O hromadné vraždě a sebevraždě náboženského společenství Svatyně lidu (v lepším, ale méně užívaném překladu: „Chrám lidu“) jsou základní informace dostupné i v prostředí českého internetu (například zde, zde nebo zde). Daleko méně je známo o založení této církve. Došlo k němu právě před 65 lety v americkém městě Indianapolis.
Pozornost médií samozřejmě přitahuje především smrt celkem více než devíti set lidí v osadě uprostřed guyanské džungle 18. listopadu 1978. Je obvykle prezentována jako něco nepochopitelného, k čemu mohlo dojít jen v důsledku „vymytí mozku“ nebo zvrácenosti „šíleného mesiáše“. Patologizace zakladatele a vůdce tohoto společenství Jima Warrena Jonese (1931–1978) je často podpírána svědectvími o jeho dětství a mládí: prý pořádal pohřby mrtvých zvířat, zabýval se často smrtí a byl celkově divný. Taková svědectví ale nejsou příliš relevantní: obdobím fascinace smrtí prochází mnoho dětí a v „divném“, chudém, neinspirativním, snad i násilném prostředí periferie vyrůstají miliony dětí. Tomuto prostředí se mladý Jim naopak dokázal obdivuhodně vzepřít. Kromě jiného to ukazuje právě církev, kterou zakládal v letech 1954 a 1955 a která 4. dubna 1955 získala svůj trvalý název „Chrám lidu“.
Založení církve předpokládá náboženský zápal. V případě Jonese měl tento náboženský zápal ovšem spíš podobu úsilí o sociální spravedlnost než úsilí o rozšíření a posílení křesťanské víry. Proto se také po celý další život křesťanství stále více vzdaloval a naopak se přibližoval politickým idejím socialismu a komunismu, případně všechny ideje spojoval do toho, co nazýval „apoštolským socialismem“. Ze všech těchto zdrojů si pak osvojil naléhavé očekávání brzkého konce našeho světa (milenialismus) a intenzivně prožívané vědomí zápasu na život a na smrt mezi silami dobra (společenské rovnosti a socialismu) a silami zla (rasové a sociální nerovnosti a kapitalismu). Tolik diskutovaná vražda a sebevražda je pak snáze pochopitelná jako důstojný odchod po uznání (dočasné) porážky v tomto vyhroceném zápase.
Samotné založení církve bylo ale velmi nadějné. I když možná už v samotném počátku se projevovalo to, co je řečeno výše: totiž že církev nebyla Jonesovi účelem, ale pouhým prostředkem k tomu, aby v chudých křesťanech a Afroameričanech vzbudil a posiloval revoluční ideje socialismu. Samozřejmě nešlo jenom o ideje, ale také o to, aby „jeho lidé“ pocítili přijetí a důstojnost v rasově smíšeném společenství a aby jeden druhému poskytoval praktickou pomoc v každodenní starosti o stravu, bydlení, ošacení a zdraví.
Velmi pravděpodobným klíčem k pochopení toho, o co Jim Warren Jones celý svůj dospělý život usiloval, je postava muže, který byl znám jako Farther Divine (asi 1877–1965), tedy „otec Divine“ nebo též „božský otec“. Tento Afroameričan také jako Jim Jones nejprve založil křesťanskou církev (v roce 1919 a v roce 1932 dostala název Hnutí mírové mise). Tím hlavním pro něj také nebyla teologie, nýbrž povznesení černého obyvatelstva Spojených států a vybudování jeho důstojnosti. Také jemu (jako zpočátku Jonesovi) se to neuvěřitelně dařilo a také on (jako Jones) se stal společenskou celebritou, s níž se ukazovali politikové a na jehož práci okázale přispívali bohatí bílí Američané. Také Father Divine budoval komunity (celkem jich jeden čas fungovalo asi 150) a také on (jako později Jones) se vžil do role nadpřirozené, božské, spasitelské bytosti. Nepřekvapí nás tedy fakt, že Jim Jones „božského otce“ navštěvoval a rok před založením vlastní církve (1954) se neúspěšně pokusil od tehdy již letitého „otce“ převzít jeho náboženský podnik.
Rozdílů mezi Jimem Jonesem a „božským otcem“ bychom našli také hodně. Ale ten největší a možná rozhodující byl v tom, že Father Divine nebyl zas až takový asketa. Užíval si ohromného bohatství (odpůrci o něm hovořili jako o „bohu v Rolls-Royce“). Mohl si to dovolit – jako Afroameričan tak sloužil svým černošským stoupencům jako motivující vzor a jako příklad úspěchu. Běloch Jim Jones takto zbohatnout vlastně „nesměl“, protože by se tím svým následovníkům a obdivovatelům odcizil. A tak můžeme spatřovat další paradox církve Chrám lidu v tom, že ji – na rozdíl od Hnutí mírové mise – přivedla ke katastrofě Jonesova tvrdošíjná a fanatická nekompromisnost nebo – chcete-li jinými slovy – opravdovost a zápal pro věc rasové a sociální spravedlnosti. Každopádně na život a na smrt.
Náhledová fotografie z Jonestownu: NBC News Archives.
Psali jsme v Dingiru:
Zdeněk Vojtíšek, Lidskou tvář sebevrahům, Dingir 11 (3), 2008, s. 74–76 a třetí strana obálky: zde.
Související články:
Jonestown před 40 lety: násilí je opravdu interaktivní: zde.
Připomenutí hromadné vraždy a sebevraždy v Jonestownu: zde.
Hrdina a padouch: dvě letošní výročí: zde.