V obci Pravíkov nedaleko Kamenice nad Lipou už roku 2011 buduje své centrum Humanistické hnutí (prezentuje se zde). Právě letos je to padesát let od vzniku tohoto hnutí v Argentině. Snad také proto zaznívají letos výzvy k brigádám a finančním darům na dokončení hlavní budovy českého centra naléhavěji než v jiných letech. V poněkud provizorních podmínkách je centrum ale v provozu a postupně zvelebuje i okolní Park studií a reflexe (prezentace zde). Takové parky stoupenci Humanistického hnutí zřizují po celém světě. Jako vzor jim slouží park v Argentině, založený na místě, kde před 50 lety zazněl projev, který dal ke vzniku Humanistického hnutí hlavní podnět a jehož název se do češtiny překládá jako „Uzdravení se od utrpení“. Tuto událost si ostatně letos česká pobočka Humanistického hnutí připomněla právě v Pravíkově.
Autorem projevu byl Argentinec Mario Luis Rodriguez Cobos (1938–2010) zvaný Silo. Jeho poselství přibližujeme dvěma citáty z knihy Dopisy mým přátelům, která vyšla také česky.[1]
„Dokument Humanistického hnutí. Humanisté, to jsou ženy a muži tohoto století, této doby. Své kořeny nacházejí v humanismu historickém a nechávají se rovněž inspirovat přínosy dalších kultur, a to nejenom těch, které v tomto okamžiku zaujímají centrální postavení. Humanisté jsou však zároveň muži a ženy, kteří století a tisíciletí, v němž žijí, nechávají za sebou, protože už vykročili směrem k novému světu. – Humanisté jsou si vědomi toho, že za sebou mají předlouhou historii a před sebou ještě rozlehlejší budoucnost. Ve svém boji za překonání všeobecné krize přítomnosti mají na mysli právě budoucnost. Jsou optimisty, věří ve svobodu a sociální pokrok. Jsou internacionalisty, doufají v existenci jednotného společenství národů, do něhož budou bez rozdílu patřit všichni lidé. Nazírají na svět v jeho celku, svou činnost však každý z nich rozvíjí v prostředí, v němž žije. Nepřejí si svět uniformní, ale multiformní, různorodý co do etnik, jazyků a obyčejů, různorodý oblastmi, idejemi a aspiracemi, vírou, ateismem i nábožností, svět mnohotvárný v práci i v tvůrčí činnosti. – Humanisté nechtějí nad sebou mít pány, odmítají šéfy a vůdce a také se necítí být povoláni k tomu, aby někomu vůdce dělali. Humanisté nechtějí centralizovaný stát a nechtějí ani ozbrojené bandy, které nastupují místo nich. – Mezi aspiracemi humanistů a dnešní realitou však byla postavena zeď. Je načase ji zbořit. K tomu je ovšem třeba, aby se spojili všichni humanisté světa.“[2]
„Máme na mysli revoluci sociální, která by zásadně změnila životní podmínky lidí, revoluci politickou, která by změnila strukturu moci a konec konců i revoluci lidskou, která by současné hodnoty úpadkové nahradila hodnotami vlastními. Sociální revoluce, o niž Humanismus usiluje, počítá samozřejmě s převzetím politické moci, aby mohly být provedeny náležité změny, toto převzetí moci však samo o sobě není jejím cílem. Násilí do výzbroje této revoluce nepatří, kam by nás ostatně zavedla nechutná praxe věznění či odstranění nepřítele? V čem bychom se pak lišili od odvěkých utlačovatelů?“[3]
Své hnutí Silo budoval od začátku s velmi silným spirituálním akcentem. Skupina, která je jeho skrytým jádrem, se ro roku 1978 ostatně nazývala „Vnitřní náboženství“ (v dalších letech pak „Společenství“). Podle Malého slovníku sekt se členové pomocí různých cvičení a rituálů „učí vcházet do kontaktu se svým tzv. vnitřním vůdcem a dovolávají se jeho pomoci ke zvládnutí každodenního života“.[4] Náboženský rozměr hraje roli i po roce 2002, kdy Silo předal vedení hnutí grémiu svých následovníků. Při ohlášení restrukturalizace roku 2009 například sliboval materiál určený českým stoupencům studium, po jehož „dokončení se stávám mistrem se změněným vědomím (dojdu osvícení zhruba za dva roky studia – tudíž mimořádně výhodná nabídka).“[5]
Česká pobočka Humanistického hnutí vznikla roku 1995 a na konci 90. let byla velice aktivní v místním politickém dění v jednotlivých městských částech Prahy. Nová vlna zájmu o hnutí se vzedmula po roce 2006, kdy se Humanistické hnutí začalo angažovat v odporu proti umístění radaru americké armády na území Česka a jeho člen Jan Tamáš se stal mluvčím občanské aktivity „Ne základnám“. Pozitivní mediální pozornost ovšem přinesla i kritické otázky (např. zde, zde, zde či zde). Podezření se týkalo toho, zda levicový aktivismus kampaně „Ne základnám“ není financován z peněz získaných na rozvojovou pomoc do africké Keni.
Ve světovém měřítku je Humanistické hnutí od od 80. let 20. století kritizováno především pro nejasnou strukturu a utajovaný záměr. Na veřejnosti je možné se setkat obvykle nikoli s hnutím jako takovým, ale jen s mnoha projekty, které podporují nenásilí, mezikulturní dorozumění, rozvojovou pomoc, lidská práva apod. Instituční zázemí těmto projektům někdy poskytuje politická Humanistická strana.[6] Projekty působí jako spontánní občanské aktivity nesené entusiasmem a altruismem. Ideové odkazy na Sila mohou být v povrchním kontaktu vnímány jen jako nezávazné a pouze inspirativní. Noví zájemci obvykle nepředpokládají, že tyto projekty jsou připraveny a řízeny vnitřní, skrytou organizací těch, kteří se bezvýhradně identifikují se Silovým nábožensko-politickým posláním pro lidstvo a uskutečňují ho i s jejich nevědomou pomocí.
Po velkém úspěchu, které pro české Humanistické hnutí znamenal hlavní podíl na občanské aktivitě „Ne základnám“ v letech 2006–2009, se toto hnutí poněkud vytratilo z veřejného prostoru. Nyní se do něj možná vrací: v Praze fungují tři komunity (prezentují se zde) a centrum Dialog (zde) a také mobilizace ve prospěch Pravíkova se zdá být jako nová krev v jeho žilách.
Fotografie z Pravíkova 14. 7. 2019: Ondřej a Tomáš Vojtíškovi.
[1] Česky vyšla kniha: SILO, Dopisy mým přátelům. O současné krizi společnosti a jednotlivce, Praha: Trado image 1994.
[2] Tamtéž, šestý dopis, s. 78–79.
[3] Tamtéž, sedmý dopis, s. 99.
[4] FUNKE, K. a kol., Malý slovník sekt, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1998, s. 110.
[5] Změny v Humanistickém Hnutí (H. H.) v celém světě, interní dokument v archivu autora.
[6] U nás byla za Humanistickou stranu roku 1998 zvolena do místního zastupitelstva Lucie Chocholatá (v městské části Praha 5).