V říjnu si bahá’í věřící z celého světa připomněli narození Bába a dvousté výročí narození Bahá’u’lláha. První jmenovaný se narodil v r. 1819 v Šírázu jako Sajjid ´Alí Muhammad a teprve později přijal titul Báb (arab. brána). Tímto titulem Sajjid ´Alí Muhammad oznamoval, že se blíží příchod mesiášské postavy a on k ní představoval bránu. Dal rovněž vzniknout samostatnému bábí hnutí, jehož zákony jsou zakotvené v knize „Baján“ (Objasnění). V té Báb předjímá příchod mesiášské postavy, která zahájí nový cyklus „vzkříšení“ nebo také „naplnění“. Báb onu mesiášskou postavu nazýval „tím, koho Bůh projeví“. Tímto projevem, a podle bábí i bahá’í terminologie také „manifestací“, se stal Mírzá Husajn Alí Núrí, který se narodil 12. 11. 1817 v Teheránu a později přijal titul Bahá’u’lláh, čili „Sláva Boží“. Bahá’u’lláh, který byl zpočátku vyznavačem bábí hnutí, později vyhlásil, že právě on je novou Boží manifestací a jeho úkolem je tlumočit Boží poselství. Učinil tak v zahradě Ridván v r. 1863 a od té doby nese jeho poselství formální podobu bahá’í víry nebo též náboženství. Starší literatura uvádí rovněž termín „baháismus“.
Terminologická nejednotnost v označování fenoménu bahá’í víry baháismem, vírou bahá’í nebo světovým náboženstvím je matoucí. Fenomén bahá’í víry je v lecčems nezařaditelný a panuje nejednotnost v určení toho, do jaké míry je bahá’í víra náboženstvím nebo novým náboženským hnutím. Podívá-li si zájemce o fenomén bahá’í víry na stránky bahá’í společenství v České republice, narazí zde nikoli na „náboženství“, ale na „víru“. Z hlediska sebepochopení je tedy baháismus spíše vírou bahá’í. Je vírou těch, kteří se hlásí k principům stanoveným v bahá’í autoritativních textech, k nimž náleží spisy Bahá’u’lláha, ´Abdu’l-Bahá a Shoghi Effendiho. Priorita termínu „víra“ má své teologické opodstatnění, které bych zde chtěla stručně objasnit. Abychom pochopili její užití, podívejme se na argumentaci Bahá’u’lláhova syna, totiž Abdul- Bahá. Ten při svých četných přednáškách apeloval na posluchače, aby roli světových náboženství přehodnotili a nehodnotili ji prizmatem moci a politického kalkulu.
Pro náboženství užívají bahá’í autoritativní texty několik výrazů. Zvláštní pozornost si pro účely vztahu mezi vírou a náboženstvím a mezi jednotou náboženství a jeho variabilitou zaslouží dva výrazy: „din“ a „iman“. Právě na výrazu „iman“ lze demonstrovat smysl výpovědi o jednotě náboženství. Nejde totiž ani tak o jednotu náboženství institucionálně etablovanou, ale o jednotu víry v Boha, kterou náboženství, jakkoli institucionálně ukotvená, variabilně demonstrují a praktikují. Výraz „iman“ užívají bahá’í texty v kontextu mluvení o jednotě náboženství, aby tak vyjádřily základní funkci náboženství. K ní dle bahá’í textů patří v dějinách kontinuálně aktualizovaný apel na realizování jednoty lidstva. Jednota ve víře je pak jedním z aspektů postupného sjednocování lidstva, totiž v jeho integritě, kterou deklarují bahá’í texty, aby ukázaly na ústřední intenci všech Božích manifestací čili svědků Víry. Každá z manifestací (např. Ježíš Kristus, Muhammad, Bahá’u’lláh, ale např. i Buddha) má roli „hlásné trouby“, která sděluje lidstvu vždy aktualizované Boží poselství. Boží poselství je aktuální do té míry, do jaké je lidstvo „zralé“ přijmout jeho obsah. Bahá’í texty vypovídají o evoluci Božího poselství, které se vyvíjí v závislosti na mentální zralosti lidstva, která rovněž podléhá progresi. Bahá’í texty vypovídají o postupném zjevování Boží vůle a o tom, že Boží manifestace vedou lidstvo směrem k „jednotě“.
Bahá’í náboženství či víra je svým specifickým pojetím vztahu náboženství a víry nezařaditelná. V zásadě ji lze zvát novým náboženským hnutím i světovým náboženstvím, které v současnosti čítá více než 5 milionu věřících. Baháismus se zřejmě nejkomfortněji cítí v kategorii „víry“, a to z toho důvodu, že klade důraz na společný kódovací vzorec všech náboženství. Tímto vzorcem je víra v jejím individuálním i společenském, národním i transnárodním rozměru. Bahá’í víra chce být univerzální a přístupná všem lidem bez ohledu na jejich denominační identitu. V tomto ohledu přeje inkluzi, zachovává si ovšem i určitou míru exkluzivity tím, že trvá na aktualitě Bahá’u’lláhova poselství pro tuto dobu, která bude od vystoupení Bahá’u’lláha trvat minimálně tisíc let. Co bude následovat poté, neví ani sami bahá’í věřící. Toto tajemství je ponecháno Bohu a jeho vůli.
Kristýna Pilecká
Všechny fotografie: Bahá’í International Community.