Tuaregové jsou hrdí a svobodní saharští kočovníci obvykle odění do volných modrých (méně často žlutých, bílých či zelených) dželábií s černým či bílým turbanem. Jejich nejdůležitějším poznávacím znamením je na krku zavěšený tuarežský kříž a meč nebo delší dýka. Jsou to mimořádně zajímaví lidé s fascinujícím (značně dobrodružným) dějinným příběhem a vyznávaným náboženstvím.
Tuaregové a současný islám
Dnes je většina Tuaregů muslimského vyznání, ovšem vzhledem k odlehlosti jejich území žijí velmi často mimo dosah mešit, jejich víra je spíše niterná a neklade důraz na formální dodržování muslimských povinností běžných v „zabydleném“ území. Zatímco v celém islámském zeměpásu jsme dnes a denně vídali muslimy při modlitbách na všech myslitelných místech, Tuaregy jsme za několik týdnů pobytu s nimi v poušti severně od Timbuktu ani jedinkrát při modlitbě neviděli. Mohlo to být tím, že k modlitbě odcházeli na odlehlejší místa (jaksi do soukromí) nebo se zkrátka k Bohu obrací každý sám ve svém nitru. Přestože jsou Tuaregové poutníky, své saharské území neopouštějí a pouť do Mekky (nebo alespoň touha po pouti) u nich není běžně zažitá. Přehnanou almužnu nebo pohostinnost k cizím poutníkům Tuaregové rovněž nepěstují, na rozdíl např. od súdánských muslimů, kteří nám předvedli skutečně mimořádnou ukázku pohostinnosti a pomoci na cestě.
V Timbuktu a jeho okolí také odedávna kvetla islámská mystika, která podle mnohých arabistů ovlivnila podobu muslimské víry Tuaregů. Není se čemu divit, vždyť v souladu s výpovědí židovské Tóry je kočovný život v pustině tím nejpříhodnějším pro člověka, který se celým svým srdcem, celou svou bytostí spoléhá (a v poušti musí spoléhat) na Boha. Tuaregové obývají rozlehlé oblasti Sahary, kde se poutník nemůže spolehnout na nic jiného, než na Nejvyššího a své navigační schopnosti. Za hlavní tuarežská města (i když slovo město, tak jak tento pojem chápeme my, je silně zavádějící) jsou považována malijské Timbuktu a nigerský Agadez. Obě města byla v minulosti významnými centry islámské vzdělanosti.
Mnozí evropští arabisté označují všechny Tuaregy souhrnně za muslimy, ovšem to je typická evropská chyba, kdy se snažíme všechno vtěsnat do logické, a pokud možno jednoduché definice. Tuaregové jsou etnikem, jež se dělí na mnohé klany a liší se např. barvou pleti, oděvem, zvyky a někdy také vyznávanou vírou. Tuaregové nejsou jednoduše zaškatulkovatelným černobílým fenoménem, jak bychom si to často v Evropě v našich akademických kancelářích představovali. K tomu je nutné připustit, že klany na samém jižním okraji Sahelského pásu jsou silně ovlivňovány západoafrickým vodunem a tradičními subsaharskými kulty. Tuaregové rozhodně nejsou výkladní skříní krystalicky čistého islámu, ovšem jejich poutnická niterná víra je mému srdci mimořádně blízká. Lze potvrdit, že většina Tuaregů dnes vyznává islám, ovšem existuje křesťanská minorita (v severních územích) i rozmanité synkreze na nejjižnějším území v Burkině Faso, Nigeru a Nigérii. A co je nejdůležitější, do hlavy konkrétním osobám nikdo nevidí – vnější konformita nemusí odrážet vnitřní přesvědčení.
Tuaregové a křesťanství
Před expanzí islámu byly mnohé tuarežské klany po staletí křesťanského vyznání. Někteří odborníci se domnívají, že tuarežský kříž je původně křesťanský kříž doplněný o některé berberské motivy. Jiní odborníci ovšem replikují a hájí tezi, podle které tuarežský kříž nemá s křížem křesťanským nic společného; jejich teze o vzniku tuarežského kříže jsou založeny na legendárních příbězích z dávné minulosti. Na každý pád existuje více příběhů (pro nás teorií) o genezi motivu kříže a musíme přiznat, že nemáme relevantní prameny, které by některou z nich mohly definitivně potvrdit. V otázce tuarežského křesťanství v před-islámském období je diskurz značně polarizován: jeden tábor hájí křesťanskou minulost Tuaregů, druhý tábor tvrdí, že ji nelze prokázat a křesťany patrně nikdy nebyli. Po rozhovorech s Tuaregy a studiu dostupných mimotuarežských pramenů hájíme tezi, podle které byli mnozí Tuaregové po staletí křesťany (menšina stále zůstává) a podle mého soukromého názoru, podepřeného procestováním celé Afriky a studiem tamních náboženství a kultů, se v případě tuarežského kříže skutečně jedná o přímou návaznost na křesťanský kříž. Symbol se po přijetí islámu nemohl jednoduše změnit, neboť již vyjadřoval obecně etablovanou a uznávanou příslušnost k etniku v mnoha zemích po celé Sahaře a dokonce i jižně odtud.
