Nezodpovědné chování církve Šinčchondži během pandemie bylo tak hlasitě kritizováno, až to vyvolalo podezření, že selhání církve je ze strany jejích kritiků zneužíváno k neoprávněným slovním útokům (více o této situaci zde). Nezodpovědné chování významného vůdce islámského společenství Tablíghí Džamaat v Indii mělo a má ještě vážnější důsledky: trestní stíhání, několik fyzických útoků a bezpočtu slovních výzev k násilí.
Tablíghí Džamaat je podle indoložky Dagmar Markové „čistě náboženské hnutí, které vysílá kazatele do různých oblastí Indie, aby upevňovali víru místních muslimů. Hlavní důraz klade na zbožnost, nikoli na bojovné šíření islámu. Je to zcela ortodoxní hnutí, netečné k modernímu vzdělání. Největší závažnost přičítá ortodoxní šaríci a propagaci islámské kultury. Věnuje pozornost zejména muslimům v městských centrech, kteří jsou nejvíce vystaveni vlivům jiných kultur. Neuznává však, že by islám jakkoli souvisel s moderní politikou.“[1] Hnutí založil súfijský šajch Mauláná Muhammad Iljás (1885–1944) asi roku 1926. V současnosti má mít desítky milionů členů v asi 80 zemích světa.
Islamolog a orientalista Miloš Mendel napsal, že hnutí Tablíghí Džamaat „vzniklo koncem 20. let 20. století v severozápadní Indii. Po různých lokálních peripetiích na území Indie a Pákistánu se od 70. let rozšířilo do dalších zemí jižní a jihovýchodní Asie, ale i do Maroka nebo Senegalu. Všude tam má dnes milióny stoupenců. Pováleční vůdci hnutí, jdoucí ve stopách zakladatele a duchovního inspirátora Mauláná Iljáse, nejprve získali relativně silné pozice mezi venkovským obyvatelstvem převážně muslimských států Indie a po roce 1947 především v Pákistánu. Vycházejíce z tradic mystického řádu čištíja, hlásali aktivisté Tablíghu přesné dodržování formálních projevů religiozity v souladu s učením Koránu a šarícy, neboť jen tak lze Bohu podat důkaz mravní čistoty a víry v Jeho zjevení. Členové hnutí jsou však nabádáni k výrazně pietistickému přístupu, spočívajícímu v individuálním hledání cesty k Bohu formou kontemplace, modliteb a konání dobra vůči souvěrcům.“[2]
Indické úřady obvinily Muhammada Saada Kándhlavího (*1965), pravnuka zakladatele hnutí Tablíghí Džamaat, nejprve z porušování předpisů, zakazujících shromažďování, ale nedávno přibylo i obvinění ze zavinění smrti. Kvůli tomuto obvinění mu hrozí až desetiletý trest vězení. Přestupku a zločinu se údajně dopustil organizováním semináře v polovině března v Novém Díllí. Semináře se účastnily tisíce muslimů a někteří z nich byli z Malajsie, Bangladéše a Indonésie (více zde). Počet nakažených koronavirem po semináři podle úřadů skokově stoupl, jak se někteří jeho účastníci rozjeli do svých domovů (jiní naopak zůstali v karanténě, několik jich údajně zemřelo). Indický ministr pro zdraví a rodinu prohlásil (zde), že 30 % nakažených v Indii se nakazilo právě v souvislosti s tímto seminářem. Indie v současnosti hlásí asi třináct set zemřelých, který byli nakaženi koronavirem.[3]
Obvinění muslimské misijní organizace zvedlo novou vlnu protimuslimských nálad ve společnosti, která je za vlády premiéra Narédry Módího a Indické lidové strany (BJP) stále více ovlivňována indickým nacionalismem. V nacionálně orientovaných televizích a na sociálních sítích kolují videa s protimuslimskými výzvami a záznamy útoků na muslimy. Jedna linie poplašných zpráv pracuje s myšlenkou, že koronavirus je součástí „svaté války“ muslimů proti „nevěřícím“ a že ho muslimové záměrně šíří na potraviny slinami a kašlem. Byly zaznamenány útoky na muslimské prodejce potravin a muslimští dobrovolníci, kteří roznášeli jídlo, byli napadeni a zbiti. Oběťmi šikany a útoků se údajně stali i muslimové, kteří nejsou členy Tablíghí Džamaat (více o tom zde), a dokonce i nemuslimové, kteří byli kvůli oděvu za muslimy považováni. Muslimů v Indii je téměř 200 milionů a jsou nejpočetnější indickou menšinou.
Diplomová práce Václava Červinky o hnutí Tablíghí Džamaat, obhájená roku 2012 na filosofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, je k dispozici zde.
[1] MARKOVÁ, Dagmar, „Islám v Indii“, in: VAVROUŠKOVÁ, Stanislava (ed.), Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii. Tradice a současnost, Praha: Orientální ústav Akademie věd ČR 2005, s. 142.
[2] MENDEL, Miloš, Hidžra. Náboženská emigrace v dějinách islámských zemí, Praha: Orientální ústav Akademie věd ČR 2006, s. 313.
[3] https://graphics.reuters.com/CHINA-HEALTH-MAP/0100B59S39E/index.html.
Náhledová fotografie: https://thelogicalindian.com/news/kuwait-companies-fire-indians-20865.
Související články:
Zápas mezi indickými nacionalisty a muslimy eskaluje: zde.
Další zvýšení napětí mezi náboženskými skupinami v Indii: zde.
Indický nejvyšší soud rozhodl spor hinduistů a muslimů v Ajódhji: zde.
Indie: Obnova „slavné hinduistické minulosti“ se dotýká i místních jmen: zde.
Masívne protesty za výstavbu hinduistického chrámu na mieste zdemolovanej mešity: zde.
Psali jsme v Dingiru:
Stanislava Vavroušková, Bojovný hinduismus, Dingir 6 (4), 2003, s. 128–129: zde.
téma Náboženství a politika, Dingir 6 (4), 2003: zde.
téma Náboženství a národní identita, Dingir 16 (4), 2013: zde.