Buduj mindfulness, posílíš kapitalismus

Buduj mindfulness, posílíš kapitalismus

Recenze knihy McMindfulness: How Mindfulness Became the New Capitalist Spirituality, Ronald E. Purser, New York: Repeater Books, 2019.

V létě 2019 vyšla kniha McMindfulness: How Mindfulness Became the New Capitalist Spirituality, jejíž podnázev by se mohl přeložit jako „jak se mindfulness stal novou spiritualitou kapitalismu“. Tato monografie Ronalda E. Pursera, amerického profesora managementu a praktikujícího buddhisty v jedné osobě, vzbudila velkou pozornost pro svůj kritický tón a nekompromisní postoj k jinak populárnímu hnutí mindfulness, které se pomocí meditačních a dechových technik zaměřuje na redukování stresu, zlepšení koncentrace, „žití v přítomnosti“ a zvládání emocí (do češtiny se mindfulness převážně překládá jako „všímavost“).

Kniha se snaží dokázat, že současná podoba mindfulness skvěle doplňuje neoliberalismus americké společnosti a stává se tak jeho součástí, jeho pomocníkem v oblasti duševní péče o tímto systémem zdeptané a uštvané lidi. Mindfulness se tak de facto přímo spolupodílí na kapitalistickém modu operandi „vykořisťování“ a vytváření společenské nerovnosti. Tento stav Purser počítá od roku 1979, kdy zakladatel současného chápání mindfulness, lékař Jon Kabat-Zinn, vyvinul a proslavil metodu MBSR (midfulness-based stress reduction).

Úhlavní kritika celé knihy, která je sice nosná, ale místy se až neúnosně repetitivně line celou knihou, by se dala shrnout takto: Mindfulness navzdory své deklaraci, není žádnou revoluční technikou. Právě naopak, jedná se o adaptivní strategii, která kvituje stávající neoliberální status quo.

Mindfulness se totiž rozhodl úplně přehlížet sociální, politické či ekonomické aspekty lidského neštěstí a vnímá tak negativní emoce či stres veskrze privatizovaným pohledem. Stává se spiritualitou neoliberalismu, neboť nutí hledat chybu pouze v člověku samotném, nikoli v možných nepříznivých okolnostech. Svými metodami tak mindfulness sice uvolňuje v lidech stres, ovšem bez kritické reflexe příčin tohoto stresu.

Mindfulness se tak dle Pursera stal nástroj seberegulace a sebeoptimalizace, která umlčuje negativní emoce i kritiku a v důsledku vede jen k větší disciplíně a konformitě. A tak místo aby mindfulness mohl nabídnout skutečné prozření ohledně příčin stresu a neštěstí, tj. neoliberální koncept společenského uspořádání, pomocí meditací „fetišizuje“ přítomný okamžik a utvrzuje své participanty v setrvání v tomto systému. Místo léku nabízí pouze tišící prostředky zaobalené do nereálných slibů o štěstí, které je podle Pursera v americké společnosti možné pouze za cenu naprosté sobeckosti a „sociální anestezie“.

Přes všechna důležitá sdělení, která v knize zazní, je na místě zastavit se nad pár problematickými body. Zaprvé má autor tendenci vnímat buddhismus v jeho idealizované podobě jako revoluční transformační sílu (s. 81) a z této pozice mindfulness kritizovat. Tento obraz je ovšem naivní, jelikož náboženství nemají žádnou „pravou esenci“, které by mohla dostát, vždy jsou ovlivněna kulturním prostředím, ve kterém vznikla nebo do kterého doputovala. Proto by úplně stejnou kritiku odklonu od „pravé podstaty“ mohl vést vůči každému náboženskému společenství, které se následně ujalo ve většinové společnosti. Tato kritika by snad obstála, pokud by byla kritikou „zevnitř“ náboženské tradice (psal by jí Purser-buddhista), ovšem nikoli jakožto kritika akademická (za kterou ji Purser vydává).

Obdobně je úplně v pořádku domýšlet a kritizovat učení mindfulness, avšak není spravedlivé obviňovat mindfulness z adaptační strategie bez kontextu, neboť taková kritika by se mohla aplikovat na celou současnou alternativní spiritualitu. Ta, stejně jako mindfulness, odpovídá především hodnotám naší společnosti – je spíše individualistická, materialistická, opírající se o ty vědecké výsledky, které se jí hodí, respektující jedinečnost jednotlivce snažíc se tvářit neinstitucionalizovaně, demokraticky, genderově a rasově inkluzivně.

A tak největším nedostatkem celé knihy je její nekontextuálnost – pro neustále se opakující kritiku neoliberalismu téměř zapadne, jak se mindfulness stala neoliberální spiritualitou, navzdory podnadpisu celé knihy. Inspirace, motivy a návaznost na dřívější hnutí transcendentalismu, teosofie či vztah se současnou spiritualitou jsou zmíněny jen letmo, neuspokojivě. Obdobně ani jinak zajímavá analogie s hnutím Transcendentální meditace není hlouběji propracována. Historie samotného hnutí mindfulness pak absentuje úplně.

Shrnuto, kniha je dobrým kritikem neoliberalismu a některých technik mindfulness, hlubší pochopení tohoto fenoménu či snahu o porozumění jeho strategiím však čtenář v knize, bohužel, nenalezne.

Dingir 3/2019Psali jsme v Dingiru:

Mezi americkým zenem a McMindfulness: Buddhistická meditace bez buddhismu (Šimon Grimmich), Dingir 22 (3), 2019, str. 92 95.

Související články:

Příručka všímavosti (Ivan Štampach).



1
Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Fráňa Drtikol Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Fráňa Drtikol
Host
Fráňa Drtikol

Zdravím Srdečně.
No a kde jinde by jste chtěli hledat chybu než v sobě 😉

Díky za objasnění <3