Tuarežské kříže mají několik tradičních podob (celkem dokonce více než dvacet, vztahujících se ke konkrétním oblastem a klanům), přičemž jedna z používaných variant je klasický rovnoramenný kříž (který nosí například křesťané v Etiopii) s drobnými ozdobami na vrcholcích ramen. Tento kříž slouží kromě jasného vyjádření příslušnosti k Tuaregům také jako cestovní pas, neboť žádný pohraničník si nedovolí Tuarega s příslušným tuarežským křížem nepustit přes hranice na území Sahary, a to hovoříme o území rozsáhlém jako celé Evropa, pokrývající Mali, Niger, jižní oblasti Alžírska a Lybie, část Mauretánie, Burkiny Faso a Nigérie. Tuaregy jsem ovšem potkal i mimo toto výsostně tuarežské území. Respekt, úcta a také obavy z tohoto svobodného kmene, který v situaci ohrožení svobody neváhá použít jakékoli násilné prostředky k jejímu uchování, stále zajišťují volný pohyb Tuaregů po více než polovině Saharské pouště bez pasu. Sami jsme v saharských zemích několikrát procházeli typickou několikahodinovou celní šikanou, zatímco přišli dva Tuaregové, vojáci a celníci se stáhli stranou a Tuaregové volně prošli se svými velbloudy a pokračovali bez jakéhokoli papírování dál.
Tuaregové a jejich berberské polyteistické kořeny
Tuaregové mají berberské kořeny – Berbeři se po Sahaře prokazatelně pohybovali nejméně od 7. tis. př. n. l., až byli někteří arabskou expanzí zatlačeni do jižních velmi nevlídných a pustých oblastí Sahary, a právě tehdy se formovala kmenová společenství Tuaregů. Původ Tuaregů bývá odvozován od královny Tin Hanan, která žila na přelomu 4. a 5. stol., jejíž impozantní hrobka v Abalesse v Alžírsku se dochovala do dnešních dnů. Připomeňme, že v té době v oblasti dnešního severního Alžírska mimořádně kvetla křesťanská teologie – vzpomeňme alespoň na staršího Tertuliána a královnina současníka sv. Augustina. Později Arabové nazývali Tuaregy „pouštními křesťany“.
V předkřesťanské době bylo možné Berbery (z nichž se později Tuaregové zformovali) označit za polyteisty, jejichž tradiční z generace na generaci předávanou víru, patrně vystavěnou na kultu předků (kde byla přítomna víra v posmrtný život), ovlivňovalo také židovství, v nemalé míře staroegyptské náboženství, z druhé strany pyrenejské megalitické kulty a později římský kult a rozmanité helénské náboženské představy. Není divu, vždyť Tuaregové se pohybovali po rozsáhlém území Sahary, kontrolovali významné obchodní stezky a oázy a převáželi zboží po celé severní Africe. Berbeři na Sahaře v předřímském období prokazatelně stavěli zesnulým králům pyramidové hrobky výšky 10 až 30 metrů. Známé jsou dochované pyramidové hrobky v Alžírsku a Mauretánii. Svatý Augustin na přelomu 4. a 5. stol. napsal, že někteří polyteističtí Berbeři uctívají skály, což by odpovídalo vlivu megalitického kultu rozšířeného ve středomoří, který ze severu Berbery ovlivňoval.
Hlavní město Tuaregů: legendární Timbuktu
Timbuktu existuje jako významné město na křižovatce důležitých karavan nejméně tisíc let, ovšem osídlené bylo již dávno předtím. Timbuktu je živoucí legenda díky své izolovanosti, nedostupnosti, hrdosti, unikátní sahelské architektuře a kulturnímu mixu, který na křižovatce obchodních karavan prolínáním jejich domovských kultur a náboženství vznikl. V Timbuktu je několik unikátních, mimořádně starých a krásných hliněných mešit a hliněné domky rozeseté v písku kolem tržiště, kde najdete Tuaregy, malijské Bambary a Fulby, mauretánské a alžírské Berbery i Araby, několik větších rodin původem (a stále také vzhledem) ze střední Asie i příslušníky nigerských a čadských kmenů.
V Timbuktu byla ve středověku vyhlášená islámská madrasa, která lákala vzdělance z celého islámského světa. Díky tomu město nasálo spoustu kulturních zajímavostí, které jsou naroubované na černou africkou kulturu prolamující se do Timbuktu z jihu. Dále na východ po jižním okraji islámského zeměpásu se nachází další významné město spjaté s Tuaregy, a sice nigerský Agadez (což znamená v tuarežském jazyce tamašek „tržiště“). Město je velmi podobné malijskému Timbuktu a bylo rovněž významnou křižovatkou karavan, přesto tam poutník ucítí kulturní posun směrem k centrální Africe. Právě území mezi Timbuktu a Agadezem a rozsáhlá část Sahary severně od těchto měst včetně jižního Alžírska a Libye jsou považovány za tradiční území Tuaregů. V severních oblastech Mali a Nigeru se poutník ocitá na výsostném území Tuaregů a v Mali nebo Nigeru již de facto není. Tuaregové toto rozsáhlé území považují za své, a to včetně měst Agadezu a Timbuktu, u nichž často dochází k ozbrojeným konfliktům mezi Tuaregy a vládními vojsky.
Náhledový obrázek: Smlouvání o ceně pronájmu velbloudů.
Fotografie: autor.
Psali jsme v Dingiru:
téma 4/2015: Náboženství v současné Africe
Související příspěvky:
Prolistovat si devět století starý Korán? V Mauretánii můžete.
Djenné: pohádková tvář islámu i unikátní synkreze se západoafrickým vodunem
Slyšel jsem a nebo někde četl, že Tuaregové se považují za přímé potomky Atlanťanů. O to více to může být pravda, když teď poslední archeologické nálezy dokazují, že Atlantida ležela na území Afriky. Tak zvané “Oko Afriky” I když to tenkrát tam úplně jinak vypadalo. Sahara byla kvetoucí, zelenou zahradou. Můžete o tom něco napsat. Děkuji.