Volání rozhořčeného akademika

Volání rozhořčeného akademika

Německý profesor Thomas Schirrmacher publikoval roku 2013 nevelkou knihu Fundamentalismus. Když se náboženství stane nebezpečným a české nakladatelství Návrat domů ji letos vydalo v překladu na 118 stranách zmenšeného formátu A5 v brožované vazbě. Od nositele čtyř doktorátů a významného akademika by bylo možné očekávat zásadní slovo k odborné diskusi na téma „fundamentalismus“ a nové promyšlení toho, jak se fundamentalismus v současném světě projevuje. Je to ale trochu jinak.

Přínos a skutečná síla knihy je ve Schirrmacherově kritice používání pojmu „fundamen­talismus“ v populárním diskursu, především v médiích. Této kritice je věnována nejdelší, 3. kapitola, nazvaná „Teorie popisující nebezpečí, jež se pojí s pojmem fundamentalis­mus“ (str. 29–79). Za tímto poněkud krkolomným názvem se skrývá kritika povrchnosti a neodpovědnosti, s jakými veřejnost (a patrně i někteří akademici) šermují tímto pojmem. Představu o náplni této kapitoly poskytne jeden z mezititulků. Zní: „Diskuse o fundamentalismu se účastní příliš mnoho diletantů, jejichž zájmem je spíš popularita mezi čtenáři než důsledky pro skupiny označované za fundamentalistické. V diskusi o fundamentalismu existuje až příliš mnoho nepodložených tvrzení“ (str. 47).

Schirrmacher skutečně odhaluje, že se z pojmu „fundamentalismus“ stala nadávka (která do jisté míry nahrazuje starší, a dnes už méně přijatelnou nadávku „sekta“) a jak je jeho používání nespravedlivé. Ačkoliv uvádí desítky příkladů z mnoha náboženství a částí světa, patrně nejvíce tuto nespravedlnost cítí na křesťanech a na křesťanských společen­stvích, protože ti jsou spolu s muslimy v postmoderních společ­nostech skutečnými otloukánky. Pro představu uvádím jeden z příkladů (str. 44–45):

Příklad: Evangelické křestanské soukromé školy v Německu a Švýcarsku mají v literatuře a médiích často nálepku fundamentalismu, ačkoliv jsem nenašel jediný podobný příklad, kdy by takto byla označena antroposofická waldorfská škola. Tyto evangelické školy plně respektují vzdělávací nařízení a většinou mají pouze dodatečné pobožnosti a předměty, jež sahají nad rámec předmětů vyučovaných ve státních školách. To například znamená, že na některých školách (nikoliv však na všech!) se navíc, mimo předepsanou výuku evoluční teorie, učí také teorie kreacionistická, většinou však v rámci předmětu náboženství. Studium tedy na těchto školách umožňuje žákům bez problémů získat státem uznávanou maturitu jako kvalifikaci ke studiu na vysoké škole. Z právního pohledu jde o „náhradní školy“. Většina žáků na těchto školách nepochází z evangelických rodin a nejsou nijak nuceni k účasti na evangelické religiozitě. Mnozí rodiče a žáci na těchto školách evangelické hledisko jasně odmítají. Naopak, waldorfské školy mají učební osnovy, které se tak výrazně odchylují od vládních předpisů, že nesou označení „doplňkové školy“. Studenti zde nezískají žádný státem garantovaný stupeň vzdělání. Veškeré formální stupně vzdělání musí získávat externě prostřednictvím vládních úředníků. Antroposofický světonázor prostupuje celý proces výuky, což znamená, že student je z větší části hodnocen podle antroposofické vývojové teorie. Obsah studia se drží obsahu standardů Rudolfa Steinera. Antroposofický tanec, eurytmie, je v podstatě školním sportem. Na waldorfské škole je téměř nemožné studovat, pokud student antroposofii odmítá. Rozdíl mezi „moderními” vodítky a waldorfskou školou je nesrovnatelně větší než v případě škol evangelických. Proč tedy nejsou waldorfské školy nikdy označovány za „fundamentalistické“?

