ČÁST 1.: NÁBOŽENSKÝ OTŘES
Náboženský šok, otazníky v očích a duchovní zemětřesení
Jógin v indickém Váránasí si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží. V Pampanze na Filipínách přibili člověka na kříž a za zvuku modliteb jej vztyčili vzhůru. Šaman s rukama od krve v beninské Ganvié se na mě při obřadu voodoo podíval tak zle a pronikavě, že jsem byl týden naprosto bez síly k další cestě. V kostele při mši v ghanské Akkře se lidé kolem mě najednou vymrštili z lavic a začali hulákat, tleskat a tančit, div nemetali kozelce. Prapodivný kněz nedaleko haitského Ouanaminthe měl na oltáři vedle sošek voodoo křesťanské symboly. V Turnově na náměstí na mě zpoza keře vyskočili radostně bubnující zvěstovatelé Krišny, zatímco jakýsi politik na pódiu o pár metrů dál hulákal, že musíme zachránit „křesťanskou identitu Evropy“, aniž by (jak se při rozhovoru ukázalo) ztrácel čas četbou Nového zákona. Tom Cruise mě z hotelové televize v New Jersey naprosto vážně přesvědčoval, že za vším stojí krutovládce galaktické konfederace Xenu. V New Yorku na Wall Street bylo více buddhistických mnichů než byznysmenů. A z londýnských autobusů na mě útočily obří nápisy sdělující, že Bůh není, protože to „vědci zjistili“.
To je jen několik příkladů z „poutnického terénu“, které mohou v cestovateli vyvolat náboženský šok a jeho oči deformovat do tvaru otazníku. Leckdy ani není nutné cestovat příliš daleko, ovšem na cestách je šok obvykle častější a intenzivnější už kvůli tomu, že cestovatel bývá otevřenější a citlivější k okolním vjemům. Šok častěji postihuje tzv. „duchovní hledače“, kteří své cesty směřují za duchovním poznáním, ale může být intenzivní, a dokonce i nepříjemný také pro poutníka, který je již dlouhý čas zabydlený ve svém vlastním náboženství a očekává spíše jeho prohlubování, nikoli nepředvídatelné „duchovní zemětřesení“. Minimálně latentně však působí na všechny cestovatele beze zbytku, neboť – slovy významného lékaře a psychologa Carla Gustava Junga – religiozita je nedílnou součástí lidské přirozenosti.
Podoby náboženského šoku: otřes, okouzlení, znechucení
Náboženský šok může (někdy v souvislosti s kulturním šokem) poutníkovu cestu změnit, předčasně ukončit nebo naopak neplánovaně prodloužit, takže je dobré o něm vědět a být alespoň částečně připraven. Rozeznání náboženského šoku může zachránit nejen cestu, ale také poutníkovo duševní zdraví, v extrému i zdraví fyzické, či dokonce život. Náboženský šok může mít mnoho různých podob a důvodů a přestože náboženství bývá uváděno jako jedna z příčin kulturního šoku, je podle mého názoru přesnější definovat náboženský šok jako příbuzný, ale samostatný fenomén. Jinak působí na zrychleného turistu, obehnaného hradbou pečlivého itineráře, který spěchá se sluchátky v uších, selfie tyčí v ruce a dronem nad hlavou, aby v několika prchavých okamžicích odškrtal položky ve svém seznamu. Jeho cílem totiž není nechat se „zasáhnout“ nebo dokonce „proměnit“, ale v rychlosti a nejlépe levně a bezpečně získat další instantní zážitek. Jinak působí na vnímavého poutníka, který cestuje pomalu, v klidu nasává svět, sleduje kulturní a náboženské proměny, je otevřen alteritě a připraven nechat se zasáhnout, proměňovat, formovat a utvářet.
Náboženský šok může mít více podob: 1. otřes, prožitek něčeho nečekaného, zvláštního, vzhledem k cestovatelově domácímu náboženství (nebo bezvěrectví) mimořádného; 2. okouzlení, tedy zakusení čehosi svůdného, lákavého, na první pohled „té správné duchovní cesty“, která cestovateli zatím nebyla známa; 3. znechucení, jinými slovy náboženský prožitek z pohledu cestovatele hloupý, absurdní, krutý, nechutný nebo kýčovitý.
