V sobotu 6. června se v prostorách refektáře pražského emauzského kláštera konala panelová diskuse České křesťanské akademie nazvaná Společnost a církev v době krize: Poučení z pandemie. Diskutujícími byli Tomáš Halík (prezident ČKA, rektor římskokatolické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora), Pavel Hošek (první viceprezident ČKA, vysokoškolský pedagog a kazatel Církve bratrské) a Jaroslav Šebek (druhý viceprezident ČKA, pracovník Historického ústavu AV ČR, vysokoškolský pedagog a publicista). Diskusi moderoval historik Jan Stříbrný.
V úvodu diskuse přednesl každý z panelistů přibližně dvacetiminutovou řeč, ve které shrnul své myšlenky a zkušenosti z období minulých tří měsíců. Profesor Halík se v úvodu své promluvy věnoval kontemplativnímu rozměru uplynulých týdnů a připomněl možnost zvratu a neznámého vývoje momentálně se zklidňující situace. „Aby se nějaká událost stala zkušeností, musí nejprve projít reflexí,“ řekl Halík. „Ta reflexe má také prvek kontemplativní. To znamená trošku zmlknout, nechat k sobě tu událost přijít, uklidnit první emocionální reakce, zmírnit různé předsudky a hlasy zvenku, otevřít svatyni svého svědomí, rozumu a srdce a pak tu událost nějakým způsobem zpracovat, aby se stala zkušeností a mohli jsme se z toho poučit,“ což můžeme podle Halíka učinit nejen v rovině osobní, ale také na úrovni celospolečenské, národní, světové i církevní. Dále hovořil o důsledcích, které pravděpodobně bude tato společensky významná událost mít. Zmiňoval důsledky ekonomické, ale především politické a společenské, které mohou znamenat posílení vlivu populistických kruhů nabízejících snadná řešení, nedůvěru v dřívější elity, či příležitost pro stoupence autoritativních režimů, kteří by rádi co nejdéle zachovali restrikce a kontrolu nad veřejností. Konkrétně hovořil o postojích a chování Ruska a Číny, kterými situaci zneužili ve svůj mocenský prospěch.
Na druhou stranu Halík vyzdvihl, že jako občanská společnost jsme podle něj morálně obstáli. Hovořil o kapitálu vzájemné důvěry a pomoci, který se v české společnosti pravidelně vzedme ve chvílích krize, ale bohužel nemá tendenci přetrvávat i po jejím skončení. Halík období pandemie označil za pozoruhodnou dobu konjunktury zájmu o náboženství, kdy se téma konání bohoslužeb stalo celospolečenským a akcentovalo také křesťanské slavení Velikonoc a symboliku utrpení a zmrtvýchvstání Krista. Jako obraz letošní pandemie, a na tom se s ním později shodli i ostatní panelisté, podle něj zůstane v myslích mnoha lidí obraz papeže Františka kráčejícího v dešti po liduprázdném Svatopetrském náměstí. Svou řeč Halík zakončil zkušenostmi a názorem na možnosti a meze online bohoslužeb, kdy na jednu stranu velmi oceňuje onen potenciál přenosu informací v podobě kázání, ale konstatuje nemožnost intimního prožitku a slavení Boha v rozměru, který lze dle něj prožít jen v osobní přítomnosti v kostele a společenství.
