Kam se poděla presumpce neviny? Veřejný obraz kauzy zneužívání v církvi

Když v roce 2002 deník Boston Globe zveřejnil informace o krytí sexuálního násilí v bostonské arcidiecézi, spustil tím celosvětovou vlnu odhalování zatajovaných případů sexuálních skandálů duchovních. Ještě před rokem se ale zdálo, že zatímco jinde skandály sexuálního zneužívání otřásají církví v základech, v postkomunistických zemích tolik pozornosti nepřitahují. Změnu přineslo v Polsku uvedení dokumentárního filmu Tylko nie mów nikomu (Nikomu to neříkej) a v Česku reportáž zpravodajství Seznam Zprávy z března loňského roku o paní Haně ze Žirovnice, která měla být v letech 1991–1996 sexuálně zneužívána knězem V. Z.

Pro internetový zpravodajský kanál Seznam Zprávy se aféra kněze V. Z. stala tématem roku. Od konce loňského března do nynějška jí věnoval 21 článků a reportáží, na nichž se podíleli nejznámější novináři pracující pro Seznam Zprávy – Jiří Kubík, Sabina Slonková, Šárka Kubátová. Celý případ nápadně připomíná případy zneužívání v Bostonské arcidiecézi, zachycené ve zmíněných reportážích deníku Boston Globe a ve filmu Spotlight: biskupové o případu zneužívání věděli řadu let, ale jediné, co udělali, je, že podezřelého kněze přesunuli do jiné farnosti. Na příkladu zpravodajství Seznam Zprávy o kauze kněze V. Z. ale chci ukázat, kam může vést, když média při zpravodajství o podezření ze spáchání trestného činu rezignují na presumpci neviny a na ochranu osobnosti podezřelého.

„Potvrzeno. Kněz zneužíval ženy“

Na základě reportáže kanálu Seznam Zprávy z března loňského roku začala policie případ kněze V. Z. šetřit. Policie a státní zástupce nakonec ve svých usneseních uvedli, že jednání kněze V. Z. by vykazovalo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavní zneužívání podle § 243 trestního zákona (terminologií dnešního zákona sexuálního nátlaku), ale skutky jsou již promlčeny.

Seznam Zprávy po vydání policejního usnesení publikovaly článek „Potvrzeno. Kněz zneužíval ženy, církev mlčela. Policie uzavřela případ ze Zvláštního vyšetřování“. V něm a v dalších článcích uvádí například že usnesení policie „potvrzuje spáchání trestných činů ze strany duchovního vůči několika ženám“ nebo že kriminalisté potvrdili, že V. Z. se „sexuálního zneužívání skutečně dopouštěl“.

Potvrzeno není ale vůbec nic. Ani to, že skutky se staly, natož pak že skutky byly trestným činem. Ani policie, ani státní zástupce nejsou oprávněni konstatovat něčí vinu – to může jen soud. Jedině v řízení před soudem jsou zachována všechna procesní práva na obhajobu a řada trestních stíhání nakonec končí zprošťujícími rozsudky. Podle judikatury Nejvyššího soudu nelze o žádném podezřelém, obviněném či obžalovaném veřejně informovat jako o pachateli trestného činu, dokud není pravomocně odsouzen:

„Jednání, kdy není respektována presumpce neviny a (s podezřelým) je zacházeno jako s pachatelem, je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Pokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom, na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. Proto je také do té doby nepřípustné ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu. O určité fyzické osobě jako o pachateli určitého trestného činu je pak přípustné informovat až po pravomocném odsuzujícím rozsudku“ (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012).

Závěry Nejvyššího soudu dále velmi důkladně rozvíjí a vysvětluje Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II.ÚS 577/13. V souvislosti s případem, kdy podezřelý byl v celostátním tisku označen jako kuplíř, ač ještě nebyl pravomocně odsouzen, se Ústavní soud vyjádřil následovně:

