Recenze knihy Miroslava Volfa Flourishing: Why We Need Religion in a Globalized World, New Haven, Yale University Press, 2017.
Ve dnech 11. až 13. února se v Praze koná Evangelikální fórum na téma Víra v rozdělené společnosti. Hlavním řečníkem této konference je chorvatsko-americký teolog Miroslav Volf, jehož kniha Odmítnout nebo obejmout byla vyhlášena jednou ze sta nejvýznamnějších knih 20. století, jak uvádí organizátoři v pozvánce na fórum (zde). Autor se ve svých dílech opakovaně zabývá otázkou mezináboženských vztahů a vlivem náboženství na mezilidské vztahy jako takové. Nejaktuálnější dílo Miroslava Volfa, které se k tomuto tématu váže, je publikace Flourishing: Why We Need Religion in a Globalized World z roku 2017.
Kniha se dělí na dvě části. Ta první představuje dvě strany pomyslné barikády – globalizaci a světová náboženství. Volf se zaměřuje na výzvy, které tato kombinace oběma stranám přináší. Globalizaci vnímá jako dlouhodobý proces. Za základní pnutí mezi globalizací a náboženstvími M. Volf považuje skutečnost, že globalizace se cele soustředí na “běžný život” (ordinary life), zatímco náboženstvím jde o spojení s transcendentnem, z kterého vychází pravé lidství, solidarita překračující hranice sociálních a politických skupin i globální blaho. (s. 50) V konfrontaci s globalizací vyvstávají pro náboženství dvě důležité oblasti, které odhalují případné chybné fungování náboženství (malfunctions): vztah ke státním a politickým útvarům; vztah k ekonomice.
Druhá část knihy se zaměřuje na to, co M. Volf považuje za možný a žádoucí cíl společného snažení – politický pluralismus zahrnující náboženský exkluzivismus. Za extrémně nesnášenlivá považuje abrahámovská náboženství, zejména křesťanství a islám. Vše podstatné lze obsáhnout ve třech otázkách: Jsou příslušníci světových náboženství schopni přijímat jedny druhé, navzdory tomu, že s nimi zásadně nesouhlasí? Mohou světová náboženství zastávat náboženskou svobodu i pro nevěřící a přijmout pluralitní demokracii? Je možné, aby pluralitní demokracie byla “religion friendly”? (s. 102)
Náboženskou svobodu hájí odkazem na odpovědnost každého jednotlivce reagovat na svrchované transcendentní volání. (s. 112) Každý hájí tuto svobodu pro sebe. Je však plně konzistentní se světovými náboženstvími tuto svobodu dopřát i druhým. Zlaté pravidlo říká: vydávej druhým svědectví o poznané pravdě tak, jak chceš, aby druzí tobě vydávali svědectví o jimi poznané pravdě. (s. 117) Volf svobodu rozpracovává do úlohy respektu. U jiného náboženství můžeme nejprve respektovat integritu, dále můžeme vyjádřit respekt poctivým kritickým zkoumáním učení či dokonce ochotou vidět pozitivní morální vliv. (do strany 125)
Další velkou otázkou na cestě ke svému cíli Volf spatřuje v tom, zda je náboženský exkluzivismus slučitelný s politickým pluralismem. Fenomén studuje na případu křesťanství, které je po většinu své historie výrazně exkluzivní. Přesto se pluralitní demokracie zrodila na půdě křesťanství, a to za aktivního přispění výrazných teologicky exkluzivních osobností, jako byl např. Roger Williams. Teoreticky i prakticky tak Volf argumentuje, že náboženští exkluzivisté mohou být pro pokojné soužití velmi přínosní.
Poslední etapu jeho knihy a zároveň poslední kapitolu lze shrnout takto: Globalizace má své silné systémové nástroje podporující mír – distribuce politické moci, vládu práva i na mezinárodní úrovni, společný trh. Morální řád obsažený v globalizaci však redukuje vzájemnou solidaritu a podporuje bezmeznou spotřebu. Protože ke křivdám dochází, svět potřebuje smíření. To však sama globalizace nepřináší. Tak se ukazuje, že jak globalizace, tak i náboženství jsou zároveň zdrojem konfliktů i mírového soužití. A Volf zde připomíná své pojetí procesu smíření, jak jej známe z knih Odmítnout nebo obejmout (1996), Free of Charge (2005), nebo The End of Memory (2006).
S pomocí Th. Hobbese, I. Kanta, sociologa Davida Martina a konkrétních historických faktů nakonec dochází k tvrzení: „Jednoznačně nejvýznamnější faktor určující, zda se náboženství zapojí do násilí, je tento: míra identifikace náboženství s politickým projektem a propojení s nositeli usilujícími o realizaci tohoto projektu.“ (s. 189) Globalizace tak přináší náboženstvím mimořádnou příležitost, aby se vrátila ke své podstatě ve chvíli, kdy se oddělí od sepjetí s konkrétní politickou mocí. V závěrečném odstavci pak M. Volf představuje vizi, v níž se instituční nástroje globalizace spojí s možnými náboženskými zdroji smíření, to vše ve prospěch pokojného globálního soužití. To může být účinná prevence i obrana proti násilí.
Co lze knize vytknout? Očima českého čtenáře zanedbává tu skupinu obyvatelstva, která se považuje za ateisty či agnostiky. To je však z globálního hlediska pochopitelné, Volf knihu nepíše pro českého čtenáře. Jinou výtkou může být, že se nijak nezabývá postojem římsko-katolické církve k oddělení církve od politického vlivu. Přitom právě v této oblasti dochází k velmi kategorickému závěru, viz citát ze strany 189.
Náhledová fotografie: Snímek z přednášky Miroslava Volfa na téma recenzované knihy v rámci projektu Google Talks (dostupné na Youtube).
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 1/2019: Současný evangelikalismus (obsah a vybrané články zde)
Související příspěvky:
Buduj mindfulness, posílíš kapitalismus
Jubilejní sborník k poctě Luboše Kropáčka
Slovník nekatolických osobností