Josef Mlejnek: Boj o svatého Vladimíra, Brno: CDK, 2020, 264 s.
Hrozba největšího křesťanského schizmatu od roku 1054 a rozpadu světového pravoslaví do vlivových sfér Druhého a Třetího Říma, tedy konstantinopolského a moskevského patriarchátu, která proběhla světovými médii v posledních letech poté, co se ukrajinskému prezidentu Petru Porošenkovi navzdory nepřízni Moskvy podařilo si na cařihradském patriarchovi konečně vymínit příslib autokefality pro ukrajinskou církev, neminula kupodivu ani českého čtenáře a o vývoji ve východní církvi byl průběžně a relativně podrobně informován.
Přesto nelze říci, že by tato kauza byla pro nezúčastněné pozorovatele zcela přehledná a ani vyjádření církevních představitelů či teologů nebývala zcela konsenzuální. Proto lze kvitovat s povděkem, že brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury přispělo k probíhající diskusi vydáním studie politologa Josefa Mlejnka, s podtitulem Křesťanství a nacionalismus v zápase o ukrajinskou autokefalitu.
Na více než dvou stovkách stránek se dr. Mlejnek z Fakulty sociálních věd UK snaží představit kořeny a jednotlivé aktéry současné ukrajinské krize. Takový úkol je jistě nelehký jak věcně, tak po metodologické stránce, a tak není překvapivé, že studie jako celek nepůsobí zcela kompaktním dojmem. Primárně je bohužel nutno konstatovat určitou metodologickou nevyrovnanost. Zatímco ve svém ranku, tedy v moderní politologii a současném vývoji na Ukrajině, je dr. Mlejnek zjevně bezpečně doma, vychází ze soudobých politologických teorií (např. z klasifikace vztahů mezi náboženstvím a nacionalismem Rogerse Brubakera), přehledně analyzuje současné zdroje sociologického i žurnalistického charakteru i vyjádření jednotlivých aktérů církevního rozkolu, v otázkách více religionistických (např. role a struktury mýtu) či filosofických (ruská identita) vychází spíše z „klasiků“ typu Mircey Eliadeho či Nikolaje Berďajeva. To přivodí čtenáři religionistické kompetence jistě pozdvižení obočí, škoda je ovšem spíše, že tak text kolísá mezi žánrem solidně analytickým a povýtce esejistickým.
Odhlédneme-li od nezbytného úvodu a závěrečného shrnutí, je kniha členěna do devíti hlavních kapitol (kterým v obsahu bohužel chybí číslování, jakkoli v korpusu textu přítomno je). Po představení metodologie, opřené zejména o příspěvek R. Brubakera, následuje poeticky nazvaná kapitola „Hagia Sofia a střet civilizací“, v níž velice volnou formou autor vykresluje genezi sofijského a vladimirovského mýtu v historické a kulturní perspektivě. Po těchto pasážích následuje hlavní část, zabývající se povahou a kulturně-politickou rolí východního, pravoslavného křesťanství. V jednotlivých kapitolách autor představuje hlavní církevní subjekty ukrajinského konfliktu, tedy Ruskou pravoslavnou církev, Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu, Ukrajinskou pravoslavnou církev Kyjevského patriarchátu, Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev, nově sjednocenou Pravoslavnou církev Ukrajiny, a hodnotí tyto subjekty zejména na základě jejich vztahu ke kyjevoruskému národnímu mýtu a požadavku ukrajinské autokefality.
Zde je text přerušen pojednáním o událostech na Majdanu (2014), které vedly k určitému promíchání karet mezi jednotlivými ukrajinskými patriarcháty, a následuje pojednání o Ukrajinské řeckokatolické církvi, jejíž role v syntéze náboženství a nacionalismu a směřování Ukrajiny jak v politice, tak v otázkách autokefality, se v českých médiích spíše pomíjela.
Knize lze kromě poctivé analýzy nejsoučasnějších pramenů přičíst k dobru rovněž určitou vyváženost, která je v politologických studiích, zejména na takto horké půdě a v období stále ještě hořícího sporu, zbožím vysoce ceněným. Autor představuje jednotlivé hráče a postoje s jejich světly i stíny a nezdá se, že by na některou misku vah přidával nespravedlivě.
Pozitivním přínosem pro českého čtenáře je také analýza kořenů současného sporu hluboko do historie svobodné Ukrajiny, tedy angažmá prezidentů Kravčuka, Kučmy, Juščenka a Janukovyče, neboť tyto souvislosti laik obtížně vyhledá. Celkově je tedy knihu možné považovat za užitečný nástroj kvalitní popularizace, který může jako jeden z doplňků pomoci zájemcům vnést trochu světla do událostí posledních let, které v českých čtenářích snad kvůli intenzivní roli Ruské federace vyvolaly tolik zájmu o Ukrajinu a ortodoxní křesťanství.
Náhledová fotografie z podpisu tomu, stvrzujícího autokefalitu ukrajinského pravoslavné církve: Wikimedia Commons.
Související příspěvky:
Rostoucí napětí mezi Moskvou a Cařihradem má dlouhou historii