Pavel Hošek pojal svou řeč ryze teologicky. V úvaze nad Písmem představil dvě možnosti výkladu pandemie, a sice (1) jako Boží reakce (či dokonce odplaty) na lidstvo, u něhož se krátce zastavil i Tomáš Halík, nebo jako (2) Boží otázky. K prvnímu bodu Hošek však říká, že Bible sama poměrně rozšířenou představu trestajícího Boha vyvrací a opakovaně se obrací k Bohu milosrdnému, zachraňujícímu a pozvedajícímu člověka z utrpení. Katastrofy a nemoci v biblickém výkladu nejsou pro něj důsledkem provinění a nelze tedy z biblického hlediska stavět otázku jako korelaci provinění a výše Božího trestu. To, nad čím je potřeba se u toho zamyslet, jsou důvody, které daného člověka vedou k představě takového Boha a jeho zneužívání až ke škodolibé radosti z utrpení druhého, které mu ještě přisoudí jako zasloužený trest a další vinu. „Když jsem slyšel své souvěrce, kterak mluví o tom, že pandemie je Boží trest a odpověď na sňatky homosexuálů nebo úpadek Západu a tak dále, tak jsem měl na jazyku: Pověz mi tedy něco o tom Bohu, ve kterého věříš, že si myslíš, že jedná takhle?“ ilustroval Hošek svou zkušenost s takto smýšlejícími křesťany.
V případě druhého nabízeného pohledu na pandemii, tedy jako na otázku, které jsme vystaveni, Hošek vybírá místa v Bibli, kde rozhovor člověka s Bohem nekončí odpovědí, ale otázkou a kde otázky jsou samy o sobě odpovědí a mají konstitutivní charakter pro člověka a jeho svobodu jednat. „Když se začteme do Bible, nalezneme místa, kde pointa negraduje k odpovědi, ale k otázce. Kdy z nebe zazní: Kde jsi, Adame? Kdy z nebe zazní: Kde je Tvůj bratr, Kaine? Kdy z nebe zazní: Co tady děláš, Eliáši. Kdy z nebe zazní: Jonáši, Tobě je líto rostliny, která rostla a druhý den uschla, a mně nemá být líto velkého města, ve kterém je sto dvacet tisíc obyvatel? Na konci stránky je otazník a když otočíte stránku, není tam odpověď, ale začíná nová kapitola,“ popisoval Hošek s kazatelským zápalem. Tento pohled na pandemii nám podle něj nabízí otázku, jak se zachováme, jak my sami zareagujeme. Hošek říká, že máme-li jistotu v Boží dobré úmysly a jsme-li přesvědčeni o tom, že je naší oporou, můžeme i my být útěchou v obtížné době, a ne těmi, kdo paniku a strach posilují. Řekl, že člověk je součástí té odpovědi a vyzdvihl osobní nasazení dobrovolníků jako evangelijní uskutečňování lásky k bližnímu. Na závěr své promluvy dodal, že odpovědí na otázku, zda se dějí zázraky, je stát se sám tím zázrakem, tím, kdo pomáhá, kdo zázrak tvoří.
Posledním řečníkem byl historik a publicista Jaroslav Šebek, který se zaměřil především na společensko-politické dění s ohledem na historické události. Jako důležitou otázku, kterou podle něj pandemie otevřela, nastínil záležitost politického a společenského vůdcovství. Mezi populisticky orientovanými vůdci, kteří se podle něho chovali chaoticky a znamenalo to narušení jejich vlastní pozice, jmenoval Šebek amerického prezidenta Donalda Trumpa a brazilského prezidenta Jaira Bolsonara. Mezi vůdci, kteří dlouhodobě ztrácejí společensko-politické preference, ale v kritické fázi naopak prokázali velkou sílu, vyzdvihl německou kancléřku Angelu Merkelovou. Ocenil ji pro její rozhodnost a schopnost spojit centralizované řízení opatření se svobodou jednotlivých spolkových států.
Šebek vyjádřil názor, že krize ukázala a nasvítila možnosti a meze populistického přístupu. Zároveň ale dalo období pandemie vzniknout některým zcela novým populismům a vyniknout novým populistům. Historicky identifikuje tři společné jmenovatele pandemických období, a sice šíření fám, šíření obav a šíření paniky. Toto se následně opakovaně historicky stávalo živnou půdou pro autoritářské režimy. I z jeho úst zazněla připomínka východu Evropy a posílení jeho vlivu. Na jednu stranu si Šebek uvědomuje pozitivní společenské jevy jako bylo vzedmutí solidarity, dobrovolnictví a vzájemné pomoci, na druhou stranu ale poukázal na jevy jako udavačství, podezřívání, konspirační teorie a touhu části společnosti po tom, aby se věci lidsky i politicky vrátily před rok 1989.
