Katarská televize Al-Džazíra zveřejnila v únoru 2020 dvě epizody anglicky mluveného dokumentárního filmu Hledání duše Indie (In Search of India’s Soul). Každá z epizod trvá téměř 50 minut a je rozdělena na dva díly. První epizoda je k dispozici zde, druhá epizoda zde.
Cíl a motivy pro natočení dokumentu jsou jasné. Jeho autorem je spisovatel a novinář Aatish Taseer, který vyrůstal v Indii. Vychovávala ho jen matka, indická novinářka, zatímco otec, pákistánský politik, s rodinou nežil. Taseer působí v New Yorku. Svou rodnou Indii si pamatuje jako sekulární stát, příznivý všem menšinám, v němž platila Gándhího zásada, že všichni jsou si rovni, ať mají jakékoli náboženství nebo jsou bez něho. Indové o sobě smýšleli v metaforickém narativu jako o ptácích různého druhu, ale navzdory této různosti jsou všichni ptáci a patří k sobě.
Nyní Taseer vnímá nárůst hinduistického náboženského nacionalismu (hindutvy) a předpokládá, že je to Naréndra Módí v roli ministerského předsedy Indické republiky, kdo posiluje a podporuje myšlenku, že hinduisté jsou někým více než ostatní obyvatelé Indie. Právě o Módím napsal článek „Vrchní rozdělovač Indie“ („India’s divider in chief“), který vyšel v mezinárodním vydání časopisu Time 20. května 2019. Otázky, které motivovaly Taseerův dokumentární film, by mohly znít: Co se v Indii změnilo? Do jaké míry a proč se ztratila pokojná a tolerantní duše Indie? Co vzbuzuje vášně hinduistického náboženského nacionalismu?
Podtitul filmu, který zní Od Mughalů po Módího, je snad až příliš velikášský. Ve filmu nejde o popis indické historie od 16. století do současnosti, nýbrž jen o současnost. Je ovšem pravda, že do této současnosti promlouvá dědictví mughalské říše podstatně více než tomu bylo v posledních staletích. A je také pravda, že současné napětí a občasné výbuchy násilí způsobeného náboženským nacionalismem se nejvíce týkají indických muslimů, kteří své nejslavnější historické období prožili právě za Mughalů (v současnosti je v Indii asi 170 milionů muslimů).
Když se v následujících odstavcích pokusíme shrnout příčiny (nebo záminky) násilí, jehož se hinduisté dopouštějí na muslimech, musíme začít právě dodnes živými historickými křivdami, a tedy neblahým dědictvím slavné Mughalské říše. Někteří její panovníci totiž bořili hinduistické chrámy a na jejich místě stavěli mešity. Nejznámější – a nejcitlivější – jsou dva takové případy: (1.) O kauze mešity v Ajódhiji, kterou na místě údajného rodiště zbožštěného indického národního hrdiny Rámy nechal postavit první mughalský panovník Bábur (1483–1530), jsme již psali zde. (2.) Podobně bolestnou záležitostí je pro některé Indy bílá mešita Gjanvapi ve Váránasí, údajně postavená na místě jednoho z nejposvátnějších chrámů Indie. Tento chrám zasvěcený Šivovi jako Višvanáthovi (Pánu světa) byl údajně zbořen za jiného mughalského panovníka, Aurangzéba (1658–1707). Višvanáthův chrám byl roku 1776 obnoven s mimořádnou okázalostí na jiném místě „Šivova města“ Váránasí. Krutý a zcela netolerantní Aurangzéb je ostatně mezi hinduisty velmi nenáviděnou postavou.
Druhou z příčin konfliktů, které Taseer v dokumentárním filmu podrobně rozebírá, jsou krávy. Pro hinduisty jsou posvátnými zvířaty, hodnými úcty, pro muslimy potravou a předmětem obchodu. Násilí spouští především situace, kdy je občanskými hlídkami odhaleno pašování zvířat muslimy mezi státy, které mají různou legislativu ohledně krav. Třetí příčina se zdá být i Taseerovi kuriózní: je jí tzv. džihád láskou, který podle hinduistických aktivistů provádějí mladí muslimové. Prý si změní jméno tak, aby znělo neutrálně a nezařazovalo nositele viditelně mezi muslimy. Předstírají, že jsou hinduisté, získají hinduistickou manželku a po svatbě ji donutí ke konverzi k islámu. Jsou za to prý v komunitě muslimů chváleni. Pokud by se mladá žena konverzi bránila, muslim prý vyhrožuje, že zveřejní její nahé fotografie na sociálních sítích, a tím ji znemožní. Také tomuto údajnému jednání vzdoruje jakási hinduistická domobrana. Taseer v dokumentu říká, že nemůže odhadnout, zda velitel domobrany udává fakta, anebo zda Taseer hovořil se šílencem.
