Když se řekne hnutí Haré Kršna, mnozí si vybaví především rozesmáté muže v bílém a oranžovém oblečení a ženy v pestrobarevných sárí, jak za zvuků bubnů a činelů radostně tančí ulicemi měst a zpívají svou mantru Haré Kršna Haré Kršna Kršna Kršna Haré Haré Haré Ráma Haré Ráma Ráma Ráma Haré Haré. Ten, kdo se s oddanými setkává častěji, navštěvuje centra tohoto hnutí, restaurace Góvinda nebo se někdy zúčastnil festivalu Rathajátra (psali jsme zde a zde), jistě nejednou obdivoval pestrý sortiment zboží, rozdávané jídlo a především sladkosti, jimiž jsou jejich hostiny vyhlášené. Prostřednictvím jídla našlo cestu do hnutí Haré Kršna už mnoho oddaných. Jídlo je jedním z hlavních pilířů života v hnutí Haré Kršna, a to nejen tehdy, pokud se jedná o jeho konzumaci, ale také naopak v obdobích půstu. Ten se nazývá Ékádaší a na leden připadá hned třikrát.
Jídlo obětované Pánu Kršnovi nazývají oddaní prasádam a jeho přípravě věnují mnoho pozornosti. Velké množství různých předpisů a nařízení upravují postup přípravy každého jídla, hygienu, ale i způsob a čas vhodný pro konzumaci. Společné hostiny jsou pak vrcholným bodem programů v centrech hnutí Haré Kršna po celém světě. Tzv. hostiny lásky (společné jídlo s přednáškami z Bhagavadgíty a zpíváním Haré Kršna mahá mantry) začal zakladatel hnutí Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda pořádat záhy po svém příjezdu do New Yorku v roce 1965. Spojení rozdávaného jídla a diskutování duchovních témat bylo pro hledající mladé lidi, kteří navíc často pocházeli z prostředí zcela nemajetných hippies, velmi atraktivní kombinací. Lze tedy říci, že snad i právě díky jídlu rostlo hnutí Haré Kršna hlavně v 60. letech doslova závratným tempem.
K jídlu přistupují oddaní obvykle s obrovským entuziasmem a někdy by se mohlo dokonce zdát, že je téměř posvátnou povinností sníst pokud možno tolik prasádam, kolik se jen do oddaného vejde. Kromě nasycení těla, má přijímání prasádam také duchovní a misijní rozměr. Pro oddané je to způsob, jak přijímají Pána Kršnu, který je v jídle transcendentně přítomen. Díky tomu má i moc přímo působit v nitru člověka. Konzumace co největšího množství prasádam, je zároveň oddanými přímo doporučováno k obrácení člověka ke Kršnovi. Pro oddané tedy není prasádam jen požitkem a prožitkem blízkosti Kršny, způsobem kladné sebeprezentace na veřejnosti, ale také konkrétně a přímo působícím nástrojem misie.
Jídla se však v hnutí Haré Kršna týká i nespočet nejrůznějších omezení a zákazů. Naprostý základ tvoří dva ze čtyř tzv. regulativních principů, které musí dodržovat každý oddaný. Ty ustanovují jednak zákaz konzumace masa, ryb, vajec, jednak zákaz veškerých potravin, které obsahují omamné látky, čímž se myslí také nápoje jako káva, čaj, kakao, energetické nápoje a cola nebo některé druhy zeleniny (například cibule a česnek). Ani běžný denní režim oddaných neskýtá příliš mnoho času na jídlo. Oddaní obvykle jedí jen dva krát denně. Ačkoli oddaní žijící v komunitách a centrech obvykle vstávají už kolem čtvrté hodiny ranní, jedí poprvé až kolem deváté. Druhým jídlem dne pak bývá pozdní oběd přibližně ve čtyři hodiny odpoledne. Oddaní obvykle nevečeří, jen někdy se večer před spaním sejdou, aby vypili trochu čerstvě nadojeného mléka.
