Jak to publikoval portál Eurozprávy, francouzský prezident Emmanuel Macron se vyslovil, že Francouzi mají podle zákona právo se rouhat, kritizovat a karikovat náboženství. Odpověděl tím na ohrožení šestnáctileté studentky, která se ostře kriticky vyslovila o islámu. Označila ho za náboženství nenávisti. Od svého veřejného vystoupení čelí výhrůžkám smrtí a znásilněním. Kvůli bezpečnosti přestala chodit do školy. Na počátku února ministr vnitra oznámil, že ona a její rodina dostaly policejní ochranu.
Vyjádření nebylo samostatnou iniciativou studentky. Reagovala na homofobní urážky, které na její adresu napsal na sociální síti muslimský uživatel.
Francouzská ministryně spravedlnosti Nicole Belloubetová se vyslovila, že urážka náboženství je útokem na svobodu svědomí. Podobně u nás reagoval pražský arcibiskup Dominik Duka v reakci na dvě divadelní představení v Brně v květnu předloňského roku. V žalobě je označil za zásah do svých osobnostních práv. Jak může výrok nebo umělecký projev omezit práva a svobody někoho jiného, není jasné. Kritizované straně přece kritika nebere, a v demokratickém systému nemůže vzít, právo se hájit ani svobodu své náboženství nadále vyznávat a praktikovat. Být uražen může být oprávněné nebo neoprávněné, ale před tím zákon automaticky a v celém rozsahu nechrání. Ministryně se za svůj výrok později omluvila.
Zůstává však otevřená otázka, co je kritika a co už je hanobení, které české právo trestá. Závazný judikát vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ČR vysvětluje, co se hanobením míní. Má jít o projev, který je hrubě urážlivý a znevažující. Takový projev může mít jakoukoli formu. Jde-li o slovní projev, může jít o nadávku, ale i o jiný výrok s hrubě urážlivým a znevažujícím vyzněním. Spadá sem i takový výrok, jehož doslovné znění je samo o sobě indiferentní a jehož hrubě urážlivá a znevažující povaha vyplývá z okolností, za nichž byl pronesen.
Takže kritika náboženství jistě hanobením není. Jak je to s rouháním a karikováním, které pro francouzské poměry připustil Macron? Není to urážení? Není to znevažování? Pro srovnání, britské právo (alespoň teoreticky) trestá rouhání a definuje je jako pohrdání, urážka, hrubost nebo zesměšňování vůči Bohu, Ježíši Kristu nebo Bibli. Poněkud vágně uvádí, že rozhodující není obsah projevu, nýbrž jeho tón, styl a duch.
Pro možné posouzení francouzského postoje ve srovnání s naším můžeme poukázat na rozdíl české a francouzské politické tradice, ale nevystačíme s tím.
Za původ dnešního politického systému Francie lze pokládat Velkou francouzskou revoluci. Prohlášením práv člověka a občana z r. 1789 deklaruje (v čl. 10), že nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, omezuje to však případem, že by projev těchto názorů rušil pořádek stanovený zákonem. Subjektem tohoto a všech práv je občan nebo vůbec člověk jako jednotlivec. Revoluce však probíhala v ostrém konfliktu s církví jako institucí. Její svoboda projevu včetně její silné podpory pokusům revoluční vývoj zvrátit, byla značně omezena.
Daleko později, v období Třetí republiky se francouzskému státu podařilo zřejmě jako prvnímu v dějinách zavést zásadní oddělení občanství od vyznání. Zákonem z roku 1905 bylo zakázáno jakkoli zmiňovat konfesní příslušnosti občanů v úředních dokumentech. Matriky, sňatky či pohřby se konají civilně, aniž by se pochopitelně náboženským společnostem zabraňovalo konat své úkony a obřady. Na tomto radikálním pojetí označovaném jako laicité, doslova laickost (u nás bychom asi mluvili o sekulární koncepci) stojí tamní stát dodnes.
Československé a české konfesní právo počítá podobně jako Francie s odlukou, ta však není tak radikální, a kromě občanů chrání i náboženské organizace. Poskytuje jim dalekosáhlou míru nezávislosti a vlastně výjimek. Např. jejich podnikání má do jisté míry benevolentnější mantinely. Jejich zaměstnanci nejsou (s odvoláním na statut „duchovních“) chráněni Zákoníkem práce (262/2006 Sb.).
Tendence státu chránit a v jistém smyslu i privilegovat křesťanské církve a ostatní náboženské společnosti je reakcí na komunistický režim. Zákon 198/1993 Sb, odůvodňuje jeho protiprávnost též tím, že systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů (§ 1). Zastává se v kontrastu s diktátorským režimem nejen občanů. Používá neobvyklou formulaci „náboženské skupiny občanů“. Zřejmě však jde o náboženské organizace.
I přes špatné svědomí státu jako instituce existující v právní kontinuitě s minulým režimem zůstává otevřené, co je kritika a co rouhání a karikování, co je urážení a znevažování. Pozvolna se prosazuje liberální přístup. Demokracie, která není zároveň liberální, je ohrožena tím, že se zvrhne v režim označovaný v poslední době jako demokratura, tedy diktátorská moc řádně zvolené většiny bez ohledu na menšinu, resp. různé menšiny. Svoboda vyjádření jednotlivce pozvolna začíná převažovat nad ochranou náboženských uskupení.
V kontinentálním právním systému nemají precedenty váhu jako v systému britském a americkém. Soud, který později posuzuje podobný případ, může přihlédnout k dřívějšímu rozhodnutí za předpokladu, že nabylo právní moci. Směřování našeho systému však přece jen ukazuje rozhodnutí, jímž Krajský soud v Brně potvrdil dřívější rozsudek, že divadlo se za představení, v němž se drastickými scénami zobrazovala kritika náboženství, nemusí omlouvat.
V odůvodnění čteme, že omezení ochrany projevu na tomto základě není v demokratické společnosti nezbytné. Umělecký projev může kritizovat náboženské vyznání. „Umělecký projev používá specifické výrazové prostředky – symboliku, nadsázku. A pokud má potenciál přispívat k diskusi o otázkách veřejného zájmu, tak je právně přípustný i za cenu jisté oběti na náboženském sentimentu části věřících osob. A víra a tolerance věřících by měly být v rámci demokratické společnosti natolik pevné, aby toto unesli,“ uvedl soudce Michal Ryška.
I když respekt k náboženství obecně nebo ke konkrétnímu vyznání nelze v otevřené, svobodné společnosti vynutit, zůstane zřejmě pro jednotlivé případy otevřené, kde je hranice přípustné a snad i prospěšné kritiky a kde jde o nepřijatelné lživé znevažování náboženství, které v současnosti známe mimo jiné z útoků na islám jako celek pod záminkou existence jeho extremistických projevů. Znovu se začínají objevovat i útoky na judaismus. Takové znevažování je obecně možné odmítat, může se o tom vést polemika s respektem pro zúčastněné strany sporu a pro jejich právo vyslovit se. V krajních případech je jistě možné a snad někdy i nutné chránit právo postižených náboženství – bez ohledu na konfesi.
Článek z Eurozpráv je zde.