Součástí zájmu o alternativní podoby náboženství, a v tomto případě křesťanství, je snaha obnovovat keltskou duchovní a kulturní tradici. Stoupenci této snahy předpokládají, že Kelti byli i našimi předky. Je známo, že obývali naše území a zanechali po sobě archeologií objevované památky, např. zbytky sídel zvaných opida. Některé lokální názvy jsou keltského původu. Sám název části našeho území v latině, Bohemia, a od něj odvozené názvy v mnoha jazycích, souvisejí s keltským etnikem Boiů. Potomci dávných Keltů se pak mohli mísit s později přišlými Slovany.
Novokeltský rekonstrukcionismus začal ovšem nejdřív v oblasti, která má silnější historickou vazbu na Kelty, na britských ostrovech a pak i jinde v anglické jazykové oblasti. Nejprve šlo v 19. století o hledání keltských kulturních kořenů v souvislosti s romantismem, pak i o rekonstrukci dávného náboženství, které je vzhledem k záznamům Římanů poměrně dobře doloženo (v kontrastu s prehistorickým náboženstvím Slovanů). Dnes se příznivci této tradice seskupují mj. v Řádu bardů, ovatů a druidů. Jistou volnější vazbu na selektivně obnovovanou keltskou tradici má rovněž hnutí Wicca, zejména její původní podoba označovaná podle zakladatele (v jejich pojetí obnovitele) gardneriánská Wicca. Oba směry jsou zastoupeny i u nás.
Méně pozornosti se dosud věnovalo období keltského křesťanství v jeho počátečním období od 6. století. To v současnosti, v adaptované podobě, ale s využitím zachovaných latinských i keltských (např. irských, gaelských) původních textů reprezentuje zejména Northumbria Community žijící nové mnišství s okruhem sekulárních příznivců. Komunita a též nakladatelství Lindisfarne Books vydávají takto inspirovanou literaturu. Z autorů tohoto zaměření by měl být připomenut Ir John O’Donohue. Česky od něj vyšla Kniha keltské moudrosti: Inspirace starou keltskou moudrostí, poezií a požehnáními (Praha: Portál, 2002).
Na Hromnice neboli svátek Uvedení Páně do Chrámu je stanoveno rituální zahájení činnosti řádu připraveného v polovině ledna, který se hlásí k této tradici. Zvolil název Řád českých filidů. Poslání, ke kterému se hlásí, má souvislost se známějšími bardy. Jedni i druzí byli především strážci tradice, kterou předávali vyprávěním či zpěvem příběhů. Filid jsou zmiňováni spíše v křesťanské éře, i když je třeba připomenout, že v keltské kulturní sféře nebyl přechod ke křesťanství dramatický. Než bylo keltské křesťanství pořímštěno, přejímalo leccos z předkřesťanské minulosti.
Původně filid (ve staroirštině množné číslo od filí, v současné skotské gaelštině filidh, filidheán, podobně v jiných keltských jazycích) tvořili elitní skupinu a byli spolu se šlechtou a duchovenstvem svobodnými obyvateli. Byli to též mágové, zákonodárci, soudci a rádcové náčelníků. Byli rovněž předavateli sekulárních znalostí a dovedností. Jazykové kořeny výrazu poukazují na „vidoucího“. Šlo tedy vlastně o prorocké, inspirované básníky a pěvce.
Od 2. února začíná působit Ordo filidi Bohemicae, Řád českých filidů, jak se sám označuje, chce spojovat umělecké a duchovní zájmy. Ustavuje se s odvoláním na Boží požehnání na způsob římskokatolických řeholních řádů, ovšem bez povinného celibátu. Řádový slib se skládá celoživotně (primariáni), nebo na rok s možností každoroční obnovy (sekundariáni). Část řádu tvoří volně přidružení zájemci bez slibu.
Zakladatelskou skupinu tvoří několik mužů a žen. Inspirátorem řádu se po dlouhé přípravě stal Amairgil Vrchotický a v řádu bude mít funkci čestného opata. Činnost řádu bude prakticky řídit zvolená abatyše. Řád má několik desítek zájemců a počítá s pozvolným růstem. Mezi členy a zájemci jsou profesně silněji zastoupeny učitelky a hudebníci.
(Ilustrativní foto keltského křesťanského motivu volně přístupné na internetu.)