Dvakrát během lunárního měsíce (až třikrát během měsíce kalendářního) navíc dodržují celodenní půst, kterému se říká Ékádaší. Charakter tohoto půstu je očistný jak po tělesné, tak po duchovní stránce. K půstu o Ékádaší se váží dokonce dva mytologické příběhy. V tom prvním spolu bojují strašlivý démon Mura a polobohové pod vedením Pána Hariho. Když už to vypadá, že Mura zvítězí, vznikne z těla boha Višnua dívka, která démona Muru přemůže. Jako svou odměnu pak žádá, aby směla zbavit všech hříchů toho, kdo se postí od všech luštěnin a obilovin. Pán Višnu jí to umožní a pojmenuje ji Ékádaší, protože se to stalo jedenáctého dne ubývajícího měsíce. Podle druhého příběhu stvořil Višnu spolu s celým světem také bytost ztělesňující všechen hřích, který si jen lze představit. Toto ztělesnění hříchu se nazývá Pápapuruša. Uvrhl tím ale všechny stvořené bytosti do utrpení hříchu. Aby zamezil bolesti svého stvoření, projevil bůh Višnu ze svého těla božstvo jedenáctého lunárního dne Šrí Ékádaší. Když začali lidé dodržovat půst, byli zbaveni všeho hříchu. Pápapuruša ale prosil, aby mu Višnu pomohl se někde skrýt před ničivou mocí, kterou nad ním Šrí Ékadaší měla. Bůh Višnu mu tedy dovolil, aby ve dnech Ékádaší nalezl útočiště v obilovinách.[1]
Ékádaší, jak je zmiňováno v příbězích, byla projevena jedenáctého dne po novoluní a podle toho byla také pojmenována. Ékádaší totiž v překladu znamená doslova „jedenáctý den“. Správně vypočtené dny Ékádaší jsou k dispozici na nejrůznějších webových stránkách. V principu se však jedná o jedenáctý východ slunce od novu a od úplňku. Přístup k tomuto půstu se liší nejen mezi sampradájami (učitelskými posloupnostmi – školami), ale také mezi jednotlivými oddanými. Někteří oddaní drží úplný půst, někteří během Ékádaší pouze pijí, jiní oddaní jedí čerstvé ovoce a zeleninu. Obecně ale platí, že by se v tyto dny měli oddaní Kršny zdržet konzumace všech obilovin, luštěnin a bobů (např. rýže, pšenice, kukuřice, dál, hrách, cizrna, čočka, hořčičná semena, karob apod.), výrobků z nich a všech jídel, která by mohla obsahovat byť jen stopové množství zmíněných surovin. Ostatní potraviny jsou povoleny. Půst během Ékádaší má sloužit k očistě těla i duše od hříchů a ještě většímu soustředění na oddanou službu. I čas, který musí oddaný jindy odevzdat péči o potřeby svého těla, má během Ékádaší věnovat džapě, tedy polohlasnému odříkávání mantry Haré Kršna. V běžných dnech oddaní odříkají 16 kol džapy po 108 opakováních. Ve dnech Ékádaší by to mělo být podle Prabhupádova doporučení až 26 kol. Každý oddaný by se měl upřímně snažit dodržovat půst dle svých maximálních možností, úměrně svému fyzickému stavu a (pokud nevyhnutelně musí pracovat) také namáhavosti práce, kterou vykonává.
Půst je ukončen následujícího dne, který se nazývá Dvádaší, v přesně stanovené časové rozpětí, kdy by měl oddaný sníst první porci jídla, které obsahuje obiloviny a luštěniny. Nedodržení tohoto půstu je považováno za nesmazatelný hřích, od kterého se nelze nijak očistit. Přesto se ale doporučuje vykonat půst nejlépe 13. den od novu nebo úplňku.
[1] Oba příběhy si lze v plném znění přečíst například zde.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 1/2007: Hnutí Hare Kršna, plný text čísla je dostupný zde.
Téma Dingiru 1/2005: Jídelní předpisy a náboženství, plný text čísla je dostupný zde.
Kršnova milost mezi dětmi (Dingir 4/2013), text článku je dostupný zde.
Související příspěvky:
10. jubilejní festival Ratha Yatra: zde.
Festival Ratha játrá v Praze: zde.
Souhrn aktivit českého společenství oddaných Krišny: zde.
Šríla Gópananda Bon přijel na svůj poslední daršan do pražské Vrindy, Šríla Paramadvaiti promluvil i o veganství: zde.
Mantra, hnutí a svámí, který to všechno začal: zde.
Padajátra: oddaní Krišny putují po kraji s volským potahem: zde.
Informace v článku jsou typickou ukázkou toho, co dnes říkají volení guruové a jejich následovníci hostům v centrech ISKCONu. Pravda je z toho pouze to, že jídlu říkáme prasádám. Ohledně obětování jídla jsem nikde nečetl, že by Kršna jaksi mysticky působil přes prasádám v nitru člověka. Je to vymyšlená věc, která nemá oporu v učení zakladatele ISKCONu. Šríla Prabhupád říká k významu obětování toto: “Osobnost Božství nemůžeme podplatit. Pán je tak veliký, že náš úplatek pro Něho nemá žádnou hodnotu. Navíc Mu nic nechybí — je plný Sám v Sobě — co Mu tedy můžeme nabídnout? Vše pochází z Něho. Obětujeme pouze proto, abychom Mu ukázali naši lásku… Číst dále ->
“Příběhy o ekadáší jsou také vymyšlené. V knihách Šríly Prabhupády se pokud vím nevyskytují.” – je pravda, že Prabhupada tieto “príbehy” nespomína alebo nenástojí na nejakom prísnom nasledovaní či extra poznaní ohľadom Ekádaší, ale to neznamená, že je to vymyslené. Ekádaší sa rozoberá v Padma Puráne – pôvod, nasledovanie, benefity atď.
Právě proto je v odkazovaném článku odkaz na text Padma Purány. Pro ritviky jako je p. Dvořák, kteří neznají pořádně ani Prabhupádovy knihy, natož aby měli ponětí o jiných textech védské tradice v nich citovaných, je to ovšem “vymyšlené”. Tím se řadí po bok advaitistů, kteří také neuznávají Purány jako autentické (rozuměj: nehodící se) texty, byť jsou za ně prohlášeny ve šruti (Upanišadách).
Samozrejme že ekadáši je potrebné dodržiavať a všetko čo sa o ekadáši píše je na základe autoritatívnych textov védskych písiem. Už samotné spochybnovanie ekadáši je aparádha- urážka oddanej služby. Okrem toho pán Šri Krišna hovorí v Bhagavad-gíte že ak mu niekto obetuje s láskou lístok či vodu prijíme to- jedlo obetované Pánovi zduchovnie, na hmotnej úrovni síce vypadá ako hmotné jedlo ale na transcendentálnej úrovni je plne duchovné, samozrejme obetovať je možné len to čo je povolené a s vierou a oddanosťou.