odcházel, neváhal jsem ani vteřinu, neprožíval žádné emoce, jednal jsem tak nějak mechanicky. Když došlo ke konfliktu, byl jsem po něm k smrti unaven, skoro týden jsem jen spal a čuměl do počítače, bylo to jako po zemětřesení. Ale neměl jsem – a ani po roce nemám – stín pochybnosti nebo lítosti. Ač jsem si tím nad sebou de facto podepsal existenční ortel. V tom časopise jsem byl reklamní figurkou a věřím, že by mě tam ještě léta nechali za pěkné peníze zdobit – za to, že tomu lhaní dělám křoví.

Odcházel jsem dříve, než mi úřady přiřkly částečný invalidní důchod, byl jsem na neschopence a vůbec jsem nevěděl, co se mnou bude. Trpím vážným onemocněním páteře provázeným silnými bolestmi, a jsem de facto nadosmrti práce neschopen. Neudržím bez extrémní bolesti páteř vsedě nebo vestoje. Vyučil jsem se sociálním psychologem, 28 let jsem byl reportérem, který každý týden vyrážel do terénu osobně prověřit a popsat něco – jev, causu, příběh. Nic jiného neumím. Nemám žádnou rodinu či děti, které by mě mohly podpořit. Ale neváhal jsem ani okamžik. A považuji to za naprosto normální, stejně jako bych neukradl v metru ztracený mobil.

Zen, Buddhova dharma, nedává žádná pravidla ani nemá mravní poučky typu desatera. Není totiž žádné dharmy, kterou by bylo možné vyjádřit slovy. Stejně tak není žádného zákona. Hranice mezi dobrem a zlem, dobrým a zlým skutkem, nejde podle toho učení vyjádřit absolutně. Proto jsme v prázdnotě. Realita je příliš složitá, aby ji bylo možné vyjádřit matematickou rovnicí. Ale myslím, že kdokoliv – samozřejmě včetně lidí, co nikdy neslyšeli o zen ani slovo – má v okamžiku, kdy koná zlo, naprosto jasno, že tu hranici překročili. Minimálně špatný pocit – a strach. Hovořil jsem díky své profesi v životě s desítkami kriminálníků. Všichni se nějak vymlouvali, nejčastější je „vždyť kradou všichni“ a „já nemám, a potřebuju, on má a nepotřebuje“. Také „kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“. Ale úplně všichni, kteří mi to říkali, se přitom koukali do země. Věděli, že provedli něco špatného. A měli z toho blbej pocit. Přesto všichni ti grázlové kradli znovu a znovu. A nejen při tom, ale i potom zažívali velmi nepříjemné pocity, a zase kradli. A zase cítili alespoň podvědomě stud, a vědomě strach. A k tomu také seděli, seděli a seděli. To, že si gauner svou vinu neuvědomuje, není pravda, to platí jen o těch s mimořádně nízkou inteligencí. On o ní ví, popírá jí, vytěsňuje, ale má jí v sobě. Viděl jsem jich desítky. A i když tu vinu vytěsní – mají strach. Doživotně. Každý okamžik jejich životů, každý pocit, který vnímají, je tím strachem nějak podmíněn, pošpiněn a zkalen. Bojí se, že je někdo dohoní. A každý jejich pocit je tím zdeformován.

Ti, kteří nějak nahlédli, o čem je Buddhova dharma, ale vědí, že život není nic jiného než dlouhá řada pocitů, v každém dalším okamžiku nový, a že není nic nad ten pocit. Ale také vědí, že pocity dnešní se odvíjejí nejen od právě žitého okamžiku. Odvíjejí se také od toho, jaké pocity a viny za vlastní skutky máme ze včerejška, předvčerejška… Z toho, jakou si za sebou vlečeme karmu. To, co jsme natropili, dopady a následky našich vlastních činů. Pocity člověka, který nemá mnoho důvodů se konkrétním lidem nepodívat do očí, nejsou při každém kroku po ulici kaleny obavou, že ty lidi potká. Takže nepřekračovat ten každým okamžikem jinde ležící okraj zla, či chovat se slušně, se v součtu zcela normálně kupecky vyplatí. Už Konfucius ve svých Hovorech – Lun-ju – píše: „Pokud vnímáme, co je správné, ale nejednáme podle toho, pak to značí nedostatek naší odvahy.“ V Konfuciových časech znamenala odvaha odvahu riskovat život, v naší idylické době znamená obvykle jen obětovat část příjmu. Takže jednat jinak, než víme, že je správné, vyžaduje stokrát menší odvahu než v časech staré Číny. A přesto se lidé křiví, hrbí a kradou, i když se ví, že je to hloupé, ponižující a nevýhodné, už tisíce let. A dneska to stojí – v naší požehnané Evropě – jen velmi málo.

