V době, kdy standardní církevní křesťanství až na pár výjimek v Evropě, a už i Severní Americe uvadá, se hledají alternativy. Zkouší se i spiritualita, která se nehlásí k žádnému konkrétnímu náboženství. Nakladatelství religionisty Jakuba Hlaváčka Malvern odvážně převzalo úkol vydávat vedle jiných tematických okruhů a žánrů i náročnou klasickou literaturu několika vybraných atypických, alternativních duchovních směrů.
U Gichtelova spisu jde o hermetismus, který sám má kořeny v antických hermovských textech sepisovaných a částečně skládaných v jeden Hermovský soubor ve stejné době, kdy křesťanství pozvolna formuluje obsahy své víry, svou liturgii a organizaci. Zde však jde o raně novověký obnovený hermetismus propletený s křesťanskými motivy. Je to myšlení nezávislé a ocitající se občas v konfliktu s oběma větvemi tehdejšího západního křesťanství, reformovanou, i tou, která reformační podněty odmítla, a zároveň nadšeně evangelní.
Gichtel (1638-1710) rozvíjí theosofii Jakoba Böhma (1575-1624) a vydává v posledním období svého života, kdy žije ve svobodném prostředí Amsterdamu, vedle svých i jeho díla. U obou, u Gichtela více, čtenáře hermetické literatury možná překvapí rozjitřená, místy barokně rozkošatělá mluva začínajícího luterského pietismu, ale zároveň tam najde očekávané mysterijní a novoplatónské, astrologické a alchymické motivy.
Celkem útlý spis (141 s.) menšího formátu je proložen a doplněn dobovými nákresy černobíle v textu a barevně reprodukovanými na konci knihy, vesměs znázorňujícími (jak naznačuje název) vnitřní světy a principy v člověku. Sleduje člověka jako mikrokosmos, jeho vnější („pozemský, hvězdný, živlový“) život, i život vnitřní, božský, jehož hlubinou je „oko Bezedna“. Významným tématem knihy je člověkovo setkání „s nebeskou Sofií, jež jeho duši osvěží nevýslovnou lahodností a ošatí znovu vlastní nebeskou jsoucností.“
Od knihy nelze čekat jasná doporučení pro duchovní praxi, která je ostatně vždy na štíru s návody a přesnými pokyny. Jde spíše o meditativní texty na téma člověka, jeho bytostné stavby. Člověk je tu organickou, ale přitom vnitřně dramaticky napjatou jednotou vrstev, rovin, principů a hybných sil. Pro někoho Gichtelův spis může vykreslovat dílčí cíl křesťanské a hermetické meditace nad lidstvím a výzvu vydat se dnes a dnešními prostředky podobným směrem. Pro někoho je to aspoň dokument kulturního varu, který začal v Itálii na úsvitu novověku a který pak ohrozila Třicetiletá válka a konfesní vyhrocení směrů západního křesťanství, který však i v dalších časech ve vybraných tolerantních enklávách pokračoval.
Kniha tehdejším svobodomyslným hledačům vedle textů podobného a souběžného rosikruciánského hnutí (obojí původem v sousedním Sasku) nabízela, a i dnešním čtenářům unaveným církevním křesťanstvím nabízí vnitřní cestu, která možná někomu křesťanský církevní život doplní jako jeho esoterní či mystický rozměr a někomu nahradí.
Knihu doplňuje patnáctistránková studie umístěná jako doslov. Jejím autorem je Václav Ondráček, autor s evangelickým teologickým zázemím se zájmem též o anthroposofii a hermetismus. Pomůže čtenáři prokousat se dobovými souvislostmi (směry, osobnostmi, místy, mocenskými vlivy) a rovněž pro dnešek už neobvyklým způsobem Gichtelova vyjadřování.
Kniha má u Malvernu tradičně elegantní typografickou úpravu. Je však nutno ji bohužel vytknout nadměrný výskyt češtinářských chyb jako záměny rodů u zájmen, zmatek ve volbě biblických překladů pro citace ve vlastním textu a v poznámkách (někde dnes zbytečně archaický kralický, jinde současné překlady). Nechceme-li však být malicherní, zaslouží si kniha přesto pozornost a zájem.
Johann Georg Gichtel: O třech principech a světech v člověku, Praha: Malvern, 2019
Obrázek převzat z Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/File:Theosophia_Practica_-_Gichtel.jpg), jedna z ilustrací znázorňujících centra v člověku.