„Z článku je sice patrné, že trestní řízení proti stěžovateli stále neskončilo a že otázku jeho viny bude zatím soud ještě jen posuzovat, v pozadí takto podávaných informaci však lze s ohledem na zvolenou novinářskou zkratku nalézt zřetelné konstatování, že vedlejší účastník prostě byl “kuplířem”. … Závěr o vině, který se odvíjí výlučně od skutečností zveřejněných v souvislosti s neskončeným trestním řízením, resp. ze samotného faktu, že je toto řízení vedeno, nemůže obstát, neboť … zcela popírá presumpci jeho neviny. … Je faktem, že v dnešní době je každý z nás aktivním nebo pasivním příjemcem velkého rozsahu informací, které se velmi rychle šiří a které pro nedostatek času často nejsme schopni stejně rychle zpracovat a vyhodnotit. S tím ovšem souvisí velká moc, kterou mají média, když zveřejněním určité informace (zvlášť jde-li o trestný čin), byť se posléze ukáže jako nepravdivá, mohou v poměrně krátké době kohokoliv vystavit mediálnímu tlaku či mediálnímu odsouzení, jemuž tato osoba, není-li v tomto směru sama mediálně zdatná, může jen stěží čelit. Následky pro její další osobní i společenský život přitom mohou být fatální. Tento mediální tlak často nepůsobí u ostatních jen pochybnost o tom, zda této osobě mohou dále věřit, nýbrž je – s ohledem na riziko, že se obdobnému tlaku vystaví sami – nutí, aby se od ní distancovali. Uvedenému následku samozřejmě nelze zcela předejít a v určité míře bude s informacemi o trestné činnosti či trestním řízení spojen vždy. To, zda a v jakém rozsahu nastane, však může záviset od toho, jakou formou k tomuto informování dojde. Zvýšenou publicitu je nutné i v tomto smyslu akceptovat v případě osob veřejně činných, které s ní na jedné straně musí počítat, na straně druhé ale mají k dispozici mnohem účinnější prostředky (především prostor v médiích), jak na mediální tlak reagovat, a udržet si tak na své straně veřejné mínění. Jiné osoby takovéto prostředky ale zpravidla nemají, a tedy jedinou možností, jak jim může být efektivním způsobem poskytnuta ochrana, zůstává trvání na tom, aby informování o trestním řízení, které je proti nim vedeno, a související veřejná diskuse respektovaly presumpci neviny.”

Už jen pojmenování článku „Potvrzeno. Kněz zneužíval ženy“ zasahuje do práv podezřelého přinejmenším stejně, jako když v případu posuzovaném Ústavním soudem byl podezřelý celostátním deníkem označen jako kuplíř.

Zvláštní vyšetřování.

V trestním právu platí, že je-li věc promlčena, trestní stíhání nelze zahájit. Policejní orgán věc odloží a podezřelý nemá možnost se domoci toho, aby jeho věc byla projednána před soudem, a bylo tak očištěno jeho jméno. Právě proto je nepřípustné, aby o podezřelém, o jehož vině nerozhodoval soud, média referovala jako o pachateli trestného činu. Deklarací viny subjektem odlišným od soudu dochází k závažnému zásahu do základních práv podezřelého: „Jen soud rozhoduje o vině. Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“ (čl. 40 Listiny základních práv a svobod). Anonymizace uvedením iniciál je alibismem, v českobudějovické diecézi byl jen jeden kněz s iniciálami V. Z. a fakticky se o žádnou anonymizaci nejednalo.

Pokud by šlo o případ, kdy podezřelý byl přistižen, jak vykrádá banku, pak zřejmě již přípravné řízení vedené policií a státním zástupcem může vést k obtížně vyvratitelnému závěru o tom, že se čin stal. V případech sexuálního zneužívání jsme ale v úplně jiné, pro dokazování daleko méně jednoznačné situaci. Před soudem by musely být prováděny výslechy, znalecké a jiné důkazy, zazněly by argumenty obhajoby i obžaloby a teprve na základě posouzení všech těchto aspektů by soud mohl dojít jednak k závěru o tom, že čin se stal, a jednak k závěru o tom, že čin, který se stal, byl trestným činem.

Co dva právníci, to tři názory

I pokud by skutky, které jsou kladeny za vinu knězi V. Z., byly prokázány, nelze hned konstatovat, že tyto skutky byly trestným činem. Podle policejního orgánu, resp. dozorujícího státního zástupce, se kněz V. Z. měl dopustit trestného činu sexuálního nátlaku. To ale není nic jiného než názor dozorujícího státního zástupce (nebo policie, která ale v usnesení musí názor státního zástupce respektovat). Státní zástupce ani policie ale nejsou oprávněni vyslovit závěr o vině, o té rozhoduje jen soud.

