Vlastní nemoc mi přinesla poznání, jak nesmírnou ztrátu pro celou společnost představuje zapomenutí křesťanského hesla „memento mori“. Moje vlastní smrtelnost a nemoc, která ji připomíná, mi přinesla možnost zúčastněného pozorování reakcí plně ateistického publika i na pouhé připomenutí smrti.
Když jsem pár svým přátelům, kteří z velké většiny mají něco společného se zenem, říkal, že se moji osteoporózu buď podaří zastavit, nebo se budu muset v celkem dohledné době zabít, abych unikl bolesti, reagovali přiměřeně. Větou „život je (vulgarismus)“, či podobně. Lidé bez spirituality a boha, kteří se o tom dozvěděli, zato reagovali jako malé děti. Díky osudu jsem s nezbytností vlastní smrti i nutností euthanasie seznámen zblízka, a neděsí mě. V patnácti letech jsem měl těžký bolestivý úraz, který mi ujasnil, že umřu stejně jako zešedivím a že život má smysl jen do té doby, pokud není bolest zcela nesnesitelná. A tak jsem mohl infantilní reakce „bezvěrců“ sledovat bez emocí.
Úplně nejčastější je údiv, úžas a překvapení. Upřímný, dobře míněný, dokonce od lidí, o kterých si myslím, že mě mají rádi. „Ježišmarjá! Jak to! To je strašný! Jak je to možný?“ Prostě – reakce, jako kdybych informoval, že mám zánět dělohy. Reakce na něco nepředstavitelného, nečekaného, překvapujícího. Přitom v mých 55 letech už máme mezi vrstevníky ztráty naprosto samozřejmě. Ale společnost se ty mrtvé pokouší vytěsnit. Proto když jsou lidé nečekaně konfrontováni se skutečností, že bez ohledu na vytěsnění všichni umřem, jsou neobyčejně překvapeni.
Ale byly i reakce, které člověka spíše naštvou. Nejčastější je popření. „To není možný!“, dí obvykle takový jedinec. „Odkud máte informace o mém zdraví, že to víte lépe než já?“, odpovídám obvykle, a ten člověk se urazí. „Ale to se přece musí dát nějak zastavit!“, říkají jiní, ač nejsou lékaři a o léčbě osteoporózy a bolesti ze stlačených nervů nevědí vůbec nic. Jen odmítají přijmout neřešitelnou situaci týkající se bytí. Že vás vykradou a nechytí zloděje – to je jim uchopitelné. Přitom to, že vás vykradou, je jen pravděpodobnost, smrt je jistota.
Když si můj nadřízený se mnou začal řešit své osobní problémy, začal o mě po sociálních sítích rozhlašovat, že jsem hypochondr. I když jsem ho o zhoršujícím se zdraví jako svého šéfa informoval. A když jsem jednou na poradě měl záchvat bolesti, při kterém nabývám zelené barvy, pronesl „ha ha ha, ty jsi tak zhubnul, že buď máš ženskou, nebo nějakou smrtelnou nemoc, ha ha ha“. Nedotklo se mě to, naopak jsem byl potěšen, že můj názor na něj je správný. Když však rok po tom začal zhoubně zasahovat do mojí práce, vznikl mezi námi konflikt. Já jeho nesmrtelný výrok připomněl, a on se chudák téměř „složil“. Najednou měl čelit tomu, že hovořil o skutečné smrti, o stavu, kdy člověk není a jeho tělo se rozpadá. A tak ho to vyděsilo, že to neunesl. Padl i výrok „nedělej ze mě hyenu!“ Tím, že něco on sám řekl, z něj já dělám hyenu. Ano, to je regres do dětského myšlení.
Nejlegračnější reakcí na sdělenou skutečnost mé nemoci je smích. Starší dáma, sedmdesát, která už jí brzy sama pohlédne do tváří, vysokoškolsky vzdělaná. Když uslyšela „byl jsem na vyšetření, příští týden mi řeknou, jestli se budu muset zastřelit“, rozesmála se. Pak bylo ticho. A pak už se jen omlouvala, i když jsem jí utěšoval. Já tomu smíchu jako psycholog velmi dobře rozuměl. To byla obrana před konfrontací se smrtelností. Paní už jí tak odvykla, že v ní myšlenka vyvolala reakci popření a zpochybnění. Na vině nebyla ona, ale ti, kteří kostelní věže s nápisem memento mori vytlačili z veřejného povědomí. Naše konzumní společnost, která se nám skrýváním neradostných aspektů naší existence snaží namluvit, že si budeme konzumovat donekonečna, nám umožnila zapomenout, že umřem. Když ten fakt najednou vypluje nějakou situací na povrch, utíkáme a vyvádíme jako pětiletí. Zločin konzumerismu spočívá v tom, že jsme díky spokojenému konzumování zapomněli na ty nejzákladnější otázky našeho vlastního bytí – tedy i nebytí – a až přijde čas, budeme vyděšení a nepřipravení jak malé hloupé děti. Nejsem přítelem žádných organizovaných ideologií, světských ani náboženských. Po úpadku vlivu církví ale ze společnosti vymizel hlas připomínající smrt. Nikdo v tom církve nenahradil. A naše kultura nás proto dnes nechává zcela nepřipravené na okamžik, který nás čeká všechny, a kterému se nevyhneme.
Náhledová fotografie: V indickém Varánásí ve svaté řece Ganze vidíte, jaký konec čeká každého z nás, každý den. Naše společnost to ale vidět nechce. Foto: autor, 1996.
Sebevražda znamená stát se duchem a trpět ještě víc. Slepá ulička.
Každý se setká s aspektem Boha v podobě smrti. (BG 10.29 – Jsem Jama, vládce smrti).