Zásadně se pak podle něj projevily limity globalizace. Pandemie podle Šebka ukázala stále velkou zranitelnost naší civilizace, které si jinak nebyla příliš vědoma. Jako dobrý důsledek se ukazuje určité překonání již několikrát zmíněné představy o trestajícím Bohu směrem k celospolečenské odpovědnosti. Uzavření kostelů podle něho znamenalo velkou zkoušku. „Ani za morových epidemií se nestalo, aby byly zavřené kostely. Kostely byly vždycky místem azylu a tím místem, které zůstalo otevřené. V současné době jsme byli zbaveni institucionálního spojení a bylo vidět, že v podstatě to byla velká zkouška toho, co pro nás, pro mě konkrétně, znamená křesťanství. Co to znamená jít na dřeň svojí víry?“ vysvětluje Šebek. Výzvou pro církev v této době je postavit se na stranu těch, kdo z pandemie vyjdou jako poražení místo na stranu mocných. To podle něho budou zejména lidé postižení sociálními dopady pandemie (zejména chudobou) a lidé zasažení úzkostmi, kteří budou potřebovat posilu a duchovní doprovázení. V tomto směru byl pro něho velkou ikonou papež František. V závěru své promluvy doporučil Šebek se z pandemie poučit v tom směru, že by bylo zapotřebí opustit znalosti tzv. vysoké školy života, ale obrátit důvěru k racionálnějším doporučením odborníků a solidní podložené argumentaci na místo podléhání dojmům a emocím.
Po hlavním programu následovala diskuse, která byla především sdílením zkušeností a názorů diváků v sále. Hovořilo se zejména o konkrétních příkladech pozitivní angažovanosti v době koronavirového období, nových aktivitách a činnostech, příležitostech k zastavení a kontemplaci. Tomáš Halík zdůraznil celkový duchovní rozměr prožívání pandemie, který podle něj naprosto přesahuje hranice křesťanů a je jakousi společnou duchovní zkušeností lidí mimo hranice konfesí či dokonce sebeidentifikace s jakýmkoli náboženským směrem. Veskrze vzletnou, laskavou a pozitivní atmosféru tohoto sdílení však nakonec uzemnil závěrečný dotaz, který připomněl nedávnou volbu Rady ČT a výběr kandidáta České biskupské konference a žádal panelisty o vyjádření názoru. Jaroslav Šebek řekl, že nemá v úmyslu hodnotit jednotlivé osoby a konkrétně řekl, že i slečna Lipovská má podle něj určité osobní kvality. Ohrazuje se ale proti vytváření aliancí a politikaření. Říká, že zapojení církve do podobných situací neměla nikdy v historii pro církev pozitivní dopady, a naopak znamenala velký problém. Tomáš Halík posmutněle konstatoval, že je to skutečně velký pád dolů a tato aliance se neměla stát. „Je potřeba říci, že když říkáme církev, tak máme na mysli více méně jednoho představitele a kolem něho určité kruhy. Ty mně dělají teď velkou bolest a cítím takový morální závazek, aby to nebyla jediná tvář církve obrácená ke společnosti. Pokud by si lidé pod slovem církev představovali toto, tak by to myslím nedělalo dobře autoritě a důvěryhodnosti církve. Chci, aby bylo vidět, že církev má také jinou tvář, jiný styl a jiné priority,“ uzavřel diskusní část Tomáš Halík. Kompletní záznam panelové diskuse je dostupný na youtubovém kanále ČKA.
Související příspěvky:
Strašničtí evangelíci za časů korony
Napřímit se a zvednout hlavu: Křesťanské společenství bojuje modlitbou a postem
Komunita Noe: zvony pro pokoj a bezpečí