Češství jako dar i úkol

Pavel Hošek: Je to náš příběh: teologický esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury. CDK, Brno, 2018, 204 s.

K letošnímu stému výročí založení Československé republiky byl vydán nespočet publikací vracejících se k různým etapám českých dějin, významným osobnostem i otázkám po smyslu českých dějin jakožto celku. Výjimečné místo mezi nimi zaujímá kniha Pavla Hoška s příznačným názvem Je to náš příběh. V podtitulu knihy se dozvídáme, že se jedná o teologický esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury. Právě křesťanské hodnoty naší kultury, tedy evropské a české, jsou v poslední době stále častěji zmiňovány v širokém spektru palčivých témat veřejného života, jako je otázka uprchlictví, pozice České republiky v Evropské unii, směřování české politiky nebo principy a důrazy českého vzdělávacího systému. Emoční náboj těchto témat už několik let, ale zvláště v posledních měsících, roste a nezřídka se stává rozbuškou v diskusích i mezi blízkými přáteli a příbuznými. Právě na tuto intenzivní emocionalitu Pavel Hošek cílí, když opakovaně říká: „Je to náš příběh.“

Východiskem se autorovi stává jeho vlastní národnostně i konfesně pestrá rodinná situace, vyrůstání v období socialismu, který účelově interpretoval české dějiny a literaturu, i opakované studijní pobyty v zahraničí. Postupně se propracoval od toho, co dříve považoval spíše za obecnou lásku k přírodě a historii, až k „uvědomělému vlastenectví“. Právě současná politická a společenská situace a její důrazy vedly Pavla Hoška k zamýšlení se nad prameny současné polarizace společnosti a nad podobami, povahou a smyslem vlastenectví. Podobně jako například C. S. Lewis v knize Čtyři lásky, poukazuje i Hošek na fakt, že určité podoby vlastenectví mohou být všelijak pokroucené a nezdravé, jiné, pokud jsou založeny na jednání v lásce, pak mohou přinášet radost a užitek. Hošek však zdaleka nezůstává jen u teoretického hovoru o lásce a vlastenectví. Dobré plody lásky k vlastní zemi, tradici a zázemí identifikuje v postojích a konkrétním jednání každého jednotlivce, které se může projevovat i v každodenních činnostech a vůči lidem v nejbližším okolí.

Protože se jedná o esej teologický, tedy vztahující se ke křesťanství, analyzuje Hošek celou věc právě z křesťanského pohledu a zasazuje ji do biblických souvislostí. Křesťanství je totiž nejen bytostně spjato s historií české kotliny, ale je právě tím, co se dostává často do popředí i v době dnešní, ačkoli je Česká republika obecně pokládána za ateistickou zemi. V zápase o naši národní identitu a o to, co Hošek považuje za zdravé vlastenectví, totiž nachází biblické paralely a jistou podobnost s izraelským národem, utvářením a formováním jeho národní identity a konec konců i s dlouhověkým pevným soužitím Čechů s Židy na území našeho státu. Vztah křesťanů k jinověrcům, touha po zemi zaslíbené, nebeském i pozemském ráji, otázky jisté výlučnosti či vyvolenosti některého národa a jednoty v mnohosti, to jsou biblická témata, která Hošek opakovaně spatřuje v celku českých dějin i v současném dnešním opětovném promýšlení toho, co pro Čechy znamená češství, národ a vlast.

„Česká tradice vlastně nemá jednotné číslo. Je to tradice tradic, svazek utkaný z několika pramenů, provazec spletený z několika svébytných vláken, navíc místy poněkud zašmodrchaných. Jako pověstné Svatoplukovy pruty, ovšem v našem případě pořádně sukovité,“ říká Hošek na s. 96. V české historii identifikuje pět křesťanských tradic: cyrilometodějskou, svatováclavskou, husitsko-bratrskou, svatojanskou a obrozensko-masarykovskou, u nichž se pouští do hlubšího rozboru důrazů, které byly pro danou dobu aktuální, případně i těch, které byly zmíněným érám připisovány později. Táže se také, jak byla tato období hodnocena v rámci tázání se po smyslu českých dějin. Zkoumá tak i konkrétní pojetí vlastenectví u významných postav české historie, jako byl např. Jan Hus, Jan Amos Komenský, Tomáš Garrigue Masaryk, Josef Pekař nebo Václav Havel. Odkrývá společné body jejich náhledů, ale i to, v čem se jejich postoje zásadně lišily nebo i zcela rozcházely. Aby byl obrázek úplný, přidává Hošek do výčtu důležitých celků i i vztah zmíněných křesťanských tradic k pohanství a židovství. Celou knihou jako tenká linka prochází otázka po velkém a malém češství, kterou si kladl Jan Patočka, a vědomí toho, čím mohou být obě tyto podoby téhož přínosné, za co je ocenit.

Spolu s tím rozkrývá Hošek i mnohé stereotypy hluboce zahnízděné v českých myslích, jako je představa pokrokového období reformace v kontrastu k tmářskému období antireformace nejčastěji reprezentovaném „archetypálním padouchem jiráskovského podání českých dějin, páterem Antonínem Koniášem“ nebo třeba vykreslování tatíčka Masaryka coby všemi milovaného, hrdinného a neohroženého otce zakladatele, nejvyšší morální autority doby formování základů Republiky československé. Ačkoli na jedné straně Hošek podobné stereotypy boří, uvádí je na pravou míru pomocí skutečných historických souvislostí tak trochu padni komu padni a činí je tak zcela prozaickými s jejich dobrými i špatnými stránkami, přeci jen je vyznění této toulky českou, především náboženskou historií, veskrze motivující. Motivující k zájmu o skutečnou pravdu, chápání vlastních východisek a postojů v otázce vlastenectví i k porozumění ostatním úhlům pohledu, namísto kontraproduktivního zjednodušování fakt na líbivá hesla podporující zrovna tu, či onu perspektivu.

Hlavním měřítkem Hoškova pohledu na vlastenectví není ani hlasitost, ani adorace právě atraktivních národních hrdinů s jejich vybájenými téměř nadlidskými zásluhami o český stát, ani přesná znalost čítanek a papouškování učebnic dějepisu pro základní školy, jak je vlastenectví někdy pojímáno. Hošek nevynáší soudy nad jednotlivými názorovými proudy, nehledá ani vítěze a poražené v tázání se po smyslu českých dějin. Jde mu spíše o smíření se se světlými i temnějšími momenty všech dějinných etap národní historie i současnosti a jejich přijetí za své, jakožto součástí sdíleného příběhu generací, který jedině dohromady dává kompletní obrázek toho, kdo my Češi doopravdy jsme a jaký je náš úkol. Češství, ať už to velké, které se aktivně staví před výzvy lidstva, nebo malé, připomínající spíše život v Tolkienově Hobitíně, považuje za dar, který jsme dostali, abychom se o něj podělili podle Ježíšova přikázání lásky k bližnímu. Tak nějak by podle Hoška mohlo vypadat ono vlastenectví postavené na křesťanských hodnotách české kultury.

Související příspěvky:

Průzkum: Češi mezi východní a západní Evropou

Bůh pro Čechy není příliš důležitý, ale i tak jsou šťastní, vyplývá ze studie

Recenze publikace Atlas náboženství Česka 

Studie: křesťanská identita Evropy a migrace

Prakticky, věcně a srozumitelně o islámu