Tiché doteky (A Certain Kind of Silence), drama / thriller, Česko / Nizozemsko / Lotyšsko, 2019, 96 min, režie: Michal Hogenauer, scénář: Michal Hogenauer, Jakub Felcman.
V těchto dnech se do kin dostává film „Tiché doteky“. Jeho hlavní postavou je česká au-pair Mia v bohaté rodině kdesi v cizině; více ale jde o dusivé prostředí, v němž se ocitla. Miu hraje – a podle mého názoru mimořádně dobře – Eliška Křenková.
Film sleduje dvě vývojové linky. Ta první je prostá a nijak originální: Mia a desetiletý, velmi uzavřený Sebastian si k sobě hledají cestu a vytvářejí nakonec hezký vztah. Překvapivý je zvrat: vztah najednou končí tím, že Sebastian Miu ošklivě pobodá a z rodiny mizí tak náhle, že Mia ani diváci nevědí, kam. Důvod jeho útoku není znám, ale je možné si domyslet, že se tak uvolnila ohromná tenze, kterou pravděpodobně ve své rodině prožíval. Jeho rodiče (ale divák se nakonec musí ptát, zda to opravdu jsou biologičtí rodiče) vytvořili doma silně kontrolované prostředí, v němž má v podstatě každá činnost charakter rituálu. Vykonávání všech činností dělá dojem mechaničnosti a odosobněnosti.
Druhá vývojová linka začíná u obyčejné holky, která postupně ztrácí sílu vzdorovat tomuto prostředí naplněnému kontrolou, a nakonec se mu zcela přizpůsobí. Tato cesta Mii od svobodomyslnosti k totální závislosti je docela věrohodná: velkou roli v tomto neblahém vývoji má bezesporu její vztah k Sebastianovi, její osamělost v cizině, tvrdé útoky na její sebevědomí, a hlavně její snaha vyhovět a obstát v novém prostředí. Cesta přizpůsobivosti Mii je sugestivně ukázána v proměně jejího vztahu k fyzickému trestání Sebastiana: od vášnivého odmítání bít ho dřevěnou hůlkou přes zadek až k mechanickému vykonávání tohoto trestu dokonce i na dítěti, které jí nebylo svěřeno do péče. Tento motiv přizpůsobování se okolnímu prostředí by snad bylo možné opsat poučkou „všichni (my obyčejní a slušní lidé) jsme schopni všeho (pokud jsme vystaveni určitým podmínkám)“. Zdůrazňovat tento mrazivý fakt v západních společnostech, plných stereotypů o síle vlastní individuality, je jistě užitečné.
Film ale více zdůrazňuje něco jiného: právě ono odlidštěné, ritualizované prostředí, které vyžaduje téměř strojovou poslušnost. Vrcholem výkonu kontroly nad Miou a Danielem (hochem, který přišel náhle a „odnikud“, aby nahradil Sebastiana), je instalování kamer i do ložnic. Zprostředkovat tuto atmosféru dohledu a kontroly se filmu daří především vizuálně: dlouhými obrazy, které snímají jak dokonalý chlad bohatého, ale sterilního rodinného domu, tak emoce na tvářích těch, kteří si ještě udrželi něco ze své lidské spontaneity, tedy Sebastiana, ale především Mii. Její emoce jsou skutečně velmi věrohodné. Daleko méně lze věřit domácím rituálům a průpovídkám; ty působí uměle.
Tuto nevěrohodnost je potřeba připsat asi tomu, že se tvůrci filmu snad až úzkostlivě vyhýbali čemukoli, co by připomínalo náboženství. Také jakési neznámé společenství, k němuž rodina patří a k němuž se nakonec připojila i Mia, dělá dojem spíše pikniku bohatých lidí. Jejich setkání je ze všeho nejvíce podobné večírku nositelů diamantového odznaku Amway nebo jiných úspěšných podomních prodejců čehokoliv. Finále filmu přichází náhle a bez zjevné příčiny: rodinný dům je jednoho dne obklíčen policisty a z telefonického rozhovoru je zřejmé, že stejný zátah postihl i další lidi, s nimiž se tato rodina stýkala. Hraný film v tomto momentě končí.
Po kratičké pauze se na plátně objeví dokumentární snímky z policejního nájezdu na společenství Dvanáct kmenů v Německu roku 2013. Doprovodný text na plátně sděluje, že se jedná o „sektu“, která vychovává děti fyzickými tresty. V malé části plátna vedle textu probíhá sekvence s fyzickým trestem dítěte, tajně natočená novinářem Wolframem Kuhnigkem ve sklepě německé komunity Dvanácti kmenů v Klosterzimmern. Právě tyto dokumentární snímky tehdy motivovaly sociální pracovníky k tomu, aby za asistence asi stovky policistů ve dvou komunitách odebrali rodičům celkem 40 dětí (některé navždy). Nápisy na plátně sdělují několik málo okolností o nauce a životě Dvanácti kmenů a zmiňují se o zemích, v nichž je možné toto náboženské společenství nalézt. Česko je jmenováno na posledním místě. Běží titulky a film končí definitivně.
Přechod z hraného filmu k dokumentárním faktům je překvapivý a působivý (trochu připomíná velmi silný efekt na konci filmu Valčík s Bašírem). V nastalém tichu se v kinosále ozývají nevěřícné výdechy: tohle je fakt taky v Česku? Tahle hrozná sekta, která mlátí děti a ničí jejich životy?
Šokující je ale také něco jiného. V celém filmu není ani slovo o Dvanácti kmenech a vzdáleně mohou toto náboženské společenství připomínat jen dvě věci: čaj maté v jakési spřátelené kavárně a pak samozřejmě fyzické tresty dětí. Všechny ostatní reálie neodkazují ke Dvanácti kmenům ani v nejmenším náznaku. Závěrečná sekvence ovšem Dvanácti kmenům v očích diváků připsala všechno to hrozné, co viděli v předchozích 90 minutách.
Působí to jako manipulace ze strany tvůrců filmu a jako necitlivost a nespravedlnost vůči Dvanácti kmenům. Není to tak, že by tomuto náboženskému společenství nebylo co vyčítat, ale spojovat je s něčím vymyšleným a zcela nepravdivým se mi jeví jako těžko přijatelná neodpovědnost. Tvůrci filmu snad chtěli upozornit na existenci závažných problémů (uzavřenost komunitního náboženského společenství, problematičnost výchovy jeho dětí, nepřijatelnost fyzických trestů), ale vzali to za špatný konec. Bez elementárního respektu k faktům, s přezíravou ideologickou nadřazeností nad „sektou“ a s ochotou manipulovat neinformovaným divákem se zachovali – promiňte – jako nebezpeční ignoranti.
Náhledový obrázek z traileru k filmu, dostupného zde.
Psali jsme v Dingiru:
Teologie hnutí Dvanáct kmenů (zde)
Dvanáct kmenů ve zpravodajství (zde)
Pod tlakem úřadů (zde)
Dvanáct kmenů: ani po roce nic rozhodnuto (zde)
Související příspěvky a články:
Evropský soud odmítl stížnost rodičů ze společenství Dvanáct kmenů (zde)
Komunita Dvanáct kmenů uspořádala dožínkovou slavnost (zde)