Nová knížka profesora Zdeňka Nešpora představuje první ucelené pojednání o shodách a rozdílech v religiozitě a spiritualitě české a slovenské společnosti současné doby. Autor, vybavený dvojí odbornou kompetencí v historii a sociologii náboženství, v jednotlivých kapitolách popisuje dějinné a společenské okolnosti, vytvářející svébytnou situaci dvou sousedních a mnohostranně vzájemně provázaných zemí, spojených v minulosti v jednu politickou entitu, která se však (opakovaně) ukázala jako neudržitelná.
I přes dvojí rozpad česko-slovenského soustátí zůstávají mezi Čechy a Slováky četné osobní, kulturní a další vazby. Naproti tomu typické a většinové postoje vůči víře, církvi, náboženství, spiritualitě, religiozitě a souvisejícím záležitostem jsou v obou zemích nápadně odlišné. A to nejen z hlediska aktuálního stavu, ale také z hlediska vývojového trendu, jak je zřejmé například z více méně opačného směřování české a slovenské společnosti ve vztahu k etablovaným církvím (a jejich místu ve veřejném prostoru) od sametové revoluce (respektive od rozpadu federace roku 1993) po současnost.
V jednotlivých kapitolách (zaměřených například na přítomnost náboženství ve školství, na působení kaplanů, na legislativní rámec působení církví a náboženských společností, na vliv církví ve sdělovacích prostředcích a také v politice, na způsoby financování provozu církví atd.) Nešpor ukazuje pozoruhodné a nanejvýš poučné shody a rozdíly mezi českou a slovenskou situací.
Nešporova práce je první svého druhu a její badatelský přínos je nesporný a veliký. Navíc ji vhodně doplňuje ilustrativní výtah z více než dvaceti hloubkových rozhovorů s představiteli českých a slovenských církví.
V některých kapitolách se zdá, že proporce mezi pojednáním české a slovenské situace kolísá, někde je zhruba padesát procent prostoru věnováno české situaci a poté přibližně stejný prostor zabírá analogické probírání téže problematiky v situaci slovenské, jinde ale poměr není 1:1. Částečně je to jistě tím, že v některých oblastech prostě nejsou pro slovenskou situaci spolehlivá data.
Autor se vyjadřuje srozumitelným jazykem, jen tu a tam formuluje přece jen příliš složitá sousloví a dlouhá souvětí, občas doplněná vsuvkami, vloženými větami a dalšími upřesněními, která do jisté míry ztěžují četbu.
Domnívám se, že pasáže v úvodních a v závěrečných kapitolách, ve kterých autor nejen popisuje, jak se věci mají, ale navrhuje také možnosti výkladu, proč je to tak, jak to je, patří k nejsilnějším a nejpřínosnějším pasážím celé práce. Každý čtenář této knihy bude přirozeně od začátku do konce pronásledován neodbytnou otázkou „čím to je“. Tedy, proč je mezi českou a slovenskou společností tak velký rozdíl ve vztahu k víře, církvi a náboženství.
V úvodní a v závěrečné části práce se mu dostane dílčí odpovědi, a to je dobře. Nešpor zároveň zachoval vědeckou kázeň a spíš než spekulaci o příčinách se věnuje mapování jevu, tedy anatomii rozdílu mezi českou a slovenskou religiozitou. Díky této monografii bude čtenář daleko lépe informován o povaze, míře a rozsahu tohoto rozdílu. Získá tak veškeré předpoklady a relevantní informace k zásadnímu zamyšlení nad možnými příčinami tohoto rozdílu.
Zdeněk R. Nešpor: Česká a slovenská religiozita po rozpadu společného státu. Náboženství Dioskúrů. Karolinum, Praha, 2020, 198 stran.
Související příspěvky:
Buduj mindfulness, posílíš kapitalismus
Jubilejní sborník k postě Luboše Kropáčka