Útlá knížka navazující na Ježíše a mýtus o Kristu, velké Fundovo dílo. První důvod proč ji vzít do rukou je nádherná čeština vyrůstající z Kralické bible, živá ve Vančurovi, Čapkovi, Březinovi a Holanovi. Nevím o nikom, kdo by tento nástroj v naší jazykově setmělé době zvládl do úrovně Fundova mistrovství. Měl by ji číst každý člověk, jenž se zajímá o filosofii a náboženství.
Knížka vypráví o původu náboženství a navrhuje členění náboženství do čtyř typů: panteistického, nadpřirozeného, metafyzického a existenciálně etického. Je to moudré dělení, neboť jen trochu citově, rozumově a sociálně rozvinutý člověk je také bytost v nějakém smyslu náboženská, ať si to uvědomuje, neuvědomuje, nebo odmítá. Jinak by se v průběhu dějin pravděpodobně nevyvinulo kolem čtyř, možná víc tisíc druhů náboženství s přibližně stovkou tisíců bohů a bohyň. Podoba s vývojem jazyků je nápadná.
Hermeneutika se zabývá správným chápáním a výkladem textů. Funda chápe náboženství jako hermeneutická dramata zpřítomnění. To je výstižná zkratka pro různé způsoby náboženského prožívání a chování, jak se s nimi setkáváme u různých lidí. Lze je chápat jako různé podoby zbožnosti, pokud religiozitu považujeme za jednotný jev. Setkáváme-li se s religiózními lidmi ve všech sociálních vrstvách, můžeme si všimnout zpřítomnění kultického, mystického, imitujícího, institučního, slovního, etického i existenciálního.
V části pojmenované filosofická reflexe mýtu o Kristu knížka navazuje na svou předchůdkyni a zdůrazňuje rozdíl mezi historickým Ježíšem a mýtem o Kristu vytvořeném křesťanskou církví. Popisuje vývoj mýtu v dějinách. Autor vůči mýtu vyslovuje svou nejhlubší pochybnost: „Neudělal by Ježíš z Nazareta lépe, kdyby tesal stoly v Nazaretu, učinil šťastnou Marii z Magdaly, měl s ní několik hezkých kluků… a nepobláznil své současníky, později svět a lidstvo tou vizí božíh
o království, které – jak dějiny dosvědčují – nikdy nenastalo a nenastane?“
Jako racionálně kriticky myslící filosof formuluje tři osobní důvody pro přesvědčení, že Bůh s vyšší pravděpodobností neexistuje. Racionalita vycházející z K. R. Poppera a H. Alberta je pro autora způsob myšlení, jednání, žití i umírání. „Je budoucnost náboženství v toku interpretací?“, ptá se závěrem.
Fundova knížka je v antickém slova smyslu krásná, je svědectvím celoživotního hledání pravdy. Mám-li vyhovět Popperovu, Albertovu a Fundovu myšlení, pak objevováním toho, co pravda není. Je velmi statečná a osobní. Čteme-li, je možné podle profese klást historické, kulturně antropologické, teologické, filosofické a třeba i neurovědecké otázky. Chápal bych je spíš jako další podněty k staleté rozmluvě.
Fundova knížka je v niterně pokleslé době vzácné intelektuální svědectví, které lze uchopit jen s úctou.
Otakar A. Funda: K filosofii náboženství, Praha: Karolinum, 2017. s. 104.