Náboženský otřes obvykle přichází stejně jako kulturní šok při rychlých změnách prostředí, typicky při několikahodinovém přeletu do zcela jiné oblasti: jedná se o nečekané události v očekávaném náboženství. Vzpomínám si na několik svých vlastních náboženských otřesů vysoko v Himálaji: putoval jsem několik dní překrásnými horami Ladaku, abych po náročném výstupu najednou na vysoké skále spatřil při západu slunce úchvatný buddhistický klášter. Opatrně jsem už téměř potmě vstoupil. V klášteře žilo asi třicet dospělých mnichů a deset malých žáků. Vlídně mě přijali, a dokonce mi nabídli místo v malé cele spoře osvětlené maličkou svíčkou. Cítil jsem se jako v ráji a lačněl jsem po hlubinách buddhistické meditace.
Ráno jsem se zašel podívat na výuku malých mnichů. Mniši spořádaně předčítali staré texty pod okny s výhledem na přilehlé sedmitisícovky, zatímco důstojně působící starý láma pomalu a tiše procházel mezi nimi. Atmosféra byla posvátná. A najednou: prásk! Láma vzal jednoho žáčka tlustou knihou po hlavě tak silně, že to se mnou škublo, až jsem se z tureckého sedu svalil na záda. Žáček se pokusil opravit chybu v recitaci, ale neuspěl: druhá rána, pak hned třetí. Za chvilku dostal další malý mníšek. Rány po hlavě brzy vystřídala rákoska určená na záda a já jsem si uvědomil, že atmosféra není posvátná, ale prostoupená úzkostlivým strachem žáčků a těžko pochopitelnou brutalitou starého lámy.
Vrátil jsem se do své cely se zvířenými myšlenkami a otazníky v očích, a protože bylo konečně denní světlo (elektřinu tam neměli), konečně jsem se po cele mohl porozhlédnout. Přišel další otřes: na stěnách chrámu, který byl na první pohled rájem na zemi, visely fotky New Yorku a vysmátých byznysmenů v oblecích. Mého zájmu si všiml jeden mnich, který mi ihned vysvětlil, že snem mnoha mnichů z onoho kláštera je život v Americe, zemi snů a splněných přání. Když jsem potom dostal silný čaj se žluklým jačím mlékem a solí a uviděl, jak místní poutníci strkají nemalé peníze do úst zlaté sochy Buddhy, který za svého života zdůrazňoval, že je člověk jako každý jiný a jeho uctívání nikomu nikam nepomůže, už jsem se ničemu nedivil.
Vypasený asketa a svatý muž, který zvracel motor
Některé náboženské otřesy jsou úsměvné. Jednou jsem se chtěl podívat do krásného hinduistického chrámu, ale vstup mi byl zakázán s odůvodněním, že mám příliš modré oči, a to prostě do jejich svatostánku nepatří. Po chvilce mě vypasený chlapík, který se převléká za hinduistického svatého muže a sedává pro radost fotografům před chrámem (mimochodem se jedná o výnosné zaměstnání), poprosil o peníze na dobrou věc a pohladil si u toho řádně tučné břicho (dnes už ho mám bohužel taky, jen na něj zatím nevybírám peníze). Následující den jsem pak narazil na pravého svatého muže, jehož bizarní zevnějšek mnou otřásl mnohem více: na vrakovišti se pomazal olejem a mazem letitých vyřazených motorů a na jazyk zavěsil nesmírně těžké závaží z motorových komponentů tak, aby mu to maximálně vytahovalo jazyk z úst. Motorovým olejem měl namaštěné i dvoumetrové dredy, které se rozprostíraly kolem něj. Jinak byl zcela nahý a prostě seděl v postranní uličce nevelkého indického města. Ten muž naopak žádné peníze nechtěl, neboť skuteční sádhuové nechtějí, ba ani nesmí vzít peníze do ruky. Ten člověk vypadal, jako by zvracel motor, a na mě to silně zapůsobilo, i když dodnes nedokážu říci, jak.
