Náboženský život společnosti není utvářen jen společenstvími, ať spjatými stabilní institucí, nebo jen sdílenými idejemi, ale také jednotlivci, kteří nejsou v čele žádné instituce, nemají žádné následovníky ani nepřinesli nové ani atraktivní myšlenky. Řekl bych, že jednou z takových pracovitých, nenápadných, ale vlastně nečekaně vlivných osobností byla jóginka a učitelka jógy Milada Bartoňová (1917–2008). Výročí jejího úmrtí 13. listopadu je impulsem této drobné eseje.
Milada Bartoňová se narodila v Hodslavicích v rodině, která se nevyhýbala podnětům tehdejších náboženských alternativ. Absolvovala učitelský ústav ve Valašském Meziříčí a stala se učitelkou (ředitelem školy byl profesor Zbavitel, otec pozdějšího významného indologa Dušana Zbavitele). Po druhé světové válce ale toužila po dalším vzdělání, a tak vystudovala psychologii a filosofii na Univerzitě Karlově v Praze a stala se doktorkou filosofie. Roku 1951 promovala a toho roku se také seznámila s Rostislavem Hoškem (1928–1999), svým celoživotním přítelem a druhem. A byl to také on, kdo se jako první z této dvojice seznámil s jógou. Oba pak až do konce svých životů působili jako nadšení jógini, cvičitelé a propagátoři jógy a organizátoři jógových setkání. Jóga v jejich pojetí byla integrální, tedy složená z mnoha metod a podnětů. Vždy ovšem pro ně byla tím, čím jóga původně a ve skutečnosti je: duchovní cestou, prohlubující vnitřní náboženské poznání a vnitřní náboženský život v duchu indických tradic.
Přelomovou dobou byly pro Miladu Bartoňovou roky 1967 a 1968. Tehdy absolvovala kurs jógy v Indii u svámího Satjánandy. Setkala se tam s další významnou postavou české alternativní náboženské scény: s Mirko Frýbou, jenž se později stal Kusalánandou, mnichem v buddhistické théravádové tradici. Po návratu začala Milada Bartoňová přednášet a vést kurzy jógy v rámci tělovýchovných organizací. Setkávala se osobnostmi, významnými pro šíření indických náboženských tradic na Západě: s André van Lysebethem, Mukundem Bholem, svámím Gítanándou a mnoha dalšími. Spolupracovala i s českými orientalisty a přispívala do populárně odborného časopisu Nový Orient. Patrně nejširšího ohlasu ale dosáhla její osvětová činnost tím, že se jako spoluautorka podílela na vzniku velmi populární knihy Jóga: od staré Indie k dnešku (1971, uspořádal Boris Merhaut).
Spolu s Rostislavem Hoškem, Karlem Wernerem, Vlastou Kaplanovou, Rudolfem Skarnitzlem či Borisem Merhautem byla Milada Bartoňová příslušnicí generace, která dosáhla toho, že jóga se v české společnosti stala mimořádně populární (k působení této generace se připojil i podstatně mladší indický svámí Mahéšvaránanda). Tato popularita přetrvává do současnosti, byť někdy v podobě, která je redukována na hathajógická tělesná cvičení nebo na zcela sekulární metody v rámci fitness a wellness.
Milada Bartoňová byla ale zajímavou osobností i mimo oblast jógy. Byla též básnířkou (Sebekřísení, 1988), autorkou úvah a básní Světlo bdících (1998) i autorkou zajímavého popisu vlastního života a duchovní cesty v knížce Jen jdu… Vzpomínky, myšlenky, vize. Z této drobné knížky (Isadora, Praha 2004, 88 stran) pocházejí fotografie, které doprovázejí tento článek, i některé informace, které jsou v něm uvedeny.
Související článek:
„Jóga člověka nepřivádí k Bohu“: indičtí křesťané proti povinné józe na školách (zde).
Jógou se zabývá několik článků v časopise Dingir 5 (4), 2002.