Stovky kilometrů v nohou bez nutnosti opustit obývací pokoj zní pravděpodobně alespoň uživatelům rotopedu povědomě. Avšak ve spojení se spirituálním prožitkem působí přinejmenším dosti nekonvenčně. Vzhledem ke stále aktuálnímu přesunu značné části veřejných aktivit do domácího prostředí je zajímavé jednak samotné zjištění, že v tomto ohledu došlo i na náboženské poutě, a za druhé také to, že noví zájemci o virtuální putování nalezli velké množství již etablovaných způsobů k překonání vzdáleností v prostoru a čase bez vynaložení nadměrné námahy.
Trend virtuálních poutí není z chronologického hlediska něčím zásadně revolučním. Jeho kořeny sahají minimálně k počátkům masovějšího využívání internetu. Religionista Mark MacWilliams z newyorské univerzity, který se fenoménem akademicky zabývá, poukazuje na různé aplikace umožňující překlenout fyzickou vzdálenost mezi věřícím a posvátným místem. Jako názorný příklad par excellence může posloužit projekt Experience Mecca, v jehož pozadí stojí vývojáři z BSocial, průkopnické společnosti na poli vývoje virtuální reality v oblasti Blízkého východu. Poutník, nasadiv si brýle společnosti Oculus, má možnost na vlastní oči spatřit zástupy zbožných muslimů, kteří se přišli poklonit do Velké mešity a vyslechnout si občasný komentář, popisující konkrétní prvky budovy. V pozadí zní procítěný hlas muezzina. Podle slov ředitele společnosti BSocial Ehaba Farese není aplikace v žádném případě autentickou náhradou za skutečnou cesty do Mekky. Jde pouze zprostředkování zážitku z „duchovní cesty“. Nemuslimům může sloužit jako edukační materiál, přibližující reálie islámské víry, muslimové mohou být aplikací inspirováni k podniknutí Velké pouti na vlastní pěst. Aplikace se setkala s poměrně velkým úspěchem, za první rok přesahoval evidovaný počet stažení 160 tisíc. Za zmínku stojí skutečnost, že z určitého teoretického hlediska je možno hadždž, jeden z pilířů islámu, považovat tímto způsobem za fakticky splněnou Po prvním úspěchu se firma pustila do dalšího projektu pro společnost Oculus, nazvaného Experience Quran, s cílem vytvořit prostředí nabízející 360° animaci veršů z Koránu. Proti trendu virtuální spirituality lze slyšet hlasy, které považují celý fenomén za devalvaci duchovní hodnoty jako takové. Tato reakce se vztahuje zejména na obzvláště křiklavé formy internetového poutnictví, reprezentované například realtime online prostředím Second Life, jehož tvůrci zohlednili i náboženský aspekt lidského života a umožnili hráčům navštívit spolu se svým avatarem jak mešity, tak kostely či synagogy.
Ani v křesťanském prostředí není podobný způsob uctění posvátných míst zcela neznámý. Vedle možnosti pohlédnout skrze monitor do Sixtinské kaple či na obraz Božího milosrdenství ve Vilniusu existuje například Lurdská virtuální pouť, pořádaná neziskovou organizací Lady of Lourdes Hospitality North American Volunteers. Projekt těšící se oficiální podpoře římskokatolické církve umožňuje podle vlastního vyjádření pouť k Panně Marii Lurdské, aniž by bylo třeba „kdy opustit domov“. Akce stojí na dobrovolnících, kteří z francouzských Lurd přinášejí vodu a kamínky, které jsou následně rozděleny po amerických farnostech. Zde se poté koná dvouhodinový program spojený s prezentací fotografií z poutního místa, modlitbou růžence a eucharistií. Mezi cílovými skupinami zmíněnými na webu organizace figurují například studenti, senioři či vězni.
Zvláštní skupinou poutníků jsou lidé, kteří celou trasu skutečně bezezbytku ujdou, avšak také „neopustí domov.“ Každý krůček si totiž zaznamenávají na krokoměrech a zatímco krouží kolem vlastní zahrady, jsou ve spojení s webem obsahujícím fotografie a další relevantní materiály, například z Camino de Santiago. „Vaše Camino je vaše vlastní. Nemusíte do Severního Španělska, abyste si prošli své Camino. Každý krok ve vašem životě je Camino.“ Těmito slovy shrnula svou zkušenost s digitální poutí Susan Stoltzová, která se aktivně podílí na zprostředkování nekonvenčního způsobu cesty svým krajanům z Chicaga.
Podle slov Martina MacWilliamse není samotná skutečnost virtuálního poutnictví ničím přelomovým. Jde spíše o kontinuální navázání na tradici cestopisů. Například aplikace zpřítomňující zájemcům buddhistické svatyně japonského ostrova Šikoku jsou v jeho očích vlastně standardními průvodci. To ovšem neznamená, že by věřícím nemohly poskytnout skutečný „posvátný a duchovní“ zážitek. Technologie si dle jeho názoru vždy našly cestu k pozváních věřících na pouť a v tomto světle interpretuje například spisy svaté Egerie ze 4. století, popisující slavení Velikonoc v Jeruzalémě, nebo autobiografii mystičky z Margery Kempeové, obsahující zápisy o autorčiných cestách po svatých místech, mimo jiné do Říma či také do Jeruzaléma. Podobným způsobem jako virtuální poutě je možno chápat například 14 zastavení křížové cesty, říká MacWilliams. I ta podle něj často sloužila jako jakási náhrada za skutečné kroky po Via Dolorosa v dobách, kdy z důvodu křižáckých výprav nebyla oblast poutnictví příliš nakloněna. Z toho usuzuje, že současný je trend je v podstatě vyústěním staleté tradice. Nehledě na správnost této teorie zůstává hodnota virtuálně zprostředkovaných „zážitků” diskutabilní.
Zdroje: Religionnews, QUARTZ, s přihlédnutím k jiným zdrojům. Náhledové foto: Pixabay.
Související příspěvky:
Roboti v japonských chrámech mohou být levnější než skuteční duchovní
Moderní technologie vedou k „mizení dětství“, varuje konstantipolský patriarcha