Po náboženském otřesu může podle mé zkušenosti podpořené řadou mých přátel následovat progres, regres nebo období působení. Roztříštění mylného předporozumění nebo pozitivní otřes nasměruje k pokroku a hlubšímu zájmu (krok progrese). Negativní otřes nás může nasměrovat ke ztrátě zájmu, případně snížení hodnocení onoho náboženství (krok regrese). Nesnadno uchopitelný náboženský otřes může vyústit v relativně dlouhé období, kdy v nás stále, někdy vědomě, jindy nevědomě působí. Výše uvedený příklad svatého muže „zvracejícího motor“ je toho zářnou ukázkou. Stále na něho vzpomínám a stále nevím, co si o něm myslet. Jisté však je, že to byl silný náboženský otřes, kterému dodnes neumím přidat hodnotící znaménko.
Náboženský otřes jako roztříštění mylného předporozumění
Tyto mé otřesy byly typickým příkladem roztříštění mylného náboženského předporozumění. Jinými slovy: náboženská realita bývá jiná, než jak o ní vypovídá literatura na opačném konci světa a jaký obraz si o ní sám cestovatel doma vytvoří. Ovšem pozor, po strávení roztříštěného předporozumění přijde druhý a možná hlubší pohled a cestovatel zjistí, že mnohé skutečnosti (často ty podstatnější) literatuře docela odpovídají, a není proto dobré usuzovat podle prvního náboženského otřesu.
Je více než užitečné připustit, že cestovatel nikdy nemůže hodnotit náboženství objektivně. Dokonce ani „své domácí“ náboženství nemůže plně přehlédnout a posoudit. Cestovatel ho vždy hodnotí pouze ze svého pohledu, tedy subjektivně, vždy z určité výchozí pozice, zatížen svým vzděláním, zkušeností, očekáváním, svým naturelem. Cestovatelé často vyprávějí o nenormálních, divných nebo směšných náboženských obřadech. Jistě, cestovatel může říci, že se jemu ten či onen obřad jevil nenormální, ale nemůže říci, že obřad byl nenormální. Není na světě religionisty, který by byl schopen neutrálně a objektivně obsáhnout všechna náboženství s jejich jemnými odlišnostmi a – halíkovsky řečeno – z pozice Božského nadhledu říci, co je a co není normální. Cestovatel je totiž otřesen skutečnostmi, které jsou pro ony „nenormální sektáře“ z jejich pohledu naprosto normální a tradiční. Nechat si roztříštit mylné předporozumění, připustit svůj nepřesný postoj a být schopen jej případně napravit je obrovský krok k poznání a duchovnímu růstu. To však v žádném případě neznamená, že cestovatel nemá být racionálně kritický, jak přiblížíme dále. Spíše by se měl umět podívat na věc jinýma očima a stále pamatovat na zlaté pravidlo: co chceš po ostatních, dělej i ty jim. Vzájemné osočování a pomlouvání mezináboženskému dialogu a pochopení nepomůže, a přitom pochopení a mír mezi světovými náboženstvími je základem pro mír ve světě.
Náboženský otřes může nakonec vzniknout i v domácím prostředí. Vyvolat ho může například nepříliš dobře vzdělaný kněz, který při kázání vypustí z úst nepromyšlený nesmysl nebo zbožně vychází z pozic velkých křesťanských myslitelů, kteří byli sice geniální, ale v některých oblastech (typicky Augustin v sexuální etice) byli zkrátka úplně mimo magisteriální mantinely (papež František to moudře vystihl diagnózou neurotické obsese). Takový neuvážený výrok může řádně zamotat hlavu hloubavého křesťana, a nakonec ho vést k zájmu o jiná náboženství. Velké nebezpečí náboženského otřesu až znechucení hrozí – slovy významného teologa Ctirada Václava Pospíšila – od „zbožného trouby“ a já dodávám, že to platí pro všechna náboženství na celém světě.
Náhledová fotografie: Skupina poutníků procházející křížovou cestou na Velký pátek v Jeruzalémě.
Fotografie: autor.
Související příspěvky:
Náboženský šok na cestách světem II.
Náboženský šok na cestách světem III.
Djenné: pohádková tvář islámu i unikátní synkreze se západoafrickým vodunem
Buddhistický festival v himalajském klášteře Lamayuru