Jedním ze šamanů, kteří poskytli své názory do publikace Heleny Exnerové Český šamanismus v rozhovorech, je Michal Haman. On sám, jak říká hned na začátku zmíněného rozhovoru, se za šamana nepovažuje, protože neprošel žádnou iniciací a šamanismem jako takovým se nezabývá. Praktikuje transovní bubnování a tanec, jehož cílem je dosažení maximálního možného uvolnění a hloubky radostného prožitku. Jeho práce je inspirována extatickými zážitky, které zakusil při různých obřadech indiánské medicíny.[1] Vypravila jsem se na jeden z jeho kurzů transovního bubnování a tance v centru Prahy.
Dubnové setkání se konalo v klubu Propojení v pražské Havlíčkově ulici nedaleko Masarykova nádraží. Klub se nachází ve sklepení domu č. 15. Cesta dolů je velmi spletitá, ale dobře značená. Jak vstupuji do sklepních prostor, začíná mi být poněkud chladno. Na podlaze jsou koberce, proto se zouvám na místě, kde už někteří jiní návštěvníci zanechali svou obuv, a pokračuji do klubové místnosti. Na délku má alespoň 50 metrů, na šířku přibližně 10. Podél kamenných zdí jsou umístěny stolky, pohodlná křesílka a zrcadla. Na zdech visí pestrobarevné látky s etnickými vzory a různé závěsy. Zpočátku místnost osvětlují lampičky na stolcích a světlo nad prostorem jeviště. Michal však světla postupně zhasne a během bubnování je jediným zdrojem světla několik čajových svíček na stolcích a na platu uprostřed místnosti. Kolem nich se s dalšími šestnácti účastníky sesedáme krátce po osmé hodině večerní. Jsem trochu nervózní a zkoumám svá očekávání. Přemýšlím, zda se mi podaří dostatečně uvolnit a zda dokáži hrát na hudební nástroj, který jsem nikdy dříve nedržela v ruce. Přemýšlím také nad různorodostí soudobého šamanismu, nad jeho různými inspiracemi. Přemýšlím nad tím, zda budou účastníci skutečně během programu zažívat extázi, jak asi může vypadat a zda ji prožiji i já.
Michal nejprve vysvětluje, jak bude večer probíhat. Povzbuzuje nás, abychom se snažili co nejvíce odložit hodnocení a sebehodnocení a snažili se být zcela autentičtí. Cílem první části programu má být hlavně individuální uvolnění a naladění se na skupinu. Michal si připevňuje na ruce a nohy různá chrastidla a rolničky a zahajuje dechová a pohybová cvičení. Sekvence téměř nepatrných pohybů provázených hlubokým dýcháním se střídají s dynamickým třesem. Michal nás povzbuzuje, abychom jakkoli vyjádřili své emoce a momentální naladění. Postupně se přidávají i hlasové projevy. Chřestění nástrojů, které mezi tím zapůjčil i nám ostatním, provázejí různé steny, vzdechy, výskání, hučení a výkřiky. Divoce chřestíme, aby naše vnitřní dítě prožívalo radost: „Stáváme se rytmem! Roztékáme se jako panák z vosku! Kdo se neroztéká s námi, roztéká se proti nám,“ vykřikuje Michal se smíchem a notnou dávkou nadsázky. Zní trochu jako pouťový vyvolávač. Hladina hluku postupně roste až na dosažitelné maximum, poté opět následuje ztišení. „Energie je jako živá voda. Dovolme jí, aby námi protékala naplno. Nepřemýšlejme o tom. Jen to musíme prožívat. A tento klid si přenášíme do dalšího cvičení,“ pro změnu tichounce šeptá.
„Víte, lidi mi občas říkají, že nejsou schopní držet rytmus. A já se pak ptám, jestli umí chodit. Chůze je přece nejpřirozenější rytmus, to zvládne každý,“ vydáváme se na cestu chůze v kruhu nejprve každý sám se svými chrastítky, později ještě během chůze bubnujeme na záda návštěvníka před námi. „Smyslem cvičení je naladit se na skupinu a stát se jedním pulsujícím organismem,“ vysvětluje Michal. Nejprve jdeme v pomalém tempu, později zrychlujeme, až skoro běžíme. Dopadáme silněji na vnější nohu a každý krok doprovázíme slabikou „hu“ a dalšími zvuky a výkřiky. Mezi námi leží plato se svíčkami a celé cvičení skutečně připomíná indiánský tanec kolem ohně, jak ho většina z nás zná z filmů a knih. Cvičení je velmi dynamické. I v chladném sklepním prostoru s vysokými klenutými stropy jeden po druhém odkládáme dlouhé rukávy. Po několika minutách jsme velmi zadýchaní. Když pak náhle Michal tanec ukončí, někteří z nás skutečně lapáme po dechu. Točí se mi hlava. Musím si na chvíli sednout, abych neupadla. Následuje dechové cvičení s uvolněním. Postupně se mi zase dělá lépe.