„Svými činy si stavíte cestu k probuzení, vaše modlitby jsou vaše činy,“ říkal VI. patriarcha Huineng svým žákům. Napsat to nemohl, byl negramotný. V klášteře nebyl původně mnichem, ale čeledínem od jaků. Mahápradžňápáramitáhrdája – ten stav, který neznamená nic víc než prostá moudrost srdce. A když V. patriarcha umíral, nebyl jediný důvod nepředat úřad hlavy sekty čerstvě dospělému negramotnému čeledínovi od jaků, když byl z celého kláštera nejmoudřejší, nejautentičtější. Nejvíc „srovnanej“. Nepodléhal „madhjá“, což je docela obyčejný „předsudek“, či „lidská blbost“. Už viděl svět jen svým přirozeným pohledem, pohledem skrze vlastní srdce, skrze vlastní, prací a žitím vybudovanou autenticitu a identitu. Srdce vidí každý další okamžik bez „sluší se“, „patří se“, „nejsme zvyklí“, „je černej“, „vypadá divně“ a podobných předsudečných filtrů. Není divu, že se stal VI. patriarchou právě Huineng. Ti mniši, co se v klášteře, kde byl čeledínem, desítky let modlili, neměli šanci přijít na to důležité. Při kydání hnoje pochopíte základní zákony – zákony přírody – lépe než meditací. Přesně z toho důvodu vyvolal v Japonsku velké pozdvižení mezi v modlitbách zběhlými tlustými mnichy Eisai (1141 – 1215), zakladatel sekty Rinzai zen. Drze a sprostě totiž považoval jako prvotní náboženskou povinnost normální život, a navíc naučil Japonce místo modlení pít čaj. Je to skoro tisíc let – a poptávka po modlení neklesá.

Považoval jsem svůj odchod z časopisu za naprostou samozřejmost tedy i z důvodů zištných, egoistických a narciscích. Prostě je mi líp, když se necítím jako svině nebo prostitut. Ale mám zcela bizarní zpětnou vazbu skoro od všech lidí ze své sociální bubliny. Šedesát procent z ní odpadlo okamžitě poté, co jsem přestal být známý novinář a solventní kupec (jsem polyperverzní sběratel od ulit přes meče a trilobity až po Františka Tichého). To jsem čekal. Jsme v Čechách. Ale že z těch zbylých čtyřiceti procent v podstatě jen pár jedinců chápe, proč jsem z časopisu i v takové situaci odešel, mě opravdu překvapilo. Jedna feministka mi řekla, že je snad normální psát do listu, se kterým nesouhlasím. Většinou se ale mí známí shodli, že jsem se na to mohl klidně vy***at a v pohodě brát peníze dál, že to stejně nezměním, a někteří mi na to doporučili i Neurol. Největší skupina se rozhodla, že jsem se zbláznil. Jako vy smyslu – vypukla u něj duševní choroba. To, že jsem udělal něco naprosto samozřejmého, co nepovažuji za žádné hrdinství, chápe moje přítelkyně (buddhistka, která nepraktikuje, protože buddhismus se nepraktikuje, ale žije, a která má katolický rodinný background), několik mých přátel (často úzce profesně spjatých s přírodou), a hrstka psychiatrů a humanitně vzdělaných přátel – ze stejných důvodů, které jsem popsal. Jinak skoro nikdo. Zenbuddhisty žádné neznám, tak nevím, co by si o tom mysleli oni. Můj učitel sensei Su Bong krátce po setkání se mnou zemřel, ale doufám, že ne na výčitky svědomí z toho, že do slušné sekty přitáhl obludu jako mne. Tak se nemůžu zeptat ani jeho.

Jakoby se hodnotový systém společnosti žijící bez spirituality – nějaké uvědomělé potřeby přesahu svého pivo a knedlík dobře trávícího těla – změnil na hodnotový systém nejnižších vrstev. Lidí, kteří se chlubí tím, co nakradli a jak koho přechytračili. Hodnot, které byly před třiceti lety hodnotami jen v kriminální subkultuře. Můj vrstevník, vysokoškolsky vzdělaný moderátor s mimořádnou nadváhou, mi na mikrofon sdělil, že Jan Palach byl duševně nemocný, protože jinak by se přece nemohl zabít. Jan Palach se k svému činu inspiroval činem mahajánového mnicha Thich Quang Duc, který se upálil na protest proti diktatuře. Jeho smrt se stala spouštěčem, a vražedná diktatura padla.

Normy společnosti jsou ve společnosti bez Boha – či bez zenové spirituality – nastaveny napříč sociálními vrstvami tak, že hodnotu přestalo mít cokoliv, co přesahuje spokojený konzum. Jsme společnosti, která chápe jakýkoliv čin, postoj či výrok, který může jedinci ohrozit či snížit přísun škvarků, jako projev čistého šílenství. Nerozumím tomu hned dvakrát. Jednak z hlediska ekonomického. Neznám nikoho, komu by se nějak dlouhodobě a celkově vyplácelo chovat se neeticky. Na všech takových, co jsem v životě poznal a kteří si třeba nakradli i nějaké pěkné peníze, je vidět permanentní strach – nebo stud, nevím. Prostě špatný pocit ze sebe sama. A druhou věc nechápu už vůbec. Věří snad ti lidé, že se jich jejich děti, až dorostou puberty, nezeptají: „Táto, proč jsi se prodával za peníze na hračky pro mě? Já bych radši měl otce, na kterého mohu být hrdý!“

Psali jsme v Dingiru:

téma Zenový buddhismus, Dingir 19 (3), 2016, obsah a ukázky zde.

Související články:

Zen zabíjení krtka.

Thích Nhất Hạnh je zpět ve svém rodném městě.

Další tři knihy od Thích Nhất Hạnha.

Antologie poezie k japonské spiritualitě.

Palachova sebeoběť a buddhismus.

I buddhismus může být radikální.

Náboženství násilná a mírumilovná.