Tuvia si často dělá legraci, mnohdy drsnou a nemilosrdnou, nechybí ani černý humor (např. když název kapely Eagels of Death Metal, na jejím koncertě v Paříži při teroristickém útoku zemřelo 89 lidí, označí za „docela prorocký“, s. 334). Asi ne každý bude mít pro jeho humor pochopení a sympatie. Ale nemůže mu upřít, že jeho rány přicházejí zleva i zprava. A tak se vysmívá těm konzervativcům, co se chlubí sbírkami zbraní a vášnivě brání Stát Izrael, aniž by pořádně věděli, kde ta země leží, a pohoršuje se nad jejich omezeností a rasismem, ale stejně tak jsou terčem jeho sarkasmu liberálové, pro které je boj proti předsudkům jen snobskou módou: „Jim se líbí myšlenka mít černochy nablízku, protože díky tomu se cítí ‚rozmanitě‘. Líbí se jim, když je černí obsluhují, například. Já o ‚diverzitě‘ nevyprávím a spřátelím se s černým stejně jako s bílým“ (s. 259). Pokrytectví vidí i v pozitivní diskriminaci, která legitimizuje černý či indiánský rasismus: „Jak je možné, že zákony krve a další formy indiánského rasismu Američané akceptují, a přitom sami sebe vidí jako antirasisty?“ (s. 320). „Rovněž je fajn hovořit o rasové rovnosti v kostele, který […] neakceptuje bílé za své členy“ (s. 331). Je šokovaný zjištěním, že rasové násilí nebylo vždy jednostranné: „Takže tu máme jiný příběh: ne ten o trpících černých, který slýcháme obvykle, nýbrž o bouřících se černých a trpících bílých. […] Američané vždycky slýchávají od politiků i médií, od intelektuálů i různých vůdců, že Kingovo hnutí bylo nenásilné a že ho zavraždil rasista. Ale příběh o bílém útěku se zmiňuje jen zřídka, pokud vůbec. Sám jsem o něm nikdy neslyšel“ (s. 60).
Všechny jejich lži není nehodnotící sociologickou studií, ani si na ni nehraje. Autor má jistě mnohé silné názory (zvláště na izraelsko-palestinský konflikt – jedna z červených nití celého „příběhu“), které dává jasně najevo; jindy přiznává, že je ještě nemá: „[Papež] pobývá v USA a káže tak hlasitě, aby ho všichni slyšeli. O čem že káže? Uhodli jste: o klimatické změně. Jak už jsem řekl, nemám na ni názor, ale káže-li o ni papež, je mi jasné, že musím pochybovat o to víc“ (s. 240). Ale v mnohém je objektivnější než leckteré sociologické studie. Zatímco mnozí sociologové, politologové i religionisté už ani svou politickou angažovanost (ve prospěch toho jediného správného postoje) neskrývají (psali jsme zde), tak ačkoliv Tuvia své „zúčastněné pozorování“ podniká v době začínajících stranických primárek před prezidentskými volbami, rozhodně vám hned (ani později) nesdělí, koho by sám rád v Bílém domě viděl. B. Obamu nešetří o nic více než na politické scéně se právě vynořivšího D. Trumpa. Zda je spíše republikán, nebo demokrat čtenáři jen tak lacino nesdělí. Pěkně to ukazuje dialog republikána a demokratky, kterým oběma položil svou oblíbenou otázku. Ten první odpovídá, že „být Američanem znamená myslet nejdříve na sebe, což je podstata kapitalismu“. Demokratka se s pohoršením rozhovoří o nutnosti, aby společnost pomáhala slabším. Tenenbom nijak překvapivě dává zapravdu jí (své silné sociální cítění projevuje při různých příležitostech velmi často), její názor je podle něj ten správný. Avšak dodává, že správní lidé jej doslova děsí. „Bráno historicky, správní lidé, přesvědčeni o své správnosti natolik, aby se nezdráhali ji šířit, se nezastaví před ničím. Když v něco uvěří, tlačí na pilu hlava nehlava“ (s. 269).