Trestného činu sexuálního nátlaku se podle starého trestního zákoníku (který tento čin řadil pod pohlavní zneužívání) dopustil ten, „kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije.“ Prof. Šámal (ústavní soudce a přední český expert na trestní právo) k tomu uvádí: „Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. … Podobně při milostném poměru mezi učitelem a žákyní … zpravidla nebude naplněn znak závislosti ve smyslu tohoto ustanovení“ (Šámal, Pavel. § 242. In: Trestní zákon. 6. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 1418). Nemyslím si, že by mezi dospívající dívkou a jejím farářem byl obecně naplněn znak závislosti jako znak skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku. Dívka je závislá na svých rodičích, kteří ji vychovávají a živí, na letním táboře může být závislá na vedoucím tábora. Není ale závislá na svém faráři, který ji nevychovává, neživí ji ani o ní nijak nerozhoduje. V konkrétních případech může nastat situace, kdy kněz vystupuje jako „guru“ zneužívající svou náboženskou autoritu, nebo – jak zaznělo v reportáži Televize Seznam – kdy paní Hana ke knězi V. Z. vzhlížela jako k náhradnímu otci. To jsou ale okolnosti, které biskupům, když přijímali svědectví paní Hany, nemusely být známy a biskupové nemuseli pojmout podezření, že došlo ke spáchání trestného činu z hlediska sekulárního práva. Ani na základě policejního usnesení o odložení věci není možné učinit závěr o tom, jestli míra závislosti paní Hany na knězi V. Z. byla taková, aby mohla být naplněna skutková podstata trestného činu sexuálního nátlaku.

Nemohlo se jednat ani o trestný čin pohlavního zneužití (toho se lze dopustit jen vůči osobě mladší 15 let a paní Haně bylo v počátku zneužívání 15 let) nebo znásilnění (chyběl prvek násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí – paní Hana podle své výpovědi na faru docházela sama).

Úvaha de lege ferenda[1]

Kněz V. Z., podezřelý ze zneužívání paní Hany, nejspíš nebude jediným podezřelým, o kterém média referují jako o pachateli trestného činu, přestože nebyl pravomocně odsouzen. A zaráží mě, když média nectí judikaturu českých soudů ani vlastní etická pravidla. Podle Etického kodexu Syndikátu novinářů je novinář povinen dodržovat přísně zásadu presumpce neviny; neprokázané obvinění má být dle etického kodexu považováno za jednu z nejzávažnějších profesionálních chyb novináře.

Je dost možné, že kněz V. Z. je vinen. Zdá se to být i pravděpodobné. Nebo třeba také vinen není. Nebo je pravda někde uprostřed. Ctíme‑li zásady demokratického právního státu a moci soudní jako jedné z jeho složek, musíme také presumpci neviny podezřelého ctít alespoň natolik, že o něm nebudeme veřejně referovat jako o pachateli trestného činu, dokud nebude pravomocně odsouzen.

A v obecné rovině si kladu otázku, zda by nějakému orgánu neměla být dána kompetence z moci úřední zasahovat, pokud ze strany médií dojde k závažnému zásahu do osobnostních práv jedince. Tito lidé by sice mohli požadovat náhradu nemajetkové újmy soudní cestou, ale v naprosté většině to tak neučiní. Jsou vůči tomu, kdo jejich případ medializoval, slabší stranou a obvykle nechtějí věc ještě více rozmazávat. Vidím za tím ale zničené lidské životy, zásahy do rodin, do pověsti těch lidí, o kterých je referováno jako o pachatelích trestného činu, ač nebyli odsouzeni – tito lidé se stávají terčem, „lovnou zvěří“, stojí na pranýři a v očích veřejnosti jsou zločinci, ač neměli možnost uplatnit své základní lidské právo – hájit se před nezávislým soudem.

