Sto pět let nás letos dělí od chvíle, kdy spojenecké oddíly poprvé spatřily rozeklaná skaliska lemující pobřeží poloostrova Gallipoli, jehož půdu měly po následujících osm měsíců skrápět vlastní krví. Britský pokus odlehčit západní frontě útokem na turecké pozice byl ze strategického hlediska jistě pozoruhodný, jeho realizace ale skončila naprostým debaklem. Avšak není to pouze trpkost, co dnes zní v hlase připomínajícím onu neblahou událost. Nejen že je operace z roku 1915, která mimo jiné stála místo tehdejšího ministra námořnictva Winstona Churchilla, dodnes opředena jistou dávkou hrdosti, ale překvapivě je i s chloubou opečovávaným místem dějin obou zainteresovaných stran. Zejména Austrálie a Nový Zéland hledí na bitvu o Gallipoli s téměř náboženskou úctou, každoročně projevovanou 25. dubna.
Sociolog Gary Bouma ve své knize Australian Soul: Religion and Spirituality in Twenty-first century (Cambridge, 2006) uvádí zajímavý postřeh, který se týká právě vztahu obyvatel Austrálie a Nového Zélandu k „legendě o ANZAC“. Zde je nejprve třeba pro ujasnění zodpovědět několik otázek. Za prvé, co je ANZAC? Jde o zkratu označující Australsko-novozélandský armádní sbor (angl. Australian and New Zealand Army Corps), tedy jednotky účastnící se bojů první světové války na straně spojenců. Později byly takto označovány například i australské a novozélandské sbory bojující ve Vietnamu, ale při vyslovení slova ANZAC vytanou většině obyvatel Commonwealthu na mysli ty jednotky, které se na začátku první světové války zapojily do bojů proti Osmanské říši, jmenovitě právě do bitvy o Gallipoli.
To dává vyvstat další otázce. Čím si tento střet vydobyl místo na výsluní australských a novozélandských dějin? Je třeba si uvědomit, že oba národy byly na počátku dvacátého století jakousi periferií impéria. Obecně známý fakt, že Austrálie hrála roli „trestanecké kolonie“ spolu s její odlehlostí způsobily, že na ní bylo pohlíženo mírně z patra. Během operace v Gallipoli tvořili vojáci ANZAC, většinou řemesla neznalí dobrovolníci, jakýsi doplněk ke zkušeným Britům z 29. divize. Jejich úkolem bylo zaštítit britský úkol na Dardanelskou úžinu a částečně odvést pozornost. Namísto rychlého ovládnutí pole čekaly na nezkušené jižany dlouhé měsíce v zákopech, vzdálených jen několik kroků od pozic nepřítele. Zde se mezi vojáky nepřátelských stran vytvořila jakási gentlemanská náklonnost. Vojáci ANZAC například odmítali nosit plynové masky, jelikož považovali Turky za čestné protihráče, kteří by se k užití plynu neuchýlili. Mezi protivníky se rozvinul směnný obchod jídla a cigaret, a dokonce zde probíhaly jakési čestné souboje, duely muže proti muži, v nichž byla dodržována přesně stanovená pravidla. I přes následnou evakuaci spojeneckých sborů a celkový nezdar operace je výdrž a statečnost jednotek ANZAC dodnes příslovečnou. Byla prvním impulsem, kterým na sebe Austrálie a Nový Zéland upozornily na světové scéně.
Nyní zpět k náboženství. Podle Boumy jsou oslavy a připomínky spojené s ANZAC ukázkovým příkladem australské spirituality. Australskou společnost lze dle něj charakterizovat jako „postmoderní, sekulární a rozmanitou“. To jsou pojmy, které vystihují celkový poměr Australanů k náboženství a jsou přítomny i při popisu „legendy ANZAC“ jako náboženského fenoménu. Upomínka na hrdinnost veteránů „zahrnuje rozličné aktivity prováděné na různých místech stále se zvyšujícím počtem lidí. Konflikt, rozmanitost a nedostatek konzistence charakterizují smysl spojený s ANZAC… Legenda o ANZAC je z velké části bez hierarchie, vynucování poslušnosti a přímých nákladů“ (s. 23). V převážně sekulární společnosti jde podle Boumy o specifický projev tzv. občanského náboženství. Zajímavou skutečností dokreslující spirituální rozměr události je stoupající počet „poutníků“, kteří se každý rok vypraví na samotný poloostrov. Zde se konají pietní akce, podpořené tureckou vládou. Ta si událost připomíná zejména z důvodu aktivní účasti Mustafy Kemala, „otce“ moderního Turecka. Četba Ataturkova prohlášení adresovaného australským matkám, v němž jsou ujišťovány o respektu, jenž k jejich padlým synů Turci chovají, se stala spolu s národními a církevními hymnami součástí pietního setkání (s. 24).
Na letošních oslavách se samozřejmě podepsala skutečnost pandemie. Pořadatelé akce proto vybavili „věřící“ pokyny, dle kterých může být památka veteránů uctěna v domácím prostředí. Občané byli vybídnuti, aby se svíčkou v ruce strávili určený čas na balkóně, zápraží či místě, které uznají za vhodné a poslechli si krátký audiopřenos (zde).
Zdroje uvedeny v příspěvku. Náhledové foto: Wikipedia.
Související příspěvky:
Billy Graham a americké občanské náboženství
Heslo „Bohu důvěřujeme“ na budovách amerických škol
Buddhistický aktivista, který zpochybnil sloní bitvu v 16. století, nepůjde do vězení
Indonéský prezident v boji proti rostoucímu islamismu oživuje ideu pančasíly