Kniha je psaná humornou formou, i když někdy mi některé vtipy přijdou tak trochu nucené, ale sám jsem se nejednou neudržel nesmát. Nicméně pod touto komickou rouškou je to vlastně smutné čtení, které končí autorovým zcela vážným postesknutím: „Amerika, jakou jsem našel, není Amerika, jakou jsem si přál najít. Je rasistická, nenávistná a její obyvatelé směřují k sebezničení. Ať už jsou to černoši a někteří Hispánci, kteří na práci nemají nic lepšího než se navzájem střílet do hlavy, ať už jsou to Židé, kteří jsou posedlí děsivým psychotickým onemocněním nenávisti k sobě samým, ať už to jsou indiáni, kteří se výměnou za akry a kasina vzdali sebemenšího zdání spirituality, nebo ať jsou to ostatní bílí, zbytek Hispánců, muslimů, mormonů a dalších, kteří žijí ze strachu jeden z druhého.“ (s. 363) Novinář za hesly o pluralitě a diverzitě spatřuje zoufale rozdělenou, segregovanou, společnost. A nezdá se, že by viděl naději na změnu.
Ještě předtím popisuje své pochopení podstaty Ameriky, když se na ni dívá z odstupu přes mexickou hranici: „Mexiko připomíná sud starého vína, jehož chuť si lidé vychutnají až s odstupem času. Amerika, jak ji teď nahlížím zvenčí, je tavící kotlík zkyslých hroznů, smíchaných s pizzou a asfaltem. Americká společnost je umělá stejně jako rybníky a jezera v Kataru“ (s. 277).
Z religionistického hlediska je podnětné i jeho „osvícení“, k němuž došlo ještě o něco dříve v onom megasboru, kde kázání zní i na toaletách: „Rozhlížím se po modlícím se zpívajícím davu a konečně – vůbec poprvé – mě to trkne: ‚americký‘ znamená ‚křesťanský‘. Američané rádi říkají, že to, co je spojuje, není rasa nebo etnická příslušnost, dokonce ani země, nýbrž ‚myšlenka‘. Ale není ta jejich myšlenka zakořeněna vlastně v křesťanství? ‚Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.‘ (Galatským 3:28) Proč mne to nenapadlo dřív?“ ptá se a dodává, že idea „lidských práv“ a odmítání „tribalismu“ není výdobytek moderního liberalismu, ale „stará křesťanská doktrína“. „Je bez diskuse, že liberálové i konzervativci by vás svěřili do psychiatrické ústavní péče, kdybyste se odvážili jim něco takového říct. Zvláště lidskoprávní aktivisti, z nichž mnozí Ježíše nenásledují. Ovšem ať se jim to líbí, nebo ne, nikdo z nich se nenarodil ve vakuu […], a i když nenásledují Ježíše, neznamená to, že nenásledují jeho učení. Následují. Následují jeho myšlenku“ (s. 262).
Ať už Ameriku nesnášíte, nebo zbožňujete (nebo třeba i obojí současně), nebo jí chcete jen trochu více rozumět, kniha Tuvii Tenenboma vám ji přiblíží tak, jak jste ji neznali. Nemusíte souhlasit se všemi jeho názory a závěry, ani vám nemusí být vždy sympatický jeho osobité vyjadřování, ale k porozumění americké duše jistě přispěje. Já sám se těším na jeho novou knihu Hello, Refugees! o dopadech uprchlické krize v Německu.
Tuvia Tenenbom, Všechny jejich lži, Praha: Nakladatelství Zeď 2017, ISBN 978-80-906593-3-9, 360 stran.
Recenze další knihy autora:
Politicky nekorektní Tuvia Tenenbom tentokrát o Němcích a jejich uprchlících
Související příspěvky:
Billy Graham a americké občanské náboženství (zde)
Spojené státy modlící se (ale potichu a každý sám) (zde)
Růst nedenominačního křesťanství v USA (zde)
Politicky nekorektní Tuvia Tenenbom tentokrát o Němcích a jejich uprchlících (zde)