„Biskup Kročil nezakročil“

Je zarážející, že výkon kněžské služby byl knězi V. Z. zakázán až téměř 10 let po oznámení paní Hanou v r. 2009. Hlavní prodlení jde na vrub dnes již nežijícího biskupa Jiřího Paďoura. Toho se už nikdo nezeptá, proč léta případ neřešil. Současně ani nezjistíme, jak konkrétní bylo svědectví, které paní Hana biskupovi Paďourovi předala. V e-mailu zaslaném manželovi sestřenice paní Hany v říjnu 2015, tedy 2 měsíce před svou smrtí, biskup Paďour, který o abdikaci uvažoval již po mrtvici v r. 1998, svou nečinnost omluvil zhoršujícím se zdravotním stavem. Kladu si otázku, zda je správné ponechávat odpovědnost za řízení diecéze na vážně nemocném člověku.

Dnes již nejspíš nezjistíme, zda biskup Paďour skutečně kauzu „zametl pod koberec“ nebo ji nezvládl řešit kvůli špatnému zdravotnímu stavu či ji řešit nemohl, protože od svědků dostal nekonkrétní a neúplné informace. Ostrá kritika zpravodajství Seznam Zprávy ale prodlení vytýká zejména nástupci biskupa Paďoura Vlastimilu Kročilovi a tuto kritiku nepovažuji za objektivní. Biskup Kročil byl o kauze informován manželem sestřenice paní Hany krátce po svém ustanovení do funkce, dne 5. 10. 2015. Do zákazu výkonu kněžské služby knězi V. Z. v lednu 2019 uplynulo 3 a čtvrt roku. Podle kanonického práva (motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela) je projednání činu proti šestému přikázání spáchaného klerikem s nezletilou osobou mladší 18 let vyhrazeno vatikánské Kongregaci pro nauku víry. Proces tak zdržovala i nutnost překládat všechny listiny z češtiny do italštiny, resp. z latiny či italštiny do češtiny. Biskup Kročil záhy po obdržení informací o uvedených skutcích, 3. 11. 2015, ustanovil vyšetřovací komisi. 29. 2. 2016 oznámil kauzu kongregaci. V průběhu roku 2016 probíhalo šetření. Závěry šetření komise odeslal kongregaci dne 16. 1. 2017. 21. 11. 2017 obdržel biskup od kongregace zmocnění k zahájení trestního procesu. V následujícím roce (2018) probíhal diecézní proces, který vedl k rozhodnutí o zákazu výkonu kněžské služby (16. 1. 2019). S přihlédnutím k tomu, že se jednalo o záležitost v počátku vyšetřování starou 19 let a že část procesu probíhala ve Vatikánu, část v Českých Budějovicích, vnímám proces jako sice poměrně dlouhý, ale ne výrazně nepřiměřený. Od zadržení Davida Ratha in flagranti s milióny v krabici od vína (2012) do pravomocného odsouzení (2019) uplynulo 7 let, a přitom se jednalo o čerstvou záležitost řešenou výhradně tuzemskými orgány.

V roce 2015, kdy se Vlastimil Kročil ujmul biskupského úřadu, začala platit směrnice České biskupské konference a řeholních představených pro případy sexuálního zneužívání, podle které má po přijetí oznámení o spáchání jednání proti šestému přikázání spáchaného klerikem vůči nezletilé osobě provést biskupem pověřená osoba úvodní šetření. To by mělo trvat pouze několik dnů. Biskup na základě výsledků tohoto úvodního šetření rozhodne, zda považuje nařčení za hodnověrné. Pokud ano, má biskup

a) předběžným opatřením knězi neprodleně zakázat výkon kněžské služby, aby tak vyloučil možnost pokračovat v jednání, které je podezřelému kladeno na vinu;

b) pokud je záležitost postihována zároveň i sekulárním právem, podat trestní oznámení i pokud je věc promlčená;

c) oznámit záležitost Kongregaci pro nauku víry a přiložit důkazy získané během šetření a své vyjádření.

