ČÁST 2.: NÁBOŽENSKÉ OKOUZLENÍ
Náboženský šok má podle mého soudu tři elementární fáze: otřes, okouzlení, znechucení. Náboženskému otřesu a roztříštění mylného předporozumění jsme se věnovali v předešlé epizodě. V této části se blíže podíváme na náboženské okouzlení.
Náboženské okouzlení – vzhůru do oblak s duchovní hyenou v zádech
V oblasti náboženského okouzlení je určitou královnou mezi zeměmi Indie. Sám jsem v Indii měsíce meditoval v buddhistických klášterech, chvilku pobyl také v hinduistickém ášramu a často sdílel dýmku s hinduistickými svatými muži (sádhuy), abych s nimi rozprávěl o Božích tajemstvích. Na jiných kontinentech jsem se účastnil obřadů voodoo, všech myslitelných bohoslužeb i nejrůznějších (z mého pohledu) náboženských šíleností. Ačkoli jsem dnes již řadu let milovníkem křesťanské teologie, stále také zůstávám milovníkem religionistiky a náboženské plurality i zastáncem plodného mezináboženského dialogu, a proto byly všechny tyto pobyty mimořádně inspirativní. Potkal jsem skvělé lidi z celého světa a na týdny náboženského okouzlení rád vzpomínám.
Při náboženském okouzlení je člověk často „bezhlavě zamilován“ do exoticky působící nauky, která mu připadá jako „ta jediná pravá“. V tomto okouzlení je cestovatel schopen zapomenout na celý dosavadní život, odevzdat všechno majiteli ášramu, školy, sekty nebo církve a plnit naprosto iracionální úkoly. Náboženské okouzlení je subjektivně velmi krásné, osvobozující, povznášející, stejně jako nebezpečné, neboť cestovatel je v tu chvíli zneužitelný jako málokdy jindy. Stavu okouzlení velmi často zneužívají darební guruové, vychytralí vůdci a prohnaní zasvětitelé. Není těžké domyslet, co všechno s poutníkem provedou. Nenechme se mýlit, tito lidé zdaleka nepůsobí jen v Indii, ale vyskytují se všude, kde lze ovládat druhé, křesťanství nevyjímaje.
Křesťanský poutník v etiopské Lalibele je začten do Bible.Zneužívání náboženského okouzlení neváhám nazvat tím nejodpornějším duchovním hyenismem. Volně dle slov evangelisty Lukáše: běda vám, kdo zneužíváte člověka v nejcitlivějším místě, totiž v srdci, běda vám! Pokud po cestovatelce či cestovateli bude ve fázi náboženského okouzlení někdo vyžadovat peníze, majetek, posluhování, sex, bezvýhradnou důvěru, násilí na někom jiném, práci zadarmo nebo odložení vlastní racionality, pak rychle pryč! Není třeba hned zatratit ono náboženství jako celek, ale určitě je nutné si dát zatracený pozor na onoho duchovního, který mazaně zneužívá bytostnou potřebu smyslu, jenž je v každém člověku hluboce přítomná. Obvykle k sebeobraně stačí položit si jednoduchou otázku: opravdu mě toto náboženství osvobozuje, nebo mě svazuje a k něčemu nutí pod záminkou svobody? Podle mého soudu jde v cestování zejména o svobodu. Duchovní hledání chápu právě jako jeden ze způsobů cestování.
Náboženské vystřízlivění – úprk nebo prohloubení zájmu
Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která může mít dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik, nebo 2. racionálnější, střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívajíce si své okouzlení, aby za několik týdnů zase spadli na zem, a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není. Na duchovní zemi je to podobné. Cestovatelé, kteří metaforicky řečeno spadli z duchovních oblak zpátky na zem a natloukli si nos, pak často uraženě opouštějí Indii a míří dál nebo raději domů. Jejich vzpomínky na Indii jsou potom nepříliš lichotivé, což je škoda, protože Indie je neuvěřitelná, fascinující a za tyto prožitky sama nemůže.
Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také několik poutníků, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře a musím říci, že dlouhé večerní konverzace s ním byly mimořádně obohacující. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupal, a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil náš svět a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“. Podobně to měl i jeden německý jógin, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.
V jižní Indii jsem zase potkal skvělého poutníka z Ghany, který našel svého učitele a studoval u něho svoji náboženskou cestu už sedmým rokem. Hinduistický učitel pro něho navrhl cestu skrze hru na hudební nástroje. Ghanský poutník byl totiž mimořádně muzikální a učitel vycítil, že nejvíce duchovně roste, když dostane do ruky nový, neznámý hudební nástroj a sám se na něj učí hrát. Jakmile si hru osvojí, nástroj odkládá a dostane další. Když jsme spolu trávili nějaký čas, měl v ruce jakousi dutou keramickou kouli se dvěma nestejnými otvory a pokoušel se k ní najít „hudební klíč“. Ve všech náboženstvích, které jsem měl na cestách možnost nahlédnout, se našli inspirativní jedinci. Byli to ti, kteří šli z náboženského okouzlení druhou popsanou cestou.
Náboženské okouzlení je koření obohacující cestování po našem krásném světě a podle mého soudu je dobré si jej užít (ovšem s dostatečnou mírou kritické reflexe, která cestovatele ochrání před duchovními hyenami). Jako křesťan se vůbec nebráním okouzlení jinými náboženstvími, ba právě naopak. Při hledání té (pro mne) nejlepší kávy jsem také ochutnával mnohé a setkal se s lidmi, kteří našli tu (pro ně) nejlepší, a velmi si s nimi rozuměl, přestože ona káva pro mne nebyla ta pravá, i když byla vynikající. V příští epizodě se blíže podíváme na náboženské znechucení a zpětný (návratový) náboženský šok.
Fotografie: autor textu.
Související příspěvky: