Hagia Sofia je znovu mešitou: Je to krok zpět v mezináboženském dialogu? Naopak!

Muzeum Boží Moudrosti je sousloví, které současnému „aktivně“ věřícímu člověku – jakéhokoli teistického náboženství – nezní příliš libě. Ve skutečnosti je to ještě více znepokojující formule než Nietzscheho zvolání „Bůh je mrtev“. Chrám Boží Moudrosti v Istanbulu byl po desetiletí nešťastně natlačen do paradoxní role muzealizace náboženství. Byl jsem v jeho nábožensky vysterilizovaných (leč stále krásných) prostorech za poslední dvě desetiletí mnohokrát, a pokaždé jsem měl ten neodbytný pocit prázdna, absurdity a velmi nešťastného přístupu k mezináboženskému dialogu, kterým se v posledních dnech zaštiťují mnozí křesťané poslušně reagující na – blíže nevysvětlené – zarmoucení římského biskupa. V rámci plodného a racionálně kredibilního mezináboženského dialogu bychom měli být nyní my všichni – mám na mysli monoteisticky věřící v téhož Boha, ale koneckonců i ostatní věřící – spokojeni, vždyť vytlačování Boha z veřejného prostoru do muzeí s popiskem ve vyleštěné vitríně ukazující jakousi překonanou primitivní minulost není krokem k mezináboženskému dialogu, ale naopak velmi arogantní materialistickou odpovědí, která všechny náboženské otázky smete ze stolu do odpadkového koše dnes již vědecky demytologizované minulosti.

Chrám Boží Moudrosti byl vystavěn pro bohoslužbu. Muzeum Boží moudrosti je jakási „kulatá krychle“, navržená radikálním sekularismem hraničícím s výsměšnou ateizací živých sakrálních prostor na bezduchá muzea. Nyní opět slouží svému účelu (tedy bohoslužbě, pozvedání srdce k Bohu a hledání Boha), což paradoxně nedráždí jen ateisty a unescistické sterilizátory chrámů, ale dokonce i věřící, ponejvíce křesťany volající po zachování muzea a ochraně krásné mozaiky (což je v pravdě paradoxní motiv náboženské sterilizace chrámu) v souladu s „politicky“ nevysvětlenou náladou papeže, která byla prezentována jako blíže nespecifikovaný zármutek. Nemyslím si, že muzealizace kostelů či mešit je správná cesta a rozhodně to není vyjití vstříc mezináboženskému dialogu, jak se někteří domnívají. Nyní můžeme znovu také my, křesťané, vstoupit do svatostánku s fascinující historií (aniž bychom trapně platili vstupné) a vedle muslimů pozvednout své srdce ke společnému Bohu i když jinou modlitbou. Argumenty některých, že se do chrámu křesťané již nedostanou, jsou liché; chrám může navštívit kdokoli.

Připomeňme, že původně křesťanský chrám byl vysvěcen v roce 537 a sloužil devět století jako křesťanský svatostánek, než byl v polovině 15. stol. islamizován a proměněn v mešitu, aby byl po dalších pěti stoletích sekularizován a proměněn v muzeum. Nyní (2020) je staronově chrámu propůjčena funkce mešity. Jistě, návrat muzea zpět k mešitě má své politické pozadí, ovšem to je zcela legitimní, vždyť muzealizace jej měla též a výstavba původně křesťanského svatostánku jakbysmet. Chrám Boží Moudrosti nikdy neměl být muzeem. Zármutek papeže – ačkoli nepatřím mezi oponenty jeho myšlenkových vzorců – nechápu a nesdílím, jako křesťan jsem naopak potěšen a s bratry muslimy slavím rozumný krok a zvu všechny lidi dobré vůle, aby spočinuli v překrásném chrámu, který konečně – vedle vždy živé a nábožensky jiskřivé mešity sultána Ahmeda (známé jako Modrá mešita) – opět nabídne živou bohoslužbu. Mezináboženský dialog vyžaduje jasné živé identity. Mezináboženský dialog se nevede v muzeích.

Fotografie: autor.

Související příspěvky:

SEBE VĚDOMÁ IDENTITA JAKO PŘEDPOKLAD MEZINÁBOŽENSKÉHO DIALOGU

TUAREGOVÉ: MUSLIMOVÉ S KŘESŤANSKOU MINULOSTÍ A POLYTEISTICKÝMI BERBERSKÝMI KOŘENY

SPRÁVNÁ KULTURA A SPRÁVNÉ NÁBOŽENSTVÍ? ČESKÁ SPOLEČNOST JE MIMOŘÁDNĚ TOLERANTNÍ.

UNIKÁTNÍ DAMAŠSKÝ CHRÁM: OD HROMOVLÁDCE HADADA AŽ K MEŠITĚ S JEŽÍŠOVÝM MINARETEM