Za čtvrtou příčinu můžeme podle dokumentárního filmu považovat bývalé Kašmírské knížectví, jehož území si Indie nárokuje, ale zápasí o něj se svým sousedem v podstatě od rozdělení Indie a vzniku Pákistánu v roce 1947. Indickému státu Džammú a Kašmír, v němž jako v jediném státě indické federace muslimové tvoří většinu, byla roku 2019 odebrána autonomie, a území se tak stalo pouhým svazovým teritoriem Indie. Naréndra Módí tak splnil svůj volební slib, jímž potěšil náboženské nacionalisty, ale za cenu vzniku nepokojů a rozjitření nenávisti.
Pátou příčinou jsou minulá nešťastná politická rozhodnutí. Taseer se ve svém pátrání dostal ke dvěma chybám bývalého ministerského předsedy Radžíva Gándhího (1944–1991). Roku 1986 dosáhl Radžív Gándhí toho, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podrobilo pravidla muslimského zákoníku indickým zákonům, bylo zvráceno. Nejvyšší soud neuznal, že muslim pouze řekl manželce třikrát „taláq“ a považoval své manželství za rozvedené, a nařídil mu, aby vyplatil manželce náhradu. Radžív Gándhí se nejprve postavil za soud, ale po protestech muslimů obrátil. Tento vývoj vzbudil pocit, že muslimská menšina je nespravedlivě privilegována. Za druhé špatné rozhodnutí Radžíva Gándhího považuje Taseer to, že na pozemku výše zmíněné Báburovy mešity dovolil hinduistickou bohoslužbu. To bylo příčinou stálých nepokojů, které vyvrcholily teroristickým útokem na vlak s hinduistickými poutníky z Ajódhiji v únoru 2002, při němž v ohni zahynulo 58 lidí. Následné nepokoje způsobily smrt asi tisíce občanů; asi tři čtvrtiny z nich byli muslimové. Premiérem státu Gudžarát, kde se nepokoje odehrávaly, byl právě současný premiér celé Indie Naréndra Módí. Policie prý byla instruována, aby při pogromu na muslimy nezasahovala.
V Taseerově dokumentárním filmu je zajisté množství dalších témat, která by stálo za to pojednat: hinduistický výklad dějin a „hinduisace“ školních osnov a učebnic, vzrůstající vlastenectví a hrdost hinduistů, která se projevuje například přesvědčením, že mnoho moderních vynálezů bylo v dávné, předmuslimské Indii už kdysi známo, nebo šikana muslimských dětí ve školách. Taseer se také několik minut věnoval tomu, že muslimové nejsou jediní, kdo trpí hinduistickým nacionalismem (a kdo také umí násilně odplácet): druhou náboženskou menšinou, která se někdy ocitá v konfliktech, jsou indičtí křesťané.
Přesto se na konci dokumentu zdá, že jeho vyznění bude v zásadě pozitivní. Aatish Taseer objevil, že indická mírumilovná a tolerantní duše navzdory náporu náboženského nacionalismu přežívá. Optimistickému závěru ale odporuje Taseerova zkušenost po návratu do Spojených států: indické úřady mu další návštěvu jeho vlasti znemožnily. Silnější potvrzení obav, které situace popsaná v dokumentu vzbuzuje, si snad ani nelze představit.
Náhledový obrázek je z recenzovaného dokumentárního filmu.
Psali jsme v Dingiru:
Stanislava Vavroušková, Bojovný hinduismus, Dingir 6 (4), 2003, s. 128–129: zde.
téma Náboženství a politika, Dingir 6 (4), 2003: zde.
téma Náboženství a národní identita, Dingir 16 (4), 2013: zde.
Související příspěvky:
Indický nejvyšší soud rozhodl spor hinduistů a muslimů v Ajódhji: zde.
Masívne protesty za výstavbu hinduistického chrámu na mieste zdemolovanej mešity: zde.
Indie: Obnova „slavné hinduistické minulosti“ se dotýká i místních jmen: zde.