V třetí části večera už si Michal a ještě jeden návštěvník berou do rukou své bubny, aby nás doprovázely k tanci. Každý sám ve svém prostoru může zcela neorganizovaně tančit za zvuku Michalova a Williamova bubnu. Většina účastníků zůstává v širším kruhu kolem svíček, ale někteří se i vzdalujeme, abychom měli kolem sebe více prostoru. Trvá to dlouho. Jistě alespoň 15 minut vnímáme jen bubny. Nikdo nikoho nesleduje, všichni se noří do svého prožitku rytmu a tance, který stejně jako předchozí činnosti střídá hlasitost. Myšlenky mi různě poletují, ale chvílemi nemyslím vůbec na nic a opravdu vnímám jen rytmus bubnů. Několikrát zkouším pohlédnout na ostatní, ale několik svíček mezi tím zhaslo a nemohu dobře rozeznat výrazy v tvářích. Vidím jen, že všichni tančí.
Po hodině předchozího přípravného programu bereme do rukou bubny i my. Většina z nás si bere bubny djembe, ale k dispozici je i několik šamanských plochých bubnů. Nejprve nás Michal pomocí různých cvičení učí pracovat s rytmem a intenzitou bubnování. Techniku, jak na bubny hrajeme, nechává zcela na nás. Střídáme hlasitost, učíme se naslouchat ostatním, propojovat rytmy, připojovat se a odpojovat ze společné hry. Po tomto úvodu přecházíme k jakési společné bubnovací improvizaci. Překvapivě zní výsledný rytmus velmi dobře. Někteří hráči se po sobě dívají a usmívají se, jiní mají pevně zavřená víčka a soustředí se jen na údery do kůže bubnu. Hrajeme takto asi půl hodiny. Chvílemi cítím velmi intenzivní bolest prstů, pak ale zase mizí a převažuje radost z hraní. Jsem překvapená, jak dobře společná improvizace zní. Jakmile se na to však příliš zaměřím, vypadávám z rytmu. Cítím, že jsem už velmi unavená. Ruce bolí čím dál více. Asi nejen mne. Postupně jeden po druhém přestáváme hrát, někteří už třeba jen tančí nebo hrají na chřestítka, jiní poslouchají hru těch několika posledních vytrvalců.
Postupně se hra ztišuje, až je úplné ticho. Rozmisťujeme se každý podle svého po místnosti. Někteří se uvelebí na křeslech a taburetech, jiní se natáhnou na zem. Závěr setkání patří meditaci a uvolnění. Michal nás obchází s nástrojem, kterému říká mluvící zvonky. U každého z nás se zastaví a chvíli nad námi zvoní. Cítím už velkou únavu, chlad a netrpělivost a snažím se neusnout. Slyším oddychování těch, kteří během relaxace skutečně usnuli. Trvá to však už jen několik minut, než Michal i tuto část ukončí. Po probuzení nakonec ještě v kruhu sdílíme své dojmy a poděkování za prožitý večer. Dívám se na hodinky. Program trval více než dvě a půl hodiny.
Po skončení se dávám s Michalem ještě do řeči. Duchovní stránku bubnovacího setkání chápe Michal Haman takto: „Je to vnitřní zkušenost. Není to o tom, že bych tomu věřil. Já jsem to zažil. Tady se nevěří v náboženství. Je to osobní zkušenost. A to je ten rozdíl oproti náboženství. Spiritualita prostě nemusí být náboženská. Tohle je cesta bubnů. Cesta extatického vytržení. O vnější formu ale nejde. Ať jdeš po jakékoli spirituální cestě v jakékoli tradici, ať už je to klidně i islám nebo křesťanství, je to v té vnitřní podstatě. Je to o tom, že vypneš hlavu a necháš to skrz sebe proudit. Musíš se napojit na ten vnitřní rytmus a jsi v tom propojení. To je spiritualita. Je to pro širokou veřejnost. Není to prostě náboženství, je to prožitkové a každý si tam může najít to, na co je on sám vyladěný. Já si to naplno užívám a jsem v tom procesu tady naplno a zároveň v tom vůbec nejsem, mě se to netýká. Nemám ambici vystupovat v roli někoho, kdo někoho léčí. Jde o to, co si každý sám dovolí a jakou katarzi si umožní.“
[1] Celý rozhovor s Michalem Hamanem: EXNEROVÁ, Helena: Český šamanismus v rozhovorech. Dingir, 2019, s. 103-114.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 4/2008 – téma: Šamanismus a neošamanismus
Související příspěvky:
Děkuji Jitce za reportáž. Po workshopu jsem si s ní ještě chvilku povídal. Ptala se mne, zda-li je to jenom o emocích. Vysvětloval jsem jí , že nikoliv. Vize mého přístupu jsou osobní zážitky, které jsou popsány ve zmiňované knize . Tyto zážitky jsou ale ve své podstatě slovy nepřenosné. Daly by se také označit, jako “nenáboženská spiritualita” – jde o vnitřní osobní zkušenost, ne o slepou víru v dogmata, tedy zkušenosti, které člověk osobně neprožil. Je mi jasné, že Jitka psala text s nejlepším úmyslem, rád bych ale upřesnil několik zkreslení a nepřesností v mých neautorizovaných citacích vytržených z kontextu: Článek trochu vyznívá, že… Číst dále ->