Nevím, jaké byly závěry předběžného šetření, ale když biskup kauzu předal Kongregaci pro nauku víry, pravděpodobně nařčení za hodnověrné považoval. Když současně knězi předběžným opatřením nezakázal výkon kněžské služby, odchýlil se tak od postupu daného směrnicí. Předběžné šetření také trvalo déle než „několik dnů“. Biskup se s věcí seznámil v době, kdy již šlo o 19 let starou záležitost. Stál před dilematem – buď kněze okamžitě odstavit předběžným opatřením, nebo nejprve provést důkladné šetření celé záležitosti a až pak, na základě jeho výsledků, zasáhnout. Přiznávám se, že kdybych sám tehdy byl na místě biskupa a rozhodoval se, jak postupovat, nejspíš bych si položil otázku: Když už to čekalo 19 let, co teď zachrání okamžitý zásah? Ať se nejprve věc důkladně vyšetří. Jde-li o tak starou věc, není lepší počkat na její důkladné prošetření než zbrkle zasahovat předběžným opatřením, které může také způsobit křivdy? Zvlášť za situace, kdy se jednalo o oblíbeného kněze, na kterého měl biskup množství pozitivních ohlasů? To je patrné např. z nesouhlasné reakce místního starostymístostarosty na odvolání faráře V. Z. v lednu 2019. Podle směrnice měl ihned zasáhnout. Ale směrnice také ukládá za všech okolností podat trestní oznámení, a přesto je dnes kardinálu Dukovi vyčítáno, že v jiném případě trestní oznámení podal, ač s tím oběti nesouhlasily. Ano, asi by i přesto bylo správnější předběžné opatření okamžitě uplatnit, jak se to u nových případů již děje. Na tomto místě si dovolím propůjčit jednu větu z již zmíněného filmu Spotlight: „Občas je snadné zapomenout na to, že většinu času tápeme ve tmě. A pak je najednou světlo a všichni se začnou obviňovat.“

Biskupovi je také vyčítáno, že nepodal trestní oznámení. Oznamovací povinnost mohla vzniknout buď na základě sekulárního práva, nebo na základě kanonického práva. Oznamovací povinnost podle světského práva nevznikla, protože oznamovací povinnost podle § 368 trestního zákoníku se na sexuální trestné činy nevztahuje. Patrně nevznikla ani oznamovací povinnost podle církevního práva, protože ta vzniká, pouze jeví-li se skutky být trestným činem podle sekulárního práva, jak vysvětluji výše. Pokud by paní Hana chtěla, aby věc byla předána policii, předpokládám, že by ji policii předala ona sama nebo manžel její sestřenice, který se ve věci angažoval.

Veritas liberabit vos[2]

Práce investigativních novinářů si vážím a doufám, že když poukazuji na to, že i člověk podezřelý z tak závažných činů má svá práva, která je třeba ctít, nebude to pochopeno tak, že chci chránit spíše zneužívající než jejich oběti. Média sehrála pozitivní roli v tom, že pomohla přimět církev a celou společnost více záležitosti týkající se sexuálního zneužívání řešit a mluvit o nich. Připomínají nám, že právě mlčení napáchalo nejvíce škody. Je potřeba ukázat, že takové činy nesmí být ututlávány a nesmí nikomu projít. Možná, že i díky jejich práci se ze sexuálních afér stane potřebný „budíček“, který církev potřebuje slyšet, aby ji probudil a povzbudil ke změně anachronických struktur. Uvědomění si nemoci je první krok k uzdravení. Přesto, i novinařina má svá pravidla, která je potřeba dodržovat.

Náhledový obrázek: Seznam Zprávy: zde.

[1] „De lege ferenda“ (podle budoucího zákona) označuje představy o právu, jaké by mělo do budoucna být, co by jako zákon mělo platit.

[2] Pravda vás vysvobodí. (Bible, Jan 8,32).

Psali jsme v Dingiru:

Zdeněk Vojtíšek: Charisma a zneužívání. Dingir. 2012 (3). s. 74–77: (zde).

Související příspěvky:

Změna pravidel svědků Jehovových v případech obvinění ze zneužívání dětí.

Sogjal Rinpočhe: konec jedné iluze?

L´Arche International: Jean Vanier sexuálně zneužil šest žen.

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments
Jakub
Jakub
23. 5. 2021 16:56

Je docela smutné, že Dingir se více nevěnuje odhalování sexuálních skandálů v Katolické církvi, a namísto toho zveřejňuje takovéhle články

honza
honza
15. 3. 2020 15:06

Zrušit celou tu instituci, co s tím.