Povrchnímu používání a také zneužívání pojmu „fundamentalismus“ ve vymezování vůči tomu, kdo se mluvčímu nelíbí, chce Schirrmacher čelit zúžením tohoto pojmu. Navrhuje, aby tento pojem byl vyhrazen pouze pro násilná náboženská společenství. Definuje ho proto jako „militantní pravdivostní nárok“. Na další straně (14) svou definici rozvádí takto:

Fundamentalismus je militantní pravdivostní nárok, který odvozuje svůj nárok na moc z nekritizovatelných, vyšších zjevení, lidí, hodnot či ideologií. Míří proti náboženské svobodě a mírovým výzvám; pro dosažení svých cílů ospravedlňuje, vybízí k užití nebo užívá nestátní či státní, avšak nedemokratické síly. V tomto procesu se často dovolává odporu vůči určitým vymoženostem moderní doby v zájmu zmizelé vznešenosti zašlých časů. Zároveň ale používá moderní vymoženosti k řešení či vytvoření moderní varianty starších náboženství a světonázorů. Fundamentalismus je transformací náboženství či světonázoru, která je podmíněna modernitou.

Toto zúžení by jistě pomohlo nespravedlivě nálepkovaným náboženstvím společenstvím, ale je – obávám se – neudržitelné. Od svého počátku v roce 1919 či 1920 označoval pojem „fundamentalismus“ určitý typ přesvědčení a z něj vyplývající postoj (charakterizovaný majetnictvím celé pravdy a neústupností z ní). Posunutím významu od přesvědčení a postoje k násilným činům se Schirrmacher dostává do oblasti vztahu náboženství a násilí. Ale v této oblasti je na první pohled jasné, že stejná přesvědčení mohou, ale naprosto nemusejí vést k násilí, a naopak že násilí může být motivováno (či legitimováno) i jinak. Schirrmacherova 2. kapitola, která se jmenuje „Moje definice“, je proto zákonitě výletem do oblasti vztahu náboženství a násilí a je nutné konstatovat, že výletem povrchním. Autor zde nepřináší nic nového, co by aspoň trochu doplňovalo nebo obohacovalo to, co je známo například z díla Marka Juergensmeyera. Navíc – zdá se mi – se v této oblasti příliš neorientuje.

Podobně nepřesvědčivá je podle mého názoru i poslední kapitola, nazvaná „Je modernita protivníkem?“. Schirrmacher se v ní zabývá již desetiletí diskutovaným (zdánlivým) paradoxem, kdy fundamentalismus je na jedné straně rozeznán jako obranná reakce na modernitu, na druhé straně je ale odhalen jako typické dítě modernity. Uvažování o tomto paradoxu vede Schirrmachera ke kritice některých diskutabilních jevů v současných společnostech, například relativizace pravdy. Na příkladech také ukazuje, jak ve vyjádřeních těch, kteří si hýčkají auru objektivity a nestrannosti, je pojem „fundamentalismus“ ve skutečnosti již jednostranně předdefinován. Autor totiž tvrdí, že v „tomto bodě neutralita není možná“. Kniha tak končí Schirrmacherovým etickým apelem. Jeden z mezititulků ho vyjadřuje takto stručně: „Každý, kdo definuje fundamentalismus, byl měl uvést své fundamentální hodnoty a svůj světonázor!“

Díky otevřeným Schirrmacherovým postojům a také díky mnoha příkladům (některé jsou skutečně do nebe volající) je kniha nezvykle emotivní a dělá dojem, že vznikla na základě aktivismu v míře, kterou bychom od věhlasného profesora nečekali. Autor působí jako rozhořčený prorok, volající proti mediálnímu ignorantství, neomalenosti, necitlivosti a nespravedlnosti a také proti akademickému poblouznění dojmem vlastní objektivity a neutrality. S vědomím toho, že se jedná o naléhavé etické apely, je užitečné si knihu přečíst, anebo alespoň její hlavní (3.) kapitolu. Schirrmacher má bezpochyby v mnohém pravdu a jeho soudy, jímž stíhá populární diskurs i akademický šlendrián, jsou oprávněné a dobře zacílené. Ale příspěvkem k odborné diskusi tato kniha není.

Thomas Schirrmacher, Fundamentalismus. Když se náboženství stane nebezpečným, Praha: Návrat domů 